Před týdnem jsem začal psát tenhle článek, a dokonce jsem se dostal i přes zrádný úvod, ale nakonec jsem si po několika odstavcích uvědomil, že jediné, co tu dělám, je stopadesátýpátý nářek nad tím, co všechno je na dnešním tranceu špatně. Vzhledem k tomu, že to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, jsem snad udělal dobře, když jsem rozepsaný text odložil a dneska už radši jenom zmáčknul delete.
Ale přesto: do už snad milionkrát propraných vod stejně budu muset aspoň na chvíli vstoupit, abych se dostal k podstatě toho, co chci říct - nebo výstižněji - na něco poukázat. Jak tedy vypadá konec roku 2007 v podání 'velké čtyřky' - tedy největších postav tranceu, zodpovědných za jeho raketový vzestup a také za jeho 'pád'? Ferry Corsten, přiznejme si, už téměř kompletně sklouznul do (také notně vyčpělého) electro-houseu, Tiësto je lehce přestárlá pop ikona, která se musí do velké míry spoléhat na podporu druhých, Armin van Buuren veřejně prohlašuje, že kdyby mu ASOT trademark tolik nevynášel, dělal by nejspíš 'takovej nějakej divnej ambient' a Paul van Dyk je živoucí tranceová kronika dokumentující celý vývoj, kterým tahle hudba prošla - od těžce undergroundových začátků až po nenáročný rádiový pop, který je karikaturou kdysi inspirativního stylu.
Takže se ptám: kde je vlastně trance, kdo ho vůbec reprezentuje a záleží na něm někomu ještě? Nebudu předstírat, že na výše jmenovaných velikánech stojí celá scéna, ale existuje dnes někdo, kdo by představoval takový potenciál jako měli ti pánové kdysi? Je trance už jenom volná příležitost pro lidi jako ex-Aquagen Wippenberg nebo Cosmic Gate/Nic Chagall, kteří se poté, co dance tucky přestaly být aktuální i na německé Vivě, zoufale potřebovali s 'aktuálnějším' soundem někde uchytit? Nebo tu je trance pro to, aby Seanové Tyasové a Tomové Colontoniové měli za co zaplatit nájem a koupit nové boty?
Je ovšem určitým fenoménem poslední doby skloňovat trance v tzv. serióznějších kruzích, a to nejen v případě nu-tranceového mini-boomu (v čele s tracky jako Slam - Azure), ale i mimo tuhle podivuhodnou škatulku. Co se děje v německém techno undergroundu, že jedny z jeho největších postav a zasloužilí veteráni Jörg Burger a Wolfgang Voigt vypustili minulý měsíc do světa vinyl s výmluvným názvem Bring Trance Back? Sami si můžete přečíst, že názvy samotných tracků pak už jen rozvíjejí celkovou prosebnou náladu. Tenhle vinyl naprosto vystihuje současnou atmosféru, tak jak ji vnímám já. Je to toužebné přání, tak trochu výkřik do tmy, chytání se jakékoli příležitosti jak vrátit tranceu důstojnost. Celé to neo-trancové šílenství je z velké části v podstatě konstruktem, uměle vytvořeným v hlavách music fans, kteří díky tranceu objevili elektronickou hudbu nebo k němu mají jiný citový vztah, i když to třeba navenek kolikrát neradi připouštějí. Nejen čeští žurnalisté jako spaceboss s oblibou hledají sebemenší zmínku o tranceovém revivalu, snad proto, že vidina comebacku starých dobrých časů je příliš lákavá. Projekt System 7, který v minulosti obohatili takoví velikáni techna jako Derrick May nebo Carl Craig v dnešních dnech obhospodařují Jam El Mar z bývalých Jam & Spoon nebo Son Kite/Minilogue a umělci jako Solar Fields přecházejí ze zdánlivě nepochopitelných důvodů z ambientních vod k tranceu. Jestli je to jen souhra náhod v kombinaci s nostalgií fanoušků nebo skutečný revival, zřejmě ukáže jenom čas.
Post-trance není další z hudebních žánrů, je to silně ambivalentní stav, ve kterém se trance momentálně nachází. Je to změť, ve které se není snadné vyznat a ve které se skloňuje slovo trance v souvislosti s tím, co se právě komu hodí. Bude zajímavé sledovat, jestli nakonec dojde k opětovnému sjednocení scény, nebo zda se bude dál rozšiřovat propast mezi těmi, kterým jde o hudbu a těmi, pro které je hudba pouze prostředkem k obohacení svého bankovního konta.
úterý 27. listopadu 2007
neděle 28. října 2007
Love In November
Trochu mě přepadla hrůza, když jsem zjistil, že už je to půl roku, co jsem naposledy 'oficiálně' namíchal nějaký ten promo setík. Už bylo načase! Letošní aktuální listopadová směsice tech/deep-houseu a trochy dubstepu a minimal techna snad ale bude stát doopravdy za to. Cíl byl vytvořit atmosféru, kterou vám dnes jen tak někdo nepředloží, a to za pomoci oblíbených tracků z nejrůznějších zákoutí taneční hudby. Doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo.
