Vlastně asi jediný festival, na který jsem se letos rozhodl vypravit, mě nezklamal. Sice jsem bohužel promeškal na začátku údajně dobře hrajícího Click Joea, nebo dalšího Čecha Nippa, nepřišel jsem naštěstí o to hlavní, což je základ. Do areálu jsem vešel vprostřed setu Aphroditea na hlavní stagei a vysoký počet jako o život pařících lidí potvrdil oblibu d'n'b v Česku. Po pravé straně se krčila malinká Heavy Mental Disco stage, kde právě The Models DJs dokazovali, že míchat se dá i dvě hodiny v kuse bez toho, aniž byste srovnali jediný beat. Výběrem tracků se však pro mě, alespoň v první cca polovině 'setu' stali favoritem pro danou chvíli (zazněla např. parodie na Scootří 'Hyper Hyper' z novinkového alba Modeselektorů nebo ultimátní kolaborace Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix)). Bpm běhalo nahoru dolů, koncepce žádná, ale z hudebního hlediska v ten moment nejlepší volba.
Při obhlédnutí areálu jsem omrknul všechny ostatní stage - na tranceové jsem zachytil chviličku Grednera, který hrál zřejmě svůj standard a později také kousek Buriana, který dokonce v ten moment nehrál žádnou hitovku, ale extrémně nudný a vyčpělý, mně neznámý, electro house. Jungle/d'n'b pódium jsem ani příliš neobhlížel, protože tohle není úplně můj šálek čaje, a na technu se (aspoň jak se mi zdálky zdálo) hrálo poměrně dost rychle a tvrdě.
Opravdové veselí tak začalo s příchodem Phila Kierana na Mental stage, který díkybohu zapomněl na svůj nu-raveový alias Alloy Mental, a poměrně nečekaně a pro mě i překvapivě, vybalil minimal techno a tech-house. Napřed navnadil trackem 'Freakside' od Shlomiho Abera, načež zařadil i 'Callisto' od Bodzina s Romboyem, což mi přivodilo menší orgasmus. Tuhle skladbu jsem na SOL opravdu nečekal a vprostřed minimalistického klikání se tahle naprosto luxusní melodická věc perfektně vyjímala. Kieran set vygradoval do údernějších rovin, kdy vypustil i jednu z nejenergičtějších techno věcí letoška - 'Noiser' od Audiona. Dobře naladěn jsem se ale už přesouval k hlavnímu pódiu, kde měl během několika minut začít svoje live vystoupení věčně rozcuchaný brit Nathan Fake.
Line-up však nabral jisté zpoždění, a tak jsem si ještě mohl vychutnat víc než půl hodiny vystoupení Audio Bullys. Překvapili mě, mělo to šťávu, bylo v tom poměrně dost energie. I když údajně to ani dle samotných hlavních aktérů nebylo úplně ono. S cca půlhodinovou sekerou se pak konečně s kalhoty u kolen přišoural Nathan, stoupnul za pult s notebookem a dalšími fidlátky a kontroléry a po psytrancovém (?!) vyplněním pauzy od pořadatelů mohla začít pořádně čerstvá hodinová dávka elektroniky. Fake začal obligátně - spojením vyseknutým z alba - Stops + Grandfathered, obojí v akčních live remixech. Obě skladby prolnul tak, že se mi zatajil dech. Po Audio Bullys obecenstvo na hlavní stagei poměrně prořídlo a Fake nehrál ani bůhvíjak tanečně, takže hodně lidí se zkrátka nedokázalo po dlouhou dobu nějak rozhýbat. Fakeovo live vystoupení bylo nepochybně skvělé - způsob, jakým tenhle klučina prolínal jednotlivé tracky, byl famozní a také bylo dobře, že jsme mohli slyšet hodně nového materiálu. Ze známých pecek zaznělo už jen 'You Are Here' , které ale zřejmě téměř nikdo přes tu hromadu efektů a filtrů nepoznal (ačkoli reklamu na O2 jsme snad viděli všichni). Nathan Fake pak skončil svoji show silnou acidovou skladbou, která snad už roztančila většinu přítomných. Následoval závěrečný efekt, sklapnutí notebooku a rychlý odchod ze scény.
