Summer Of Love

Vlastně asi jediný festival, na který jsem se letos rozhodl vypravit, mě nezklamal. Sice jsem bohužel promeškal na začátku údajně dobře hrajícího Click Joea, nebo dalšího Čecha Nippa, nepřišel jsem naštěstí o to hlavní, což je základ. Do areálu jsem vešel vprostřed setu Aphroditea na hlavní stagei a vysoký počet jako o život pařících lidí potvrdil oblibu d'n'b v Česku. Po pravé straně se krčila malinká Heavy Mental Disco stage, kde právě The Models DJs dokazovali, že míchat se dá i dvě hodiny v kuse bez toho, aniž byste srovnali jediný beat. Výběrem tracků se však pro mě, alespoň v první cca polovině 'setu' stali favoritem pro danou chvíli (zazněla např. parodie na Scootří 'Hyper Hyper' z novinkového alba Modeselektorů nebo ultimátní kolaborace Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix)). Bpm běhalo nahoru dolů, koncepce žádná, ale z hudebního hlediska v ten moment nejlepší volba.

Při obhlédnutí areálu jsem omrknul všechny ostatní stage - na tranceové jsem zachytil chviličku Grednera, který hrál zřejmě svůj standard a později také kousek Buriana, který dokonce v ten moment nehrál žádnou hitovku, ale extrémně nudný a vyčpělý, mně neznámý, electro house. Jungle/d'n'b pódium jsem ani příliš neobhlížel, protože tohle není úplně můj šálek čaje, a na technu se (aspoň jak se mi zdálky zdálo) hrálo poměrně dost rychle a tvrdě.

Opravdové veselí tak začalo s příchodem Phila Kierana na Mental stage, který díkybohu zapomněl na svůj nu-raveový alias Alloy Mental, a poměrně nečekaně a pro mě i překvapivě, vybalil minimal techno a tech-house. Napřed navnadil trackem 'Freakside' od Shlomiho Abera, načež zařadil i 'Callisto' od Bodzina s Romboyem, což mi přivodilo menší orgasmus. Tuhle skladbu jsem na SOL opravdu nečekal a vprostřed minimalistického klikání se tahle naprosto luxusní melodická věc perfektně vyjímala. Kieran set vygradoval do údernějších rovin, kdy vypustil i jednu z nejenergičtějších techno věcí letoška - 'Noiser' od Audiona. Dobře naladěn jsem se ale už přesouval k hlavnímu pódiu, kde měl během několika minut začít svoje live vystoupení věčně rozcuchaný brit Nathan Fake.

Line-up však nabral jisté zpoždění, a tak jsem si ještě mohl vychutnat víc než půl hodiny vystoupení Audio Bullys. Překvapili mě, mělo to šťávu, bylo v tom poměrně dost energie. I když údajně to ani dle samotných hlavních aktérů nebylo úplně ono. S cca půlhodinovou sekerou se pak konečně s kalhoty u kolen přišoural Nathan, stoupnul za pult s notebookem a dalšími fidlátky a kontroléry a po psytrancovém (?!) vyplněním pauzy od pořadatelů mohla začít pořádně čerstvá hodinová dávka elektroniky. Fake začal obligátně - spojením vyseknutým z alba - Stops + Grandfathered, obojí v akčních live remixech. Obě skladby prolnul tak, že se mi zatajil dech. Po Audio Bullys obecenstvo na hlavní stagei poměrně prořídlo a Fake nehrál ani bůhvíjak tanečně, takže hodně lidí se zkrátka nedokázalo po dlouhou dobu nějak rozhýbat. Fakeovo live vystoupení bylo nepochybně skvělé - způsob, jakým tenhle klučina prolínal jednotlivé tracky, byl famozní a také bylo dobře, že jsme mohli slyšet hodně nového materiálu. Ze známých pecek zaznělo už jen 'You Are Here' , které ale zřejmě téměř nikdo přes tu hromadu efektů a filtrů nepoznal (ačkoli reklamu na O2 jsme snad viděli všichni). Nathan Fake pak skončil svoji show silnou acidovou skladbou, která snad už roztančila většinu přítomných. Následoval závěrečný efekt, sklapnutí notebooku a rychlý odchod ze scény.