Tracklist:
01. Nick Solé - World Dubbing [Mojuba]
02. Sian - Apple Tree (Efdemin Remix) [Aus]
03. Taho - Shambhalla (Wink Interpretation) [Ovum]
04. Mala - Lean Forward [DMZ]
05. Habersham & Kazell pres. Paradise Rockers - One Thing [Influx Audio]
06. Hugo - Stel & Atan [Tuning Spork]
07. Loco Dice - Raindrops On My Window [Cadenza]
08. Ludovic Vendi - Sueno X [MiniSketch]
09. Pigon - Beau Monde [Dial]
10. Manuel Tur & DPlay - Lobata [Drumpoet Community]
11. Stereotyp - Keepin' Me (Fauna Flash Remix) [G-Stone]
12. H.O.S.H. - Themes, Rhythms & Harmonies [Diynamic]
13. Stimming - Liberaos [Diynamic]
14. Solomun - Black Rose [Sonar Kollektiv]
Download
Tracklist:
01. Nick Solé - World Dubbing [Mojuba]
02. Sian - Apple Tree (Efdemin Remix) [Aus]
03. Taho - Shambhalla (Wink Interpretation) [Ovum]
04. Mala - Lean Forward [DMZ]
05. Habersham & Kazell pres. Paradise Rockers - One Thing [Influx Audio]
06. Hugo - Stel & Atan [Tuning Spork]
07. Loco Dice - Raindrops On My Window [Cadenza]
08. Ludovic Vendi - Sueno X [MiniSketch]
09. Pigon - Beau Monde [Dial]
10. Manuel Tur & DPlay - Lobata [Drumpoet Community]
11. Stereotyp - Keepin' Me (Fauna Flash Remix) [G-Stone]
12. H.O.S.H. - Themes, Rhythms & Harmonies [Diynamic]
13. Stimming - Liberaos [Diynamic]
14. Solomun - Black Rose [Sonar Kollektiv]
Download
pondělí 22. října 2007
Burial - Untrue (album preview)
Ano, zase. Ale co mám dělat, když mi pár desítek sekund tracku 'Archangel' doslova okamžitě vehnalo slzy do očí. To už se mi sakra dlouho nestalo.
Exkluzivní preview celkem 17ti tracků (z nichž většina jich je z připravovaného alba) smíchal Kode9 a vměstnal je do 15 minut. Je to rychlovka a občas je to výrazně ke škodě mixu, ale i tak jde o něco nadpozemského. Nemůžu se dočkat 5. listopadu.
Tracklist:
BURIAL MIX - MIXED BY KODE9
Feral Witchchild
Archangel
Endorphin
Etched
Headplate
Homeless
Dogshelter
Archeron
Shell of Light
Stairwell
UK
In McDonalds
Near Dark
Afterglow
Sinkheart
Speed Ball2
Cold Planet
Stay
čtvrtek 4. října 2007
Jako světlo na konci tunelu
Skoro by se už zdálo, že v dnešní době zahlcené tunami promo spamů bezvýznamných a netalentovaných pseudo-umělců, kteří se snaží ze všech sil vyrejžovat nějaký ten kousek slávy a money z právě nejvíc cool trendu, není možné najít hudbu v její nejčistší podobě. Z djs a producentů jsou ikony, jejichž profláklé tváře udělají často více rozruchu než jimi nově vydané elpíčko (či mp3 release na Beatportu) a my se při spojování jejich osoby s vlastní hudební produkcí nevyhneme předsudku. Ještě ale není všem dnům konec! Co by se dnes, kdy rychlost a množství informací představuje podstatu univerza, zdálo jako holý nesmysl, je, zdá se, realita. Otázka je, jak dlouho vydrží.
Dubstep je momentálně událostí undergroundu, a jak se nechal slyšet jeden z jeho ambasadorů, wonder kid Ollie Jones aka Skream, už teď je tohle pojmenování hudby nepřesné označení jednoho velkého kulturního fenoménu. Základ fúze hned několika stylů a hudebních vlivů - dubem, reggae, hip a trip-hopem počínaje a technem a minimalem konče, tvoří silně heavy basová linka a kluby v Británii, a postupně také po celém světě, začínají tomuhle novému a nespoutanému zvuku přicházet na chuť. Jeden z nejvýznamnějších labelů s názvem Hyperdub, v němž velí kápo Kode9, pak skrývá perlu, jejíž existenci jsem naznačil v prvním odstavci. Její jméno je 'Burial' a nikdo vlastně neví, kdo to je.
A v tom je ten háček (nebo aspoň jeho začátek). Člověk, o kterém nikdo (tedy zřejmě až na ty, kteří s ním úzce spolupracují) neví, jestli je to ten nebo ta, jak vypadá, kolik mu je a jak se jmenuje, fascinuje od podzimu roku 2005 dubstepovou (a nejen tu) veřejnost svojí silnou atmosférickou hudbou, a ta také zůstává jeho takřka jediným jazykem, kterým se světem promlouvá. Až na pár sporadických a vymodlených interview, které byste spočítali na prstech jedné ruky, za sebe nechává Burial mluvit hudbu a jeden záhadný obrázek. Fígl je v tom, že tohle všechno do posledního beatu vychází. Psychologie nedostatku informací a nulové reklamy totiž v alternativní sféře funguje jako magnet, který, pokud je vydávaný produkt dostatečně silný, k sobě přitahuje oddané fanoušky jako Tiesto silikonové blondýny. 'Hyperdub', na kterém Burial svoje desky vydává, volí právě tuto taktiku a spolu s výraznou kontrolou kvality releasovaného materiálu, sklízí největší úspěch.
