Post-Trance

Před týdnem jsem začal psát tenhle článek, a dokonce jsem se dostal i přes zrádný úvod, ale nakonec jsem si po několika odstavcích uvědomil, že jediné, co tu dělám, je stopadesátýpátý nářek nad tím, co všechno je na dnešním tranceu špatně. Vzhledem k tomu, že to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, jsem snad udělal dobře, když jsem rozepsaný text odložil a dneska už radši jenom zmáčknul delete.

Ale přesto: do už snad milionkrát propraných vod stejně budu muset aspoň na chvíli vstoupit, abych se dostal k podstatě toho, co chci říct - nebo výstižněji - na něco poukázat. Jak tedy vypadá konec roku 2007 v podání 'velké čtyřky' - tedy největších postav tranceu, zodpovědných za jeho raketový vzestup a také za jeho 'pád'? Ferry Corsten, přiznejme si, už téměř kompletně sklouznul do (také notně vyčpělého) electro-houseu, Tiësto je lehce přestárlá pop ikona, která se musí do velké míry spoléhat na podporu druhých, Armin van Buuren veřejně prohlašuje, že kdyby mu ASOT trademark tolik nevynášel, dělal by nejspíš 'takovej nějakej divnej ambient' a Paul van Dyk je živoucí tranceová kronika dokumentující celý vývoj, kterým tahle hudba prošla - od těžce undergroundových začátků až po nenáročný rádiový pop, který je karikaturou kdysi inspirativního stylu.


Takže se ptám: kde je vlastně trance, kdo ho vůbec reprezentuje a záleží na něm někomu ještě? Nebudu předstírat, že na výše jmenovaných velikánech stojí celá scéna, ale existuje dnes někdo, kdo by představoval takový potenciál jako měli ti pánové kdysi? Je trance už jenom volná příležitost pro lidi jako ex-Aquagen Wippenberg nebo Cosmic Gate/Nic Chagall, kteří se poté, co dance tucky přestaly být aktuální i na německé Vivě, zoufale potřebovali s 'aktuálnějším' soundem někde uchytit? Nebo tu je trance pro to, aby Seanové Tyasové a Tomové Colontoniové měli za co zaplatit nájem a koupit nové boty?

Je ovšem určitým fenoménem poslední doby skloňovat trance v tzv. serióznějších kruzích, a to nejen v případě nu-tranceového mini-boomu (v čele s tracky jako Slam - Azure), ale i mimo tuhle podivuhodnou škatulku. Co se děje v německém techno undergroundu, že jedny z jeho největších postav a zasloužilí veteráni Jörg Burger a Wolfgang Voigt vypustili minulý měsíc do světa vinyl s výmluvným názvem Bring Trance Back? Sami si můžete přečíst, že názvy samotných tracků pak už jen rozvíjejí celkovou prosebnou náladu. Tenhle vinyl naprosto vystihuje současnou atmosféru, tak jak ji vnímám já. Je to toužebné přání, tak trochu výkřik do tmy, chytání se jakékoli příležitosti jak vrátit tranceu důstojnost. Celé to neo-trancové šílenství je z velké části v podstatě konstruktem, uměle vytvořeným v hlavách music fans, kteří díky tranceu objevili elektronickou hudbu nebo k němu mají jiný citový vztah, i když to třeba navenek kolikrát neradi připouštějí. Nejen čeští žurnalisté jako spaceboss s oblibou hledají sebemenší zmínku o tranceovém revivalu, snad proto, že vidina comebacku starých dobrých časů je příliš lákavá. Projekt System 7, který v minulosti obohatili takoví velikáni techna jako Derrick May nebo Carl Craig v dnešních dnech obhospodařují Jam El Mar z bývalých Jam & Spoon nebo Son Kite/Minilogue a umělci jako Solar Fields přecházejí ze zdánlivě nepochopitelných důvodů z ambientních vod k tranceu. Jestli je to jen souhra náhod v kombinaci s nostalgií fanoušků nebo skutečný revival, zřejmě ukáže jenom čas.

Post-trance není další z hudebních žánrů, je to silně ambivalentní stav, ve kterém se trance momentálně nachází. Je to změť, ve které se není snadné vyznat a ve které se skloňuje slovo trance v souvislosti s tím, co se právě komu hodí. Bude zajímavé sledovat, jestli nakonec dojde k opětovnému sjednocení scény, nebo zda se bude dál rozšiřovat propast mezi těmi, kterým jde o hudbu a těmi, pro které je hudba pouze prostředkem k obohacení svého bankovního konta.