Hlavní stage se opět zaplnila a opět za zvuků psytranceu všichni očekávali příchod německé dvojice Ellen Allien a Apparata. Výměna tentokrát netrvala už tak dlouho a lidi mohli brzy přivítat oba aktéry, tentokrát poměrně bouřlivě (bylo vidět, že tihle tu prostě už mají jméno). Stejně jako v případě předchozího Nathana Fakea se jednalo o live vystoupení, které ale mělo jasnější beatovou strukturu, a ačkoli si hlavně Sascha Ring aka Apparat pohrával s ven pouštěným materiálem, bylo to nepochybně (pro širší masy) více dance friendly. Stále to byla ovšem elektronická hudba toho nejvyššího kalibru - něco naprosto nezařaditelného, šlapajícího a přesto úchvatně emotivního - přesně jak to známe z loňského alba 'The Orchestra Of Bubbles' nebo i z Apparatových solových počinů. Vystoupení po hudební stránce nesmírně gradovalo a zhruba vprostřed jsme se dokonce dočkali i starého dobrého 'Sehnsucht'u z alba Ellen Allien. Poté také přišel 'Jet': track, který v sobě skrývá tolik emocí, že by se dal krájet - naživo to byl velký, skoro až dojemný zážitek. Ellen Allien si mimojiné nezapomněla vzít mikrofon, takže jsme se dočkali i jejího zpěvu (případné falše zanikly) a hitovek jako 'Way Out'. Závěr vystoupení těchhle dvou osobností německé scény byl perfektní, unikátní. Pro mě zážitek večera. Bohužel jsem toho už v tu noc moc nestihnul, vím jen, že Chris Liebing začal moc pěkně a pravděpodobně by mě v tanci udržel ještě dlouho.

Summer Of Love byl letos letním festivalem, jak má být, nabízel pro každého něco zajímavého a jako jeden z mála u nás, se snažil jít s dobou a prosazoval moderní trendy. Jen škoda, že se nedostalo např. na dubstep a techno stage musela vydržet povinný nápor schranzu, bez kterého by pravděpodobně někteří jen tak domů neodešli. Poptávka ale hraje svoji velkou roli a ta má v Česku určitá, stále poměrně pevně, stanovená pravidla. Z ohlasů, které se už na fórech objevily, mám pak pocit, že tuzemští party people se snad dělí převážně na dvě skupiny, z nichž jedna nedá bez hard techna/schranzu ani ránu a všemu, co je pod 140bpm a má rovný beat říká 'minimal', a druhá tráví celý čas akce zabedněná na stagei s trancem a dá přednost stokrát ohraným kolovrátkům Schulzovi s Marcem V před zajímavější a pestřejší alternativou. Jsem ale moc rád i za tenhle 'open your mind' přístup, který tu snad vypěstuje nebo podpoří základnu všemu otevřených kluberů, kteří budou moci ocenit kvalitní elektronickou hudbu, bez ohledu na to, jaké má tempo a kdo ji hraje. Jen houšť a větší kapky, Aleši Bleho.


Jako ochutnávky, a pro mě symboly letošního festivalu musím přiložit dva zmiňované highlighty:

Stephan Bodzin & Marc Romboy - Callisto
Ellen Allien & Apparat - Jet

Israeli Mafia

Ne, nechci tu zabředávat do politiky a řešit blízkovýchodní krizi; to se jen ve státě Izrael urodilo povážlivě velké množství producentů, které si bratrsky vypomáhá jak se jen dá a vydává jeden kvalitní track za druhým. Vše to zřejmě začal Guy Gerber, který už má na kontě také debutové album, brzy se přidal Chaim, solící neúnavně jeden flák za druhým, Shlomi Aber, který prvotinu v podobě cdčka brzo vypustí do světa a - jako kdyby to nebylo málo - letos se přidali také pánové Gel Abril a Itamar Sagi.

A hned jejich premiérový vinyl 'Sparta / Weird BAO' stojí za zmínku, především Áčko celého vinylu, které je víc než dobrým proggy nu-tranceovým kouskem. Tihle dva se tedy víceméně připojují k již zavedenému izraelskému soundu, kterému vládnou pecky jako 'MySpace', 'Sea Of Sand' nebo 'Genesis'. Vydatná podpora djs jako Sasha, John Digweed i dalších značí, že z věčným konfliktem zmítané oblasti vychází velice silná generace producentů, která, pokud děj elektronické hudby přímo neovlivní, stane se zřejmě jeho silnou součástí.