Kombinace nesporného talentu, originality, nevídané muzikální syrovosti a nedostatku informací se tak jeví jako naprosto ultimátní a srdéčko toho nejnáročnějšího fanouška zákonitě musí zaplesat. Burialův stejnojmenný loňský debut byl plný špinavých zákoutí dešťem zalitého nočního londýnského předměstí; opuštěných starých zrezivělých továrních hal, a vůbec pošmourná atmosféra dominovala celému longplayeru. Chystané nové cd, které by mělo na pulty obchodů dopadnout 5. listopadu, pak slibuje hřejivější vibrace, unikátní práci s dámskými vokály a hořkosladké šeptání. Tímto směrem už také směřovaly poslední Burialovy produkce, nedávný singl Ghost Hardware se na 'Untrue' objeví, brilantní Unite pak zůstává licencované na kompilaci Box Of Dub. Právě druhá jmenovaná skladba je ale instantní klasikou a patří vůbec mezi to nejlepší, co tenhle rok na poli elektronické hudby vzniklo.
pondělí 20. srpna 2007
Summer Of Love
Vlastně asi jediný festival, na který jsem se letos rozhodl vypravit, mě nezklamal. Sice jsem bohužel promeškal na začátku údajně dobře hrajícího Click Joea, nebo dalšího Čecha Nippa, nepřišel jsem naštěstí o to hlavní, což je základ. Do areálu jsem vešel vprostřed setu Aphroditea na hlavní stagei a vysoký počet jako o život pařících lidí potvrdil oblibu d'n'b v Česku. Po pravé straně se krčila malinká Heavy Mental Disco stage, kde právě The Models DJs dokazovali, že míchat se dá i dvě hodiny v kuse bez toho, aniž byste srovnali jediný beat. Výběrem tracků se však pro mě, alespoň v první cca polovině 'setu' stali favoritem pro danou chvíli (zazněla např. parodie na Scootří 'Hyper Hyper' z novinkového alba Modeselektorů nebo ultimátní kolaborace Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix)). Bpm běhalo nahoru dolů, koncepce žádná, ale z hudebního hlediska v ten moment nejlepší volba.
Při obhlédnutí areálu jsem omrknul všechny ostatní stage - na tranceové jsem zachytil chviličku Grednera, který hrál zřejmě svůj standard a později také kousek Buriana, který dokonce v ten moment nehrál žádnou hitovku, ale extrémně nudný a vyčpělý, mně neznámý, electro house. Jungle/d'n'b pódium jsem ani příliš neobhlížel, protože tohle není úplně můj šálek čaje, a na technu se (aspoň jak se mi zdálky zdálo) hrálo poměrně dost rychle a tvrdě.
Opravdové veselí tak začalo s příchodem Phila Kierana na Mental stage, který díkybohu zapomněl na svůj nu-raveový alias Alloy Mental, a poměrně nečekaně a pro mě i překvapivě, vybalil minimal techno a tech-house. Napřed navnadil trackem 'Freakside' od Shlomiho Abera, načež zařadil i 'Callisto' od Bodzina s Romboyem, což mi přivodilo menší orgasmus. Tuhle skladbu jsem na SOL opravdu nečekal a vprostřed minimalistického klikání se tahle naprosto luxusní melodická věc perfektně vyjímala. Kieran set vygradoval do údernějších rovin, kdy vypustil i jednu z nejenergičtějších techno věcí letoška - 'Noiser' od Audiona. Dobře naladěn jsem se ale už přesouval k hlavnímu pódiu, kde měl během několika minut začít svoje live vystoupení věčně rozcuchaný brit Nathan Fake.
Line-up však nabral jisté zpoždění, a tak jsem si ještě mohl vychutnat víc než půl hodiny vystoupení Audio Bullys. Překvapili mě, mělo to šťávu, bylo v tom poměrně dost energie. I když údajně to ani dle samotných hlavních aktérů nebylo úplně ono. S cca půlhodinovou sekerou se pak konečně s kalhoty u kolen přišoural Nathan, stoupnul za pult s notebookem a dalšími fidlátky a kontroléry a po psytrancovém (?!) vyplněním pauzy od pořadatelů mohla začít pořádně čerstvá hodinová dávka elektroniky. Fake začal obligátně - spojením vyseknutým z alba - Stops + Grandfathered, obojí v akčních live remixech. Obě skladby prolnul tak, že se mi zatajil dech. Po Audio Bullys obecenstvo na hlavní stagei poměrně prořídlo a Fake nehrál ani bůhvíjak tanečně, takže hodně lidí se zkrátka nedokázalo po dlouhou dobu nějak rozhýbat. Fakeovo live vystoupení bylo nepochybně skvělé - způsob, jakým tenhle klučina prolínal jednotlivé tracky, byl famozní a také bylo dobře, že jsme mohli slyšet hodně nového materiálu. Ze známých pecek zaznělo už jen 'You Are Here' , které ale zřejmě téměř nikdo přes tu hromadu efektů a filtrů nepoznal (ačkoli reklamu na O2 jsme snad viděli všichni). Nathan Fake pak skončil svoji show silnou acidovou skladbou, která snad už roztančila většinu přítomných. Následoval závěrečný efekt, sklapnutí notebooku a rychlý odchod ze scény.
Hlavní stage se opět zaplnila a opět za zvuků psytranceu všichni očekávali příchod německé dvojice Ellen Allien a Apparata. Výměna tentokrát netrvala už tak dlouho a lidi mohli brzy přivítat oba aktéry, tentokrát poměrně bouřlivě (bylo vidět, že tihle tu prostě už mají jméno). Stejně jako v případě předchozího Nathana Fakea se jednalo o live vystoupení, které ale mělo jasnější beatovou strukturu, a ačkoli si hlavně Sascha Ring aka Apparat pohrával s ven pouštěným materiálem, bylo to nepochybně (pro širší masy) více dance friendly. Stále to byla ovšem elektronická hudba toho nejvyššího kalibru - něco naprosto nezařaditelného, šlapajícího a přesto úchvatně emotivního - přesně jak to známe z loňského alba 'The Orchestra Of Bubbles' nebo i z Apparatových solových počinů. Vystoupení po hudební stránce nesmírně gradovalo a zhruba vprostřed jsme se dokonce dočkali i starého dobrého 'Sehnsucht'u z alba Ellen Allien. Poté také přišel 'Jet': track, který v sobě skrývá tolik emocí, že by se dal krájet - naživo to byl velký, skoro až dojemný zážitek. Ellen Allien si mimojiné nezapomněla vzít mikrofon, takže jsme se dočkali i jejího zpěvu (případné falše zanikly) a hitovek jako 'Way Out'. Závěr vystoupení těchhle dvou osobností německé scény byl perfektní, unikátní. Pro mě zážitek večera. Bohužel jsem toho už v tu noc moc nestihnul, vím jen, že Chris Liebing začal moc pěkně a pravděpodobně by mě v tanci udržel ještě dlouho.
