Je lidskou přirozeností pojmenovávat a popisovat všechno, co vidíme a slyšíme kolem sebe. Dokonce i abstraktním jevům, kterým ani úplně nerozumíme, dáváme jména a vymýšlíme o nich příběhy. Ale neztrácí se touhle použitou racionalitou něco z toho neuchopitelného, co je nám předkládáno ve své ryzí podobě? Nemůžeme tak trochu ublížit umění, když se ho pokusíme slovy popsat?
V Británii narozený a v New Yorku žijící novinář Malcolm Gladwell se tohoto tématu částečně dotýká ve své poslední knize s názvem 'Mžik' (s podtitulem 'Jak myslet bez přemýšlení'). Ačkoli hlavním tématem jeho kapitol je především naše nevědomé chování a myšlení (které velmi často podceňujeme nebo vůbec nevíme, že ho neustále používáme) tak jsou tu také pasáže, které, pokud vztáhneme na svět a vývoj hudby, dokážou přinést poměrně hodně zajímavá vysvětlení některých jevů, které pokládáme za automatické, ale možná nikdy nevíme, proč se s takovou pravidelností dějí.
Kdybych vám teď řekl, abyste si před očima vybavili obličej Marilyn Monroe, pravděpodobně by vám to netrvalo příliš dlouho. Možná vteřinu, možná ani tu ne. Lidský mozek má totiž jednu z fantastických schopností, uchovávat si v sobě uložené desítky a stovky lidských obličejů a dalších věcí, které běžně zaznamenáváme. Kdybych vám pak řekl, aby jste Marilynin obličej slovy popsali, možná by vám to trvalo trochu déle a pro některé typické znaky byste marně hledali výrazivo. Je to proto, že v tu chvíli zapojujete svoji pravou mozkovou hemisféru a snažíte se fakticky uchytit něco, co tak úplně nelze. Kdybyste konečně onen obličej popsali, kolik lidí by pak z vašeho výčtu poznalo, o jakou osobu se jedná? Určitě ne všichni a pravděpodobně velmi málo. Něco, co do sebe ukládáme aniž bychom o tom přemýšleli, se najednou při pokusu o zprostředkování stává nezprostředkovatelným a na světě je potencionální dezinformace.
Proč tohle všechno? I hudbě přece dáváme názvy, jména škatulky. Pokud např. slovo 'progressive' ve spojitosti s Leftfield (progressive house) nebo Pink Floyd (progressive rock) znamenalo, že se jedná o hudbu, která někam posunuje daný žánr, přidává nové zvuky a mění zažitou strukturu (zkrátka je celkově 'progresivní'), dnes si obvykle pod přívlastkem 'progressive' lidé představí klidnější, mírnější a pozvolnější variantu příslušného hudebního směru a měřítkem je v tuto chvíli struktura tracku, nikoli jeho invenčnost a novátorství. Co na tom, že takový Markus Schulz recykluje už roky svůj Coldharbour sound a vytváří jednu z nejvíce klišé záležitostí taneční scény. Je to přece progressive trance.
Otázkou je, proč k takové změně ve vnímání tohoto pojmu došlo? Proč electro dnes už není breakbeat, robotické vokály a rap a proč trance vůbec není o tranzu a hypnotických stavech? Myslím, že za tím vším nedorozuměním můžeme spolehlivě hledat právě onen zmíněný konflikt racia a podvědomí. Je to určité prokletí lidstva, které je schopno vytvářet něco tak krásného a neuchopitelného jako je umění, ale zároveň, protože cítí neodbytnou potřebu dát všemu pro potřeby komunikace jasnou a konkrétní formu, všechno odsuzuje k nepochopení a odvádí tak pozornost od toho, co je podstatou.
Proto bychom měli pokaždé, když se setkáme s nějakým novým pojmenováním a uměleckým směrem hledat, za jakých okolností to či ono umění vznikalo, proč dostalo právě takové jméno, jaké byly jeho charakteristiky, a především - jak vypadalo nebo znělo. Je to ten nejmenší projev úcty, jaký můžeme umění prokázat.
