Britský veterán Paul Hartnoll, kterého nejspíš většina EDM fans zná z jeho megaúspěšné kolaborace s bratrem Philem v projektu Orbital, na hudbu ani po rozpadu zmiňovaného 'bandu' nezapomněl a poté, co se nejprve loni připomněl premiérovým solo singlem 'Patchwork Guilt', vydal také letos koncem května autorské album. A album to není jen tak ledajaké. Doslova z něj čiší muzikantská vyzrálost a stejnou měrou také přiměřená rezignace na tvorbu nějakého zásadního veledíla (což v tomto případě vyznívá spíše sympaticky).
'The Ideal Condition' vás možná překvapí svojí netradičně pojatou rozmanitostí - už první tóny úvodní skladby 'Haven't We Met Before' jsou jako vystřižené z pohádkově filmového soundtracku, nesou však dostatečnou dávku důstojnosti a také nutnou porci elektroniky, která z celého soundu dělá něco jako moderní klasiku. Tato vznešená filmová hudba je jednou z tváří Hartnollova alba, není však jediná. Následující 'For Silence' je totiž ukázkovou moderní elektronickou baladou, kterou kreslí naléhavý hlásek zpěvačky Lianne Hall.
Paul Hartnoll se rozhodl pro naprosto souměrnou kompozici alba, a tak jsme svědky pravidelného střídání vokálních skladeb (opravdu známá jména tu zastupuje v rockovější skladbě 'Please' Robert Smith z Cure) a kouzelných instrumentálek. Autor se nikdy nepouští do žádného zbytečného muzicírování; všechno tu má svůj řád a naprosto dostačující délku (vždy mezi 4 - 5 minutami), Hartnollův cit pro skladbu, refrén a zajímavý motiv je všudypřítomný. Již zmiňovaný 'Patchwork Guilt' vyniká mezi instrumentálními songy poměrně čistou elektroničností a stabilním breakbeatovým rytmem a jako jediný tu poskytuje určitou přestávku od filmového nádechu. Nejvýraznější vokálním majstrštykem je pak zřejmě absolutní citovka 'Nothing Else Matters', která téměř dosahuje kalibru skladeb jako 'What Sound' od Lamb nebo 'Unfinished Sympathy' od Massive Attack. Stavět tady ale jednu vokálovku nad ostatní by bylo nefér; tady se nehraje na jeden hit a album v podstatě (také díky své střízlivosti) nemá slabé místo.
Pokud jste čekali, že po rozpadu tvůrčí dvojice budou bratři sami o sobě nějak slabší, byli jste na omylu. Letošní longplayer Paula Hartnolla je něčím, co by žádný fanoušek jakékoli hudby neměl minout; je z něj cítit muzikantská vyspělost a jistota, kterou oceníte, i když ji přímo vědomě nezaznamenáte. Takto vyrovnaných cédéček už letos moc nebude.
Jako ochutnávku jsem si nemohl odpustit právě asi největší tahák alba, ve které je ke slyšení sexy vokál Akayzie Parker:
Paul Hartnoll - Nothing Else Matters
'The Ideal Condition' vás možná překvapí svojí netradičně pojatou rozmanitostí - už první tóny úvodní skladby 'Haven't We Met Before' jsou jako vystřižené z pohádkově filmového soundtracku, nesou však dostatečnou dávku důstojnosti a také nutnou porci elektroniky, která z celého soundu dělá něco jako moderní klasiku. Tato vznešená filmová hudba je jednou z tváří Hartnollova alba, není však jediná. Následující 'For Silence' je totiž ukázkovou moderní elektronickou baladou, kterou kreslí naléhavý hlásek zpěvačky Lianne Hall.
Paul Hartnoll se rozhodl pro naprosto souměrnou kompozici alba, a tak jsme svědky pravidelného střídání vokálních skladeb (opravdu známá jména tu zastupuje v rockovější skladbě 'Please' Robert Smith z Cure) a kouzelných instrumentálek. Autor se nikdy nepouští do žádného zbytečného muzicírování; všechno tu má svůj řád a naprosto dostačující délku (vždy mezi 4 - 5 minutami), Hartnollův cit pro skladbu, refrén a zajímavý motiv je všudypřítomný. Již zmiňovaný 'Patchwork Guilt' vyniká mezi instrumentálními songy poměrně čistou elektroničností a stabilním breakbeatovým rytmem a jako jediný tu poskytuje určitou přestávku od filmového nádechu. Nejvýraznější vokálním majstrštykem je pak zřejmě absolutní citovka 'Nothing Else Matters', která téměř dosahuje kalibru skladeb jako 'What Sound' od Lamb nebo 'Unfinished Sympathy' od Massive Attack. Stavět tady ale jednu vokálovku nad ostatní by bylo nefér; tady se nehraje na jeden hit a album v podstatě (také díky své střízlivosti) nemá slabé místo.
Pokud jste čekali, že po rozpadu tvůrčí dvojice budou bratři sami o sobě nějak slabší, byli jste na omylu. Letošní longplayer Paula Hartnolla je něčím, co by žádný fanoušek jakékoli hudby neměl minout; je z něj cítit muzikantská vyspělost a jistota, kterou oceníte, i když ji přímo vědomě nezaznamenáte. Takto vyrovnaných cédéček už letos moc nebude.
Jako ochutnávku jsem si nemohl odpustit právě asi největší tahák alba, ve které je ke slyšení sexy vokál Akayzie Parker:
Paul Hartnoll - Nothing Else Matters
Žádné komentáře:
Okomentovat