Summer Of Love byl letos letním festivalem, jak má být, nabízel pro každého něco zajímavého a jako jeden z mála u nás, se snažil jít s dobou a prosazoval moderní trendy. Jen škoda, že se nedostalo např. na dubstep a techno stage musela vydržet povinný nápor schranzu, bez kterého by pravděpodobně někteří jen tak domů neodešli. Poptávka ale hraje svoji velkou roli a ta má v Česku určitá, stále poměrně pevně, stanovená pravidla. Z ohlasů, které se už na fórech objevily, mám pak pocit, že tuzemští party people se snad dělí převážně na dvě skupiny, z nichž jedna nedá bez hard techna/schranzu ani ránu a všemu, co je pod 140bpm a má rovný beat říká 'minimal', a druhá tráví celý čas akce zabedněná na stagei s trancem a dá přednost stokrát ohraným kolovrátkům Schulzovi s Marcem V před zajímavější a pestřejší alternativou. Jsem ale moc rád i za tenhle 'open your mind' přístup, který tu snad vypěstuje nebo podpoří základnu všemu otevřených kluberů, kteří budou moci ocenit kvalitní elektronickou hudbu, bez ohledu na to, jaké má tempo a kdo ji hraje. Jen houšť a větší kapky, Aleši Bleho.
Jako ochutnávky, a pro mě symboly letošního festivalu musím přiložit dva zmiňované highlighty:
Stephan Bodzin & Marc Romboy - Callisto
Ellen Allien & Apparat - Jet
Při obhlédnutí areálu jsem omrknul všechny ostatní stage - na tranceové jsem zachytil chviličku Grednera, který hrál zřejmě svůj standard a později také kousek Buriana, který dokonce v ten moment nehrál žádnou hitovku, ale extrémně nudný a vyčpělý, mně neznámý, electro house. Jungle/d'n'b pódium jsem ani příliš neobhlížel, protože tohle není úplně můj šálek čaje, a na technu se (aspoň jak se mi zdálky zdálo) hrálo poměrně dost rychle a tvrdě.
Opravdové veselí tak začalo s příchodem Phila Kierana na Mental stage, který díkybohu zapomněl na svůj nu-raveový alias Alloy Mental, a poměrně nečekaně a pro mě i překvapivě, vybalil minimal techno a tech-house. Napřed navnadil trackem 'Freakside' od Shlomiho Abera, načež zařadil i 'Callisto' od Bodzina s Romboyem, což mi přivodilo menší orgasmus. Tuhle skladbu jsem na SOL opravdu nečekal a vprostřed minimalistického klikání se tahle naprosto luxusní melodická věc perfektně vyjímala. Kieran set vygradoval do údernějších rovin, kdy vypustil i jednu z nejenergičtějších techno věcí letoška - 'Noiser' od Audiona. Dobře naladěn jsem se ale už přesouval k hlavnímu pódiu, kde měl během několika minut začít svoje live vystoupení věčně rozcuchaný brit Nathan Fake.
Line-up však nabral jisté zpoždění, a tak jsem si ještě mohl vychutnat víc než půl hodiny vystoupení Audio Bullys. Překvapili mě, mělo to šťávu, bylo v tom poměrně dost energie. I když údajně to ani dle samotných hlavních aktérů nebylo úplně ono. S cca půlhodinovou sekerou se pak konečně s kalhoty u kolen přišoural Nathan, stoupnul za pult s notebookem a dalšími fidlátky a kontroléry a po psytrancovém (?!) vyplněním pauzy od pořadatelů mohla začít pořádně čerstvá hodinová dávka elektroniky. Fake začal obligátně - spojením vyseknutým z alba - Stops + Grandfathered, obojí v akčních live remixech. Obě skladby prolnul tak, že se mi zatajil dech. Po Audio Bullys obecenstvo na hlavní stagei poměrně prořídlo a Fake nehrál ani bůhvíjak tanečně, takže hodně lidí se zkrátka nedokázalo po dlouhou dobu nějak rozhýbat. Fakeovo live vystoupení bylo nepochybně skvělé - způsob, jakým tenhle klučina prolínal jednotlivé tracky, byl famozní a také bylo dobře, že jsme mohli slyšet hodně nového materiálu. Ze známých pecek zaznělo už jen 'You Are Here' , které ale zřejmě téměř nikdo přes tu hromadu efektů a filtrů nepoznal (ačkoli reklamu na O2 jsme snad viděli všichni). Nathan Fake pak skončil svoji show silnou acidovou skladbou, která snad už roztančila většinu přítomných. Následoval závěrečný efekt, sklapnutí notebooku a rychlý odchod ze scény.