Gel Abril & Itamar Sagi - Sparta [Be As One Imprint]

Album: Paul Hartnoll - The Ideal Condition

Britský veterán Paul Hartnoll, kterého nejspíš většina EDM fans zná z jeho megaúspěšné kolaborace s bratrem Philem v projektu Orbital, na hudbu ani po rozpadu zmiňovaného 'bandu' nezapomněl a poté, co se nejprve loni připomněl premiérovým solo singlem 'Patchwork Guilt', vydal také letos koncem května autorské album. A album to není jen tak ledajaké. Doslova z něj čiší muzikantská vyzrálost a stejnou měrou také přiměřená rezignace na tvorbu nějakého zásadního veledíla (což v tomto případě vyznívá spíše sympaticky).

'The Ideal Condition' vás možná překvapí svojí netradičně pojatou rozmanitostí - už první tóny úvodní skladby 'Haven't We Met Before' jsou jako vystřižené z pohádkově filmového soundtracku, nesou však dostatečnou dávku důstojnosti a také nutnou porci elektroniky, která z celého soundu dělá něco jako moderní klasiku. Tato vznešená filmová hudba je jednou z tváří Hartnollova alba, není však jediná. Následující 'For Silence' je totiž ukázkovou moderní elektronickou baladou, kterou kreslí naléhavý hlásek zpěvačky Lianne Hall.

Paul Hartnoll se rozhodl pro naprosto souměrnou kompozici alba, a tak jsme svědky pravidelného střídání vokálních skladeb (opravdu známá jména tu zastupuje v rockovější skladbě 'Please' Robert Smith z Cure) a kouzelných instrumentálek. Autor se nikdy nepouští do žádného zbytečného muzicírování; všechno tu má svůj řád a naprosto dostačující délku (vždy mezi 4 - 5 minutami), Hartnollův cit pro skladbu, refrén a zajímavý motiv je všudypřítomný. Již zmiňovaný 'Patchwork Guilt' vyniká mezi instrumentálními songy poměrně čistou elektroničností a stabilním breakbeatovým rytmem a jako jediný tu poskytuje určitou přestávku od filmového nádechu. Nejvýraznější vokálním majstrštykem je pak zřejmě absolutní citovka 'Nothing Else Matters', která téměř dosahuje kalibru skladeb jako 'What Sound' od Lamb nebo 'Unfinished Sympathy' od Massive Attack. Stavět tady ale jednu vokálovku nad ostatní by bylo nefér; tady se nehraje na jeden hit a album v podstatě (také díky své střízlivosti) nemá slabé místo.

Pokud jste čekali, že po rozpadu tvůrčí dvojice budou bratři sami o sobě nějak slabší, byli jste na omylu. Letošní longplayer Paula Hartnolla je něčím, co by žádný fanoušek jakékoli hudby neměl minout; je z něj cítit muzikantská vyspělost a jistota, kterou oceníte, i když ji přímo vědomě nezaznamenáte. Takto vyrovnaných cédéček už letos moc nebude.


Jako ochutnávku jsem si nemohl odpustit právě asi největší tahák alba, ve které je ke slyšení sexy vokál Akayzie Parker:

Paul Hartnoll - Nothing Else Matters

Ztraceno v překladu

Je lidskou přirozeností pojmenovávat a popisovat všechno, co vidíme a slyšíme kolem sebe. Dokonce i abstraktním jevům, kterým ani úplně nerozumíme, dáváme jména a vymýšlíme o nich příběhy. Ale neztrácí se touhle použitou racionalitou něco z toho neuchopitelného, co je nám předkládáno ve své ryzí podobě? Nemůžeme tak trochu ublížit umění, když se ho pokusíme slovy popsat?

V Británii narozený a v New Yorku žijící novinář Malcolm Gladwell se tohoto tématu částečně dotýká ve své poslední knize s názvem 'Mžik' (s podtitulem 'Jak myslet bez přemýšlení'). Ačkoli hlavním tématem jeho kapitol je především naše nevědomé chování a myšlení (které velmi často podceňujeme nebo vůbec nevíme, že ho neustále používáme) tak jsou tu také pasáže, které, pokud vztáhneme na svět a vývoj hudby, dokážou přinést poměrně hodně zajímavá vysvětlení některých jevů, které pokládáme za automatické, ale možná nikdy nevíme, proč se s takovou pravidelností dějí.