V Británii narozený a v New Yorku žijící novinář Malcolm Gladwell se tohoto tématu částečně dotýká ve své poslední knize s názvem 'Mžik' (s podtitulem 'Jak myslet bez přemýšlení'). Ačkoli hlavním tématem jeho kapitol je především naše nevědomé chování a myšlení (které velmi často podceňujeme nebo vůbec nevíme, že ho neustále používáme) tak jsou tu také pasáže, které, pokud vztáhneme na svět a vývoj hudby, dokážou přinést poměrně hodně zajímavá vysvětlení některých jevů, které pokládáme za automatické, ale možná nikdy nevíme, proč se s takovou pravidelností dějí.
Kdybych vám teď řekl, abyste si před očima vybavili obličej Marilyn Monroe, pravděpodobně by vám to netrvalo příliš dlouho. Možná vteřinu, možná ani tu ne. Lidský mozek má totiž jednu z fantastických schopností, uchovávat si v sobě uložené desítky a stovky lidských obličejů a dalších věcí, které běžně zaznamenáváme. Kdybych vám pak řekl, aby jste Marilynin obličej slovy popsali, možná by vám to trvalo trochu déle a pro některé typické znaky byste marně hledali výrazivo. Je to proto, že v tu chvíli zapojujete svoji pravou mozkovou hemisféru a snažíte se fakticky uchytit něco, co tak úplně nelze. Kdybyste konečně onen obličej popsali, kolik lidí by pak z vašeho výčtu poznalo, o jakou osobu se jedná? Určitě ne všichni a pravděpodobně velmi málo. Něco, co do sebe ukládáme aniž bychom o tom přemýšleli, se najednou při pokusu o zprostředkování stává nezprostředkovatelným a na světě je potencionální dezinformace.
Proč tohle všechno? I hudbě přece dáváme názvy, jména škatulky. Pokud např. slovo 'progressive' ve spojitosti s Leftfield (progressive house) nebo Pink Floyd (progressive rock) znamenalo, že se jedná o hudbu, která někam posunuje daný žánr, přidává nové zvuky a mění zažitou strukturu (zkrátka je celkově 'progresivní'), dnes si obvykle pod přívlastkem 'progressive' lidé představí klidnější, mírnější a pozvolnější variantu příslušného hudebního směru a měřítkem je v tuto chvíli struktura tracku, nikoli jeho invenčnost a novátorství. Co na tom, že takový Markus Schulz recykluje už roky svůj Coldharbour sound a vytváří jednu z nejvíce klišé záležitostí taneční scény. Je to přece progressive trance.
Otázkou je, proč k takové změně ve vnímání tohoto pojmu došlo? Proč electro dnes už není breakbeat, robotické vokály a rap a proč trance vůbec není o tranzu a hypnotických stavech? Myslím, že za tím vším nedorozuměním můžeme spolehlivě hledat právě onen zmíněný konflikt racia a podvědomí. Je to určité prokletí lidstva, které je schopno vytvářet něco tak krásného a neuchopitelného jako je umění, ale zároveň, protože cítí neodbytnou potřebu dát všemu pro potřeby komunikace jasnou a konkrétní formu, všechno odsuzuje k nepochopení a odvádí tak pozornost od toho, co je podstatou.
Proto bychom měli pokaždé, když se setkáme s nějakým novým pojmenováním a uměleckým směrem hledat, za jakých okolností to či ono umění vznikalo, proč dostalo právě takové jméno, jaké byly jeho charakteristiky, a především - jak vypadalo nebo znělo. Je to ten nejmenší projev úcty, jaký můžeme umění prokázat.
4 komentáře:
Taková pravda zabolí. Souhlasím s tím, ale zase zavádět nové pojmy jen kvůli tomu, že se změnily ideály (uplift) mi nepřijde jako nejlepší nápad. Neboo nevím, jak to jinak řešit :-) . Bohužel dnes není hudební styl definován pocity nebo zvukovými prvky, ale spíš BPM nebo kompozicí skladby :-)
Nijak neřešit, je to jen konstatování :) Jen jsem chtěl poukázat na to, jak může být zavádějící spoléhat se na definice, když původně ten význam mohl být úplně jiný.
Ale dobrý konstatování :-) . Kdo si to přečte, tak se nad tím určitě zamyslí a už to znamená, že je to dobře napsáno :-). Jen si představit, že za pár let může třeba techno znít jako dnešní house a obráceně(zvrhlý a přehnaný příklad) a lidé budou říkat technu house a housu techno :-)
To už se v podstatě děje. Vždyť kolik lidí říká všemu elektronickýmu 'techno' :)
Okomentovat