Hlavní stage se opět zaplnila a opět za zvuků psytranceu všichni očekávali příchod německé dvojice Ellen Allien a Apparata. Výměna tentokrát netrvala už tak dlouho a lidi mohli brzy přivítat oba aktéry, tentokrát poměrně bouřlivě (bylo vidět, že tihle tu prostě už mají jméno). Stejně jako v případě předchozího Nathana Fakea se jednalo o live vystoupení, které ale mělo jasnější beatovou strukturu, a ačkoli si hlavně Sascha Ring aka Apparat pohrával s ven pouštěným materiálem, bylo to nepochybně (pro širší masy) více dance friendly. Stále to byla ovšem elektronická hudba toho nejvyššího kalibru - něco naprosto nezařaditelného, šlapajícího a přesto úchvatně emotivního - přesně jak to známe z loňského alba 'The Orchestra Of Bubbles' nebo i z Apparatových solových počinů. Vystoupení po hudební stránce nesmírně gradovalo a zhruba vprostřed jsme se dokonce dočkali i starého dobrého 'Sehnsucht'u z alba Ellen Allien. Poté také přišel 'Jet': track, který v sobě skrývá tolik emocí, že by se dal krájet - naživo to byl velký, skoro až dojemný zážitek. Ellen Allien si mimojiné nezapomněla vzít mikrofon, takže jsme se dočkali i jejího zpěvu (případné falše zanikly) a hitovek jako 'Way Out'. Závěr vystoupení těchhle dvou osobností německé scény byl perfektní, unikátní. Pro mě zážitek večera. Bohužel jsem toho už v tu noc moc nestihnul, vím jen, že Chris Liebing začal moc pěkně a pravděpodobně by mě v tanci udržel ještě dlouho.
Summer Of Love byl letos letním festivalem, jak má být, nabízel pro každého něco zajímavého a jako jeden z mála u nás, se snažil jít s dobou a prosazoval moderní trendy. Jen škoda, že se nedostalo např. na dubstep a techno stage musela vydržet povinný nápor schranzu, bez kterého by pravděpodobně někteří jen tak domů neodešli. Poptávka ale hraje svoji velkou roli a ta má v Česku určitá, stále poměrně pevně, stanovená pravidla. Z ohlasů, které se už na fórech objevily, mám pak pocit, že tuzemští party people se snad dělí převážně na dvě skupiny, z nichž jedna nedá bez hard techna/schranzu ani ránu a všemu, co je pod 140bpm a má rovný beat říká 'minimal', a druhá tráví celý čas akce zabedněná na stagei s trancem a dá přednost stokrát ohraným kolovrátkům Schulzovi s Marcem V před zajímavější a pestřejší alternativou. Jsem ale moc rád i za tenhle 'open your mind' přístup, který tu snad vypěstuje nebo podpoří základnu všemu otevřených kluberů, kteří budou moci ocenit kvalitní elektronickou hudbu, bez ohledu na to, jaké má tempo a kdo ji hraje. Jen houšť a větší kapky, Aleši Bleho.
Jako ochutnávky, a pro mě symboly letošního festivalu musím přiložit dva zmiňované highlighty:
Stephan Bodzin & Marc Romboy - Callisto
Ellen Allien & Apparat - Jet
Israeli Mafia
Ne, nechci tu zabředávat do politiky a řešit blízkovýchodní krizi; to se jen ve státě Izrael urodilo povážlivě velké množství producentů, které si bratrsky vypomáhá jak se jen dá a vydává jeden kvalitní track za druhým. Vše to zřejmě začal Guy Gerber, který už má na kontě také debutové album, brzy se přidal Chaim, solící neúnavně jeden flák za druhým, Shlomi Aber, který prvotinu v podobě cdčka brzo vypustí do světa a - jako kdyby to nebylo málo - letos se přidali také pánové Gel Abril a Itamar Sagi.
A hned jejich premiérový vinyl 'Sparta / Weird BAO' stojí za zmínku, především Áčko celého vinylu, které je víc než dobrým proggy nu-tranceovým kouskem. Tihle dva se tedy víceméně připojují k již zavedenému izraelskému soundu, kterému vládnou pecky jako 'MySpace', 'Sea Of Sand' nebo 'Genesis'. Vydatná podpora djs jako Sasha, John Digweed i dalších značí, že z věčným konfliktem zmítané oblasti vychází velice silná generace producentů, která, pokud děj elektronické hudby přímo neovlivní, stane se zřejmě jeho silnou součástí.
Gel Abril & Itamar Sagi - Sparta [Be As One Imprint]
A hned jejich premiérový vinyl 'Sparta / Weird BAO' stojí za zmínku, především Áčko celého vinylu, které je víc než dobrým proggy nu-tranceovým kouskem. Tihle dva se tedy víceméně připojují k již zavedenému izraelskému soundu, kterému vládnou pecky jako 'MySpace', 'Sea Of Sand' nebo 'Genesis'. Vydatná podpora djs jako Sasha, John Digweed i dalších značí, že z věčným konfliktem zmítané oblasti vychází velice silná generace producentů, která, pokud děj elektronické hudby přímo neovlivní, stane se zřejmě jeho silnou součástí.
Gel Abril & Itamar Sagi - Sparta [Be As One Imprint]
úterý 14. srpna 2007
Album: Paul Hartnoll - The Ideal Condition
Britský veterán Paul Hartnoll, kterého nejspíš většina EDM fans zná z jeho megaúspěšné kolaborace s bratrem Philem v projektu Orbital, na hudbu ani po rozpadu zmiňovaného 'bandu' nezapomněl a poté, co se nejprve loni připomněl premiérovým solo singlem 'Patchwork Guilt', vydal také letos koncem května autorské album. A album to není jen tak ledajaké. Doslova z něj čiší muzikantská vyzrálost a stejnou měrou také přiměřená rezignace na tvorbu nějakého zásadního veledíla (což v tomto případě vyznívá spíše sympaticky).