Hlavní stage se opět zaplnila a opět za zvuků psytranceu všichni očekávali příchod německé dvojice Ellen Allien a Apparata. Výměna tentokrát netrvala už tak dlouho a lidi mohli brzy přivítat oba aktéry, tentokrát poměrně bouřlivě (bylo vidět, že tihle tu prostě už mají jméno). Stejně jako v případě předchozího Nathana Fakea se jednalo o live vystoupení, které ale mělo jasnější beatovou strukturu, a ačkoli si hlavně Sascha Ring aka Apparat pohrával s ven pouštěným materiálem, bylo to nepochybně (pro širší masy) více dance friendly. Stále to byla ovšem elektronická hudba toho nejvyššího kalibru - něco naprosto nezařaditelného, šlapajícího a přesto úchvatně emotivního - přesně jak to známe z loňského alba 'The Orchestra Of Bubbles' nebo i z Apparatových solových počinů. Vystoupení po hudební stránce nesmírně gradovalo a zhruba vprostřed jsme se dokonce dočkali i starého dobrého 'Sehnsucht'u z alba Ellen Allien. Poté také přišel 'Jet': track, který v sobě skrývá tolik emocí, že by se dal krájet - naživo to byl velký, skoro až dojemný zážitek. Ellen Allien si mimojiné nezapomněla vzít mikrofon, takže jsme se dočkali i jejího zpěvu (případné falše zanikly) a hitovek jako 'Way Out'. Závěr vystoupení těchhle dvou osobností německé scény byl perfektní, unikátní. Pro mě zážitek večera. Bohužel jsem toho už v tu noc moc nestihnul, vím jen, že Chris Liebing začal moc pěkně a pravděpodobně by mě v tanci udržel ještě dlouho.
Summer Of Love byl letos letním festivalem, jak má být, nabízel pro každého něco zajímavého a jako jeden z mála u nás, se snažil jít s dobou a prosazoval moderní trendy. Jen škoda, že se nedostalo např. na dubstep a techno stage musela vydržet povinný nápor schranzu, bez kterého by pravděpodobně někteří jen tak domů neodešli. Poptávka ale hraje svoji velkou roli a ta má v Česku určitá, stále poměrně pevně, stanovená pravidla. Z ohlasů, které se už na fórech objevily, mám pak pocit, že tuzemští party people se snad dělí převážně na dvě skupiny, z nichž jedna nedá bez hard techna/schranzu ani ránu a všemu, co je pod 140bpm a má rovný beat říká 'minimal', a druhá tráví celý čas akce zabedněná na stagei s trancem a dá přednost stokrát ohraným kolovrátkům Schulzovi s Marcem V před zajímavější a pestřejší alternativou. Jsem ale moc rád i za tenhle 'open your mind' přístup, který tu snad vypěstuje nebo podpoří základnu všemu otevřených kluberů, kteří budou moci ocenit kvalitní elektronickou hudbu, bez ohledu na to, jaké má tempo a kdo ji hraje. Jen houšť a větší kapky, Aleši Bleho.
Jako ochutnávky, a pro mě symboly letošního festivalu musím přiložit dva zmiňované highlighty:
Stephan Bodzin & Marc Romboy - Callisto
Ellen Allien & Apparat - Jet
Při obhlédnutí areálu jsem omrknul všechny ostatní stage - na tranceové jsem zachytil chviličku Grednera, který hrál zřejmě svůj standard a později také kousek Buriana, který dokonce v ten moment nehrál žádnou hitovku, ale extrémně nudný a vyčpělý, mně neznámý, electro house. Jungle/d'n'b pódium jsem ani příliš neobhlížel, protože tohle není úplně můj šálek čaje, a na technu se (aspoň jak se mi zdálky zdálo) hrálo poměrně dost rychle a tvrdě.
Opravdové veselí tak začalo s příchodem Phila Kierana na Mental stage, který díkybohu zapomněl na svůj nu-raveový alias Alloy Mental, a poměrně nečekaně a pro mě i překvapivě, vybalil minimal techno a tech-house. Napřed navnadil trackem 'Freakside' od Shlomiho Abera, načež zařadil i 'Callisto' od Bodzina s Romboyem, což mi přivodilo menší orgasmus. Tuhle skladbu jsem na SOL opravdu nečekal a vprostřed minimalistického klikání se tahle naprosto luxusní melodická věc perfektně vyjímala. Kieran set vygradoval do údernějších rovin, kdy vypustil i jednu z nejenergičtějších techno věcí letoška - 'Noiser' od Audiona. Dobře naladěn jsem se ale už přesouval k hlavnímu pódiu, kde měl během několika minut začít svoje live vystoupení věčně rozcuchaný brit Nathan Fake.