Kdybych vám teď řekl, abyste si před očima vybavili obličej Marilyn Monroe, pravděpodobně by vám to netrvalo příliš dlouho. Možná vteřinu, možná ani tu ne. Lidský mozek má totiž jednu z fantastických schopností, uchovávat si v sobě uložené desítky a stovky lidských obličejů a dalších věcí, které běžně zaznamenáváme. Kdybych vám pak řekl, aby jste Marilynin obličej slovy popsali, možná by vám to trvalo trochu déle a pro některé typické znaky byste marně hledali výrazivo. Je to proto, že v tu chvíli zapojujete svoji pravou mozkovou hemisféru a snažíte se fakticky uchytit něco, co tak úplně nelze. Kdybyste konečně onen obličej popsali, kolik lidí by pak z vašeho výčtu poznalo, o jakou osobu se jedná? Určitě ne všichni a pravděpodobně velmi málo. Něco, co do sebe ukládáme aniž bychom o tom přemýšleli, se najednou při pokusu o zprostředkování stává nezprostředkovatelným a na světě je potencionální dezinformace.

Proč tohle všechno? I hudbě přece dáváme názvy, jména škatulky. Pokud např. slovo 'progressive' ve spojitosti s Leftfield (progressive house) nebo Pink Floyd (progressive rock) znamenalo, že se jedná o hudbu, která někam posunuje daný žánr, přidává nové zvuky a mění zažitou strukturu (zkrátka je celkově 'progresivní'), dnes si obvykle pod přívlastkem 'progressive' lidé představí klidnější, mírnější a pozvolnější variantu příslušného hudebního směru a měřítkem je v tuto chvíli struktura tracku, nikoli jeho invenčnost a novátorství. Co na tom, že takový Markus Schulz recykluje už roky svůj Coldharbour sound a vytváří jednu z nejvíce klišé záležitostí taneční scény. Je to přece progressive trance.

Otázkou je, proč k takové změně ve vnímání tohoto pojmu došlo? Proč electro dnes už není breakbeat, robotické vokály a rap a proč trance vůbec není o tranzu a hypnotických stavech? Myslím, že za tím vším nedorozuměním můžeme spolehlivě hledat právě onen zmíněný konflikt racia a podvědomí. Je to určité prokletí lidstva, které je schopno vytvářet něco tak krásného a neuchopitelného jako je umění, ale zároveň, protože cítí neodbytnou potřebu dát všemu pro potřeby komunikace jasnou a konkrétní formu, všechno odsuzuje k nepochopení a odvádí tak pozornost od toho, co je podstatou.

Proto bychom měli pokaždé, když se setkáme s nějakým novým pojmenováním a uměleckým směrem hledat, za jakých okolností to či ono umění vznikalo, proč dostalo právě takové jméno, jaké byly jeho charakteristiky, a především - jak vypadalo nebo znělo. Je to ten nejmenší projev úcty, jaký můžeme umění prokázat.

Novinky od Minilogue a Dusty Kida

Dva Švédové s psytrancovou minulostí (projekt Son Kite), kterou již zřejmě definitivně uložili k ledu, se v posledních několika letech skrývají především za společným aliasem s názvem Minilogue. A protože to, co dělají, patří mezi současnou absolutní špičku taneční muziky, je jenom dobře, že mají letos poměrně plodný rok. Pracují na vydání vlastního DVD a do světa pouští jeden track za druhým. Posledním z téhle řádky je zbrusu nové 'Space EP' vydané na labelu Traum, kde hlavně titulní skladba stojí za to. Nejedná se o nijak typický release švédské dvojice; obvyklá jazzovitost nebo lehké acid prvky tu chybí a ani délka není nijak závratná. Před sebou ovšem máme velmi vydařený 'spacey' tech-house s unikátně vystavenou melodií, ve které sice můžou na první poslech některé tóny působit maličko náhodným dojmem, ale zanedlouho začnou dávat smysl. Po poněkud průměrnějším releasu s názvem 'Orglar' jsou Minilogue opět ve formě.