'The Ideal Condition' vás možná překvapí svojí netradičně pojatou rozmanitostí - už první tóny úvodní skladby 'Haven't We Met Before' jsou jako vystřižené z pohádkově filmového soundtracku, nesou však dostatečnou dávku důstojnosti a také nutnou porci elektroniky, která z celého soundu dělá něco jako moderní klasiku. Tato vznešená filmová hudba je jednou z tváří Hartnollova alba, není však jediná. Následující 'For Silence' je totiž ukázkovou moderní elektronickou baladou, kterou kreslí naléhavý hlásek zpěvačky Lianne Hall.
Paul Hartnoll se rozhodl pro naprosto souměrnou kompozici alba, a tak jsme svědky pravidelného střídání vokálních skladeb (opravdu známá jména tu zastupuje v rockovější skladbě 'Please' Robert Smith z Cure) a kouzelných instrumentálek. Autor se nikdy nepouští do žádného zbytečného muzicírování; všechno tu má svůj řád a naprosto dostačující délku (vždy mezi 4 - 5 minutami), Hartnollův cit pro skladbu, refrén a zajímavý motiv je všudypřítomný. Již zmiňovaný 'Patchwork Guilt' vyniká mezi instrumentálními songy poměrně čistou elektroničností a stabilním breakbeatovým rytmem a jako jediný tu poskytuje určitou přestávku od filmového nádechu. Nejvýraznější vokálním majstrštykem je pak zřejmě absolutní citovka 'Nothing Else Matters', která téměř dosahuje kalibru skladeb jako 'What Sound' od Lamb nebo 'Unfinished Sympathy' od Massive Attack. Stavět tady ale jednu vokálovku nad ostatní by bylo nefér; tady se nehraje na jeden hit a album v podstatě (také díky své střízlivosti) nemá slabé místo.
Pokud jste čekali, že po rozpadu tvůrčí dvojice budou bratři sami o sobě nějak slabší, byli jste na omylu. Letošní longplayer Paula Hartnolla je něčím, co by žádný fanoušek jakékoli hudby neměl minout; je z něj cítit muzikantská vyspělost a jistota, kterou oceníte, i když ji přímo vědomě nezaznamenáte. Takto vyrovnaných cédéček už letos moc nebude.
Jako ochutnávku jsem si nemohl odpustit právě asi největší tahák alba, ve které je ke slyšení sexy vokál Akayzie Parker:
Paul Hartnoll - Nothing Else Matters
'The Ideal Condition' vás možná překvapí svojí netradičně pojatou rozmanitostí - už první tóny úvodní skladby 'Haven't We Met Before' jsou jako vystřižené z pohádkově filmového soundtracku, nesou však dostatečnou dávku důstojnosti a také nutnou porci elektroniky, která z celého soundu dělá něco jako moderní klasiku. Tato vznešená filmová hudba je jednou z tváří Hartnollova alba, není však jediná. Následující 'For Silence' je totiž ukázkovou moderní elektronickou baladou, kterou kreslí naléhavý hlásek zpěvačky Lianne Hall.
Paul Hartnoll se rozhodl pro naprosto souměrnou kompozici alba, a tak jsme svědky pravidelného střídání vokálních skladeb (opravdu známá jména tu zastupuje v rockovější skladbě 'Please' Robert Smith z Cure) a kouzelných instrumentálek. Autor se nikdy nepouští do žádného zbytečného muzicírování; všechno tu má svůj řád a naprosto dostačující délku (vždy mezi 4 - 5 minutami), Hartnollův cit pro skladbu, refrén a zajímavý motiv je všudypřítomný. Již zmiňovaný 'Patchwork Guilt' vyniká mezi instrumentálními songy poměrně čistou elektroničností a stabilním breakbeatovým rytmem a jako jediný tu poskytuje určitou přestávku od filmového nádechu. Nejvýraznější vokálním majstrštykem je pak zřejmě absolutní citovka 'Nothing Else Matters', která téměř dosahuje kalibru skladeb jako 'What Sound' od Lamb nebo 'Unfinished Sympathy' od Massive Attack. Stavět tady ale jednu vokálovku nad ostatní by bylo nefér; tady se nehraje na jeden hit a album v podstatě (také díky své střízlivosti) nemá slabé místo.
Pokud jste čekali, že po rozpadu tvůrčí dvojice budou bratři sami o sobě nějak slabší, byli jste na omylu. Letošní longplayer Paula Hartnolla je něčím, co by žádný fanoušek jakékoli hudby neměl minout; je z něj cítit muzikantská vyspělost a jistota, kterou oceníte, i když ji přímo vědomě nezaznamenáte. Takto vyrovnaných cédéček už letos moc nebude.
Jako ochutnávku jsem si nemohl odpustit právě asi největší tahák alba, ve které je ke slyšení sexy vokál Akayzie Parker:
Paul Hartnoll - Nothing Else Matters
čtvrtek 9. srpna 2007
Ztraceno v překladu
Je lidskou přirozeností pojmenovávat a popisovat všechno, co vidíme a slyšíme kolem sebe. Dokonce i abstraktním jevům, kterým ani úplně nerozumíme, dáváme jména a vymýšlíme o nich příběhy. Ale neztrácí se touhle použitou racionalitou něco z toho neuchopitelného, co je nám předkládáno ve své ryzí podobě? Nemůžeme tak trochu ublížit umění, když se ho pokusíme slovy popsat?
V Británii narozený a v New Yorku žijící novinář Malcolm Gladwell se tohoto tématu částečně dotýká ve své poslední knize s názvem 'Mžik' (s podtitulem 'Jak myslet bez přemýšlení'). Ačkoli hlavním tématem jeho kapitol je především naše nevědomé chování a myšlení (které velmi často podceňujeme nebo vůbec nevíme, že ho neustále používáme) tak jsou tu také pasáže, které, pokud vztáhneme na svět a vývoj hudby, dokážou přinést poměrně hodně zajímavá vysvětlení některých jevů, které pokládáme za automatické, ale možná nikdy nevíme, proč se s takovou pravidelností dějí.