Line-up však nabral jisté zpoždění, a tak jsem si ještě mohl vychutnat víc než půl hodiny vystoupení Audio Bullys. Překvapili mě, mělo to šťávu, bylo v tom poměrně dost energie. I když údajně to ani dle samotných hlavních aktérů nebylo úplně ono. S cca půlhodinovou sekerou se pak konečně s kalhoty u kolen přišoural Nathan, stoupnul za pult s notebookem a dalšími fidlátky a kontroléry a po psytrancovém (?!) vyplněním pauzy od pořadatelů mohla začít pořádně čerstvá hodinová dávka elektroniky. Fake začal obligátně - spojením vyseknutým z alba - Stops + Grandfathered, obojí v akčních live remixech. Obě skladby prolnul tak, že se mi zatajil dech. Po Audio Bullys obecenstvo na hlavní stagei poměrně prořídlo a Fake nehrál ani bůhvíjak tanečně, takže hodně lidí se zkrátka nedokázalo po dlouhou dobu nějak rozhýbat. Fakeovo live vystoupení bylo nepochybně skvělé - způsob, jakým tenhle klučina prolínal jednotlivé tracky, byl famozní a také bylo dobře, že jsme mohli slyšet hodně nového materiálu. Ze známých pecek zaznělo už jen 'You Are Here' , které ale zřejmě téměř nikdo přes tu hromadu efektů a filtrů nepoznal (ačkoli reklamu na O2 jsme snad viděli všichni). Nathan Fake pak skončil svoji show silnou acidovou skladbou, která snad už roztančila většinu přítomných. Následoval závěrečný efekt, sklapnutí notebooku a rychlý odchod ze scény.
Hlavní stage se opět zaplnila a opět za zvuků psytranceu všichni očekávali příchod německé dvojice Ellen Allien a Apparata. Výměna tentokrát netrvala už tak dlouho a lidi mohli brzy přivítat oba aktéry, tentokrát poměrně bouřlivě (bylo vidět, že tihle tu prostě už mají jméno). Stejně jako v případě předchozího Nathana Fakea se jednalo o live vystoupení, které ale mělo jasnější beatovou strukturu, a ačkoli si hlavně Sascha Ring aka Apparat pohrával s ven pouštěným materiálem, bylo to nepochybně (pro širší masy) více dance friendly. Stále to byla ovšem elektronická hudba toho nejvyššího kalibru - něco naprosto nezařaditelného, šlapajícího a přesto úchvatně emotivního - přesně jak to známe z loňského alba 'The Orchestra Of Bubbles' nebo i z Apparatových solových počinů. Vystoupení po hudební stránce nesmírně gradovalo a zhruba vprostřed jsme se dokonce dočkali i starého dobrého 'Sehnsucht'u z alba Ellen Allien. Poté také přišel 'Jet': track, který v sobě skrývá tolik emocí, že by se dal krájet - naživo to byl velký, skoro až dojemný zážitek. Ellen Allien si mimojiné nezapomněla vzít mikrofon, takže jsme se dočkali i jejího zpěvu (případné falše zanikly) a hitovek jako 'Way Out'. Závěr vystoupení těchhle dvou osobností německé scény byl perfektní, unikátní. Pro mě zážitek večera. Bohužel jsem toho už v tu noc moc nestihnul, vím jen, že Chris Liebing začal moc pěkně a pravděpodobně by mě v tanci udržel ještě dlouho.
Summer Of Love byl letos letním festivalem, jak má být, nabízel pro každého něco zajímavého a jako jeden z mála u nás, se snažil jít s dobou a prosazoval moderní trendy. Jen škoda, že se nedostalo např. na dubstep a techno stage musela vydržet povinný nápor schranzu, bez kterého by pravděpodobně někteří jen tak domů neodešli. Poptávka ale hraje svoji velkou roli a ta má v Česku určitá, stále poměrně pevně, stanovená pravidla. Z ohlasů, které se už na fórech objevily, mám pak pocit, že tuzemští party people se snad dělí převážně na dvě skupiny, z nichž jedna nedá bez hard techna/schranzu ani ránu a všemu, co je pod 140bpm a má rovný beat říká 'minimal', a druhá tráví celý čas akce zabedněná na stagei s trancem a dá přednost stokrát ohraným kolovrátkům Schulzovi s Marcem V před zajímavější a pestřejší alternativou. Jsem ale moc rád i za tenhle 'open your mind' přístup, který tu snad vypěstuje nebo podpoří základnu všemu otevřených kluberů, kteří budou moci ocenit kvalitní elektronickou hudbu, bez ohledu na to, jaké má tempo a kdo ji hraje. Jen houšť a větší kapky, Aleši Bleho.
Jako ochutnávky, a pro mě symboly letošního festivalu musím přiložit dva zmiňované highlighty:
Stephan Bodzin & Marc Romboy - Callisto
Ellen Allien & Apparat - Jet
Žádné komentáře:
Okomentovat