Druhá aktuální záležitost je od, v poslední době rovněž velmi produktivního, Dusty Kida, známého také z projektu Duoteque. A naštěstí tu také platí, že téměř vše, na co tenhle chlapec sáhne, je zlaté. Jako kdyby nestačilo, že mu v těchto dnech vychází naprosto luxusní vinyl 'Kore/Psika', přichází Dusty Kid s další fungl novou záležitostí s názvem 'The Cat'. Přehlédneme dva remixy od Crookers a podíváme se přímo na original mix, který by pravděpodobně roztrhal na kusy i parket plný pacientů se spavou nemocí. Skladba srší energií a neotřelými samply, které nemusí znít na domácí poslech úplně lahodně, ale právě jako dancefloor smasher je tenhle kočkoidní nářez tou nejvhodnější volbou. Pokud si Dusty Kid udrží současnou formu a různorodost, má směle nakročeno k nejvyšším příčkám žebříčku nejzajímavějších nových tváří roku 2007.

Oba tracky si můžete poslechnout přímo tady:

Minilogue - Space
Dusty Kid - The Cat

Vectif: DJing není umění

Z čerstvého rozhovoru s jedním z hlavních aktérů party Plastique, ostříleným djem Vectifem:

Myslíš si, že DJing je umění?
Ani náhodou. Pod slovem umění si představuji něco úplně jiného.¨


Dovolím si oponovat. DJing je vlastně taková hudební koláž: používání, a případné upravování, již hotového materiálu, a spojování jeho (třeba i zdánlivě nesourodých) kusů dohromady za účelem vytvoření nového, smysl dávajícího, celku.

Pokud budeme citovat první větu z vysvětlení hesla 'koláž' na cs.wikipedia.org, dostaneme: "Koláž je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století."

Proto: DJing = umění.

'Minimal' goes folk

Je nesmírně zajímavé sledovat, s jakou až neuvěřitelnou pravidelností a spolehlivostí fungují trendy. Mají se samotnou hudbou málo společného, ale přesto jí na druhé straně neobyčejně ovlivňují. A v době internetových fór, blogů a magů si za ně můžeme už tak trochu my všichni. Nemusíme čekat na to, až nám ten a ten časopis odhalí, jaká že hudební móda se to bude letos léto nosit, vzestup a pád těchto pomíjívých sezónních záležitostí si okomentujeme sami.
Když se slovo 'minimal' začalo poprvé skloňovat v souvislosti s nadcházejícím velkým trendem, snažil jsem se už tenkrát přemýšlet o tom, jak bude vypadat jeho úpadek a co ho způsobí. Nedokázal jsem si tak úplně představit, jaký motiv nebo jaký hudební posun by musel nastat, aby se z tak veskrze komerčnímu publiku neprostupného muzikálního směru stalo něco, co bude natolik hloupé, aby dokázalo konvenovat prakticky komukoli. V létě 2007 už můžeme říct, že výsledek máme před sebou a předem určit jeho podobu by nedokázal asi nikdo.
Jen šílence, jakým zřejmě dj a producent Samim je, by totiž napadlo spojit aktuální, lehce housovatý, pseudo-minimal beat se zvuky kolumbijské harmoniky a skřeku opic. Ten stejný Samim, který se začátkem roku zapsal do podvědomí remixem skladby Piera Bucciho 'Hay Consuelo'. Skladby 'Heater', která zní jako vytažená zprostřed jihoamerické veselice, se ujal velký a uznávaný label 'Get Physical', který si sice tímto releasem velmi pravděpodobně šikovně finančně pomůže, po hudební stránce však, dá se říci, startuje dekadenci dalšího rozšířeného směru.
'Heater' má už teď ty nejlepší předpoklady stát se letošním letním megahitem: už teď jej hrají všichni od lokálních djs, po stars jako Sven Väth nebo Claude VonStroke (který se vzhledem ke svým vlastním sklonům pro úchylně znející skladby ujal jednoho z remixů). Skladba se má objevit hned na několika anoncovaných mix kompilacích, mimojiné snad také na 6. pokračování série 'In Search Of Sunrise' dje Tiësta. Výpočty si udělejte sami. Ohlasy jsou silně rozporuplné, od pobavených, po absolutně znechucené. Máme tu zkrátka něco, co ovlivní a zacloumá vnímáním celé elektronicko-taneční komunity.

A jak že ten 'zázrak' vlastní zní? Z tohoto videa byste si měli udělat dobrý obrázek.

Samimův aktuální set, který obsahuje hned dvě verze skladby 'Heater' můžete sosat zde a pokud byste potřebovali playlist (k mání i v pěkném grafickém znázornění) nebo se zkrátka chtěli pokochat producentovým blogem, zajděte sem.