Kdybych vám teď řekl, abyste si před očima vybavili obličej Marilyn Monroe, pravděpodobně by vám to netrvalo příliš dlouho. Možná vteřinu, možná ani tu ne. Lidský mozek má totiž jednu z fantastických schopností, uchovávat si v sobě uložené desítky a stovky lidských obličejů a dalších věcí, které běžně zaznamenáváme. Kdybych vám pak řekl, aby jste Marilynin obličej slovy popsali, možná by vám to trvalo trochu déle a pro některé typické znaky byste marně hledali výrazivo. Je to proto, že v tu chvíli zapojujete svoji pravou mozkovou hemisféru a snažíte se fakticky uchytit něco, co tak úplně nelze. Kdybyste konečně onen obličej popsali, kolik lidí by pak z vašeho výčtu poznalo, o jakou osobu se jedná? Určitě ne všichni a pravděpodobně velmi málo. Něco, co do sebe ukládáme aniž bychom o tom přemýšleli, se najednou při pokusu o zprostředkování stává nezprostředkovatelným a na světě je potencionální dezinformace.
Proč tohle všechno? I hudbě přece dáváme názvy, jména škatulky. Pokud např. slovo 'progressive' ve spojitosti s Leftfield (progressive house) nebo Pink Floyd (progressive rock) znamenalo, že se jedná o hudbu, která někam posunuje daný žánr, přidává nové zvuky a mění zažitou strukturu (zkrátka je celkově 'progresivní'), dnes si obvykle pod přívlastkem 'progressive' lidé představí klidnější, mírnější a pozvolnější variantu příslušného hudebního směru a měřítkem je v tuto chvíli struktura tracku, nikoli jeho invenčnost a novátorství. Co na tom, že takový Markus Schulz recykluje už roky svůj Coldharbour sound a vytváří jednu z nejvíce klišé záležitostí taneční scény. Je to přece progressive trance.
Otázkou je, proč k takové změně ve vnímání tohoto pojmu došlo? Proč electro dnes už není breakbeat, robotické vokály a rap a proč trance vůbec není o tranzu a hypnotických stavech? Myslím, že za tím vším nedorozuměním můžeme spolehlivě hledat právě onen zmíněný konflikt racia a podvědomí. Je to určité prokletí lidstva, které je schopno vytvářet něco tak krásného a neuchopitelného jako je umění, ale zároveň, protože cítí neodbytnou potřebu dát všemu pro potřeby komunikace jasnou a konkrétní formu, všechno odsuzuje k nepochopení a odvádí tak pozornost od toho, co je podstatou.
Proto bychom měli pokaždé, když se setkáme s nějakým novým pojmenováním a uměleckým směrem hledat, za jakých okolností to či ono umění vznikalo, proč dostalo právě takové jméno, jaké byly jeho charakteristiky, a především - jak vypadalo nebo znělo. Je to ten nejmenší projev úcty, jaký můžeme umění prokázat.
V Británii narozený a v New Yorku žijící novinář Malcolm Gladwell se tohoto tématu částečně dotýká ve své poslední knize s názvem 'Mžik' (s podtitulem 'Jak myslet bez přemýšlení'). Ačkoli hlavním tématem jeho kapitol je především naše nevědomé chování a myšlení (které velmi často podceňujeme nebo vůbec nevíme, že ho neustále používáme) tak jsou tu také pasáže, které, pokud vztáhneme na svět a vývoj hudby, dokážou přinést poměrně hodně zajímavá vysvětlení některých jevů, které pokládáme za automatické, ale možná nikdy nevíme, proč se s takovou pravidelností dějí.
Kdybych vám teď řekl, abyste si před očima vybavili obličej Marilyn Monroe, pravděpodobně by vám to netrvalo příliš dlouho. Možná vteřinu, možná ani tu ne. Lidský mozek má totiž jednu z fantastických schopností, uchovávat si v sobě uložené desítky a stovky lidských obličejů a dalších věcí, které běžně zaznamenáváme. Kdybych vám pak řekl, aby jste Marilynin obličej slovy popsali, možná by vám to trvalo trochu déle a pro některé typické znaky byste marně hledali výrazivo. Je to proto, že v tu chvíli zapojujete svoji pravou mozkovou hemisféru a snažíte se fakticky uchytit něco, co tak úplně nelze. Kdybyste konečně onen obličej popsali, kolik lidí by pak z vašeho výčtu poznalo, o jakou osobu se jedná? Určitě ne všichni a pravděpodobně velmi málo. Něco, co do sebe ukládáme aniž bychom o tom přemýšleli, se najednou při pokusu o zprostředkování stává nezprostředkovatelným a na světě je potencionální dezinformace.
Proč tohle všechno? I hudbě přece dáváme názvy, jména škatulky. Pokud např. slovo 'progressive' ve spojitosti s Leftfield (progressive house) nebo Pink Floyd (progressive rock) znamenalo, že se jedná o hudbu, která někam posunuje daný žánr, přidává nové zvuky a mění zažitou strukturu (zkrátka je celkově 'progresivní'), dnes si obvykle pod přívlastkem 'progressive' lidé představí klidnější, mírnější a pozvolnější variantu příslušného hudebního směru a měřítkem je v tuto chvíli struktura tracku, nikoli jeho invenčnost a novátorství. Co na tom, že takový Markus Schulz recykluje už roky svůj Coldharbour sound a vytváří jednu z nejvíce klišé záležitostí taneční scény. Je to přece progressive trance.
Otázkou je, proč k takové změně ve vnímání tohoto pojmu došlo? Proč electro dnes už není breakbeat, robotické vokály a rap a proč trance vůbec není o tranzu a hypnotických stavech? Myslím, že za tím vším nedorozuměním můžeme spolehlivě hledat právě onen zmíněný konflikt racia a podvědomí. Je to určité prokletí lidstva, které je schopno vytvářet něco tak krásného a neuchopitelného jako je umění, ale zároveň, protože cítí neodbytnou potřebu dát všemu pro potřeby komunikace jasnou a konkrétní formu, všechno odsuzuje k nepochopení a odvádí tak pozornost od toho, co je podstatou.
Proto bychom měli pokaždé, když se setkáme s nějakým novým pojmenováním a uměleckým směrem hledat, za jakých okolností to či ono umění vznikalo, proč dostalo právě takové jméno, jaké byly jeho charakteristiky, a především - jak vypadalo nebo znělo. Je to ten nejmenší projev úcty, jaký můžeme umění prokázat.
neděle 5. srpna 2007
Novinky od Minilogue a Dusty Kida
Dva Švédové s psytrancovou minulostí (projekt Son Kite), kterou již zřejmě definitivně uložili k ledu, se v posledních několika letech skrývají především za společným aliasem s názvem Minilogue. A protože to, co dělají, patří mezi současnou absolutní špičku taneční muziky, je jenom dobře, že mají letos poměrně plodný rok. Pracují na vydání vlastního DVD a do světa pouští jeden track za druhým. Posledním z téhle řádky je zbrusu nové 'Space EP' vydané na labelu Traum, kde hlavně titulní skladba stojí za to. Nejedná se o nijak typický release švédské dvojice; obvyklá jazzovitost nebo lehké acid prvky tu chybí a ani délka není nijak závratná. Před sebou ovšem máme velmi vydařený 'spacey' tech-house s unikátně vystavenou melodií, ve které sice můžou na první poslech některé tóny působit maličko náhodným dojmem, ale zanedlouho začnou dávat smysl. Po poněkud průměrnějším releasu s názvem 'Orglar' jsou Minilogue opět ve formě.
Druhá aktuální záležitost je od, v poslední době rovněž velmi produktivního, Dusty Kida, známého také z projektu Duoteque. A naštěstí tu také platí, že téměř vše, na co tenhle chlapec sáhne, je zlaté. Jako kdyby nestačilo, že mu v těchto dnech vychází naprosto luxusní vinyl 'Kore/Psika', přichází Dusty Kid s další fungl novou záležitostí s názvem 'The Cat'. Přehlédneme dva remixy od Crookers a podíváme se přímo na original mix, který by pravděpodobně roztrhal na kusy i parket plný pacientů se spavou nemocí. Skladba srší energií a neotřelými samply, které nemusí znít na domácí poslech úplně lahodně, ale právě jako dancefloor smasher je tenhle kočkoidní nářez tou nejvhodnější volbou. Pokud si Dusty Kid udrží současnou formu a různorodost, má směle nakročeno k nejvyšším příčkám žebříčku nejzajímavějších nových tváří roku 2007.
Oba tracky si můžete poslechnout přímo tady:
Minilogue - Space
Dusty Kid - The Cat
Druhá aktuální záležitost je od, v poslední době rovněž velmi produktivního, Dusty Kida, známého také z projektu Duoteque. A naštěstí tu také platí, že téměř vše, na co tenhle chlapec sáhne, je zlaté. Jako kdyby nestačilo, že mu v těchto dnech vychází naprosto luxusní vinyl 'Kore/Psika', přichází Dusty Kid s další fungl novou záležitostí s názvem 'The Cat'. Přehlédneme dva remixy od Crookers a podíváme se přímo na original mix, který by pravděpodobně roztrhal na kusy i parket plný pacientů se spavou nemocí. Skladba srší energií a neotřelými samply, které nemusí znít na domácí poslech úplně lahodně, ale právě jako dancefloor smasher je tenhle kočkoidní nářez tou nejvhodnější volbou. Pokud si Dusty Kid udrží současnou formu a různorodost, má směle nakročeno k nejvyšším příčkám žebříčku nejzajímavějších nových tváří roku 2007.
Oba tracky si můžete poslechnout přímo tady:
Minilogue - Space
Dusty Kid - The Cat
pátek 3. srpna 2007
Vectif: DJing není umění
Z čerstvého rozhovoru s jedním z hlavních aktérů party Plastique, ostříleným djem Vectifem:
Myslíš si, že DJing je umění?
Ani náhodou. Pod slovem umění si představuji něco úplně jiného.¨
Dovolím si oponovat. DJing je vlastně taková hudební koláž: používání, a případné upravování, již hotového materiálu, a spojování jeho (třeba i zdánlivě nesourodých) kusů dohromady za účelem vytvoření nového, smysl dávajícího, celku.
Pokud budeme citovat první větu z vysvětlení hesla 'koláž' na cs.wikipedia.org, dostaneme: "Koláž je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století."
Proto: DJing = umění.
Myslíš si, že DJing je umění?
Ani náhodou. Pod slovem umění si představuji něco úplně jiného.¨
Dovolím si oponovat. DJing je vlastně taková hudební koláž: používání, a případné upravování, již hotového materiálu, a spojování jeho (třeba i zdánlivě nesourodých) kusů dohromady za účelem vytvoření nového, smysl dávajícího, celku.
Pokud budeme citovat první větu z vysvětlení hesla 'koláž' na cs.wikipedia.org, dostaneme: "Koláž je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století."
Proto: DJing = umění.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)