DJ Burial

To poslední, co bych od Buriala čekal (kromě toho, že by na myspace uploadnul svoji fotku se jménem) by asi bylo, že by namíchal mixovanou kompilaci. Včera se ale internetem rychle začala šířit zpráva, že tenhle neznámý Londýňan bude mít na starosti další vydání kompilace DJ-Kicks. O něco později byla zpráva podložena oficiálním mailem labelu Studio !K7 a konec června se tak stane dalším vyhlíženým termínem.

Faktem je, že DJ-Kicks je série, která právě dává šance spíše jinak čistě producentským jménům nebo dokonce kapelám (Four Tet, Hot Chip a další), přesto je výběr Buriala, který atmosféru raveu zná pouze z vyprávění svého staršího bratra a na mixák pravděpodobně často nesáhne, poněkud překvapivý. Webová šuškanda už prozrazuje, že Burial sáhnul po kombinaci svých oblíbených dubstepových, techno a dokonce r'n'b desek a pravděpodobně je prohnal svým starým dobrým SoundForgem - neboli obohatil je o svůj nezaměnitelný sound.

Každopádně je co se zatajeným dechem očekávat a pár měsíců teď jenom odhadovat, zda Burialovo renomé náhodou vinou přehnaně velkého sousta neutrpí a nebo zjevný talent a láska k hudbě převáží a mladý Brit si tak jenom upevní už dostatečně neotřesitelnou pozici v hudebním undergroundu.

Ženy za pultem

Taky vám dělá problémy představit si, jak příslušnice něžného pohlaví sedí ve studiu (případně u kompu), kroutí korekcemi, mačká čudlíky, kliká myší, tiskne klávesy a ... skládá vlastní hudbu? Ke sporáku ji postavit, prachovku do ruky jí vrazit, mimino v podpaží... už je to lepší? Ale dost šovinismu. Když se dokáže hudebně vyjádřit inteligentní žena, je to minimálně oživení a často i víc než to. Odfiltrujme tedy ty, které dokázaly ve správnou chvíli správnému klackovi roztáhnout nohy a zaměřme se na ty, co působí především v podzemí - tedy undergroundu - a skutečně si vystačí samy. Nebo si maximálně přiberou kolegyni.

Ellen Allien je jedna z největších postav německého techna. Stačí, že je šéfová takového labelu, jako je BPitch a respektu si zaslouží vrchovatě. Navíc je i schopná eklektická djka s potřebnou dávkou risku a vkusu, což pravidelně dokazuje úspěšnými kompilacemi - naposledy tenhle rok se čtvrtým dílem kompilace Boogybytes, umíchaným z poctivého vinylu. Když jde ale o komponování hudby, Ellen si k sobě ráda přibírá komplice, a protože je chytrá, dělá to šikovně a na výběr pečlivě dbá. Z poslední kooperace s Apparatem rozhodně spíše vytěžila a ačkoli se pro svoji letošní čtvrtou sólovou desku rozhodla pro daleko méně zvučné jméno, vše nasvědčuje tomu, že z toho opět bude sukces. S albem 'SOOL', které by mělo v pozdním květnu dopadnout na všechny police kvalitních obchodů s muzikou, se Ellen spojila s berlínskou experimentalistkou AGF (Antye Greie-Fuchs) a na rozdíl od většiny svých německých kolegů se nebojí už dopředu označit svůj výtvor jako minimalistický (to slovo už přece není cool, ne?), jemný a záhadný.

Těžko říct, jak velký vliv měla při tvorbě desky vyvolená AGF, ale soudě podle jejího letošního longplayeru, byla by skoro škoda, kdyby hlavní slovo měla Ellen. Antye, sama se prohlašující za básnířku, spisovatelku a hudební skladatelku, totiž na 'Words Are Missing' pomocí nejrůznějších hrátek se svým hlasem, písmeny a vším možným docílila skoro až unikátního projevu, který by se asi jinde hledal marně. Ať už jde o odříkávání abecedy v rytmu svižného IDM techna (skladba 'Cognitive Modules Party II' a 'Ooops For Understanding III'), nebo o dechová cvičení oscilující mezi lehkým vánkem proudícím škvírou mezi rty a řevem raněné matky bránící své mladé ('Presswehen' - tohle je skutečně až děsivá věc), jde vždycky o maximálně působivou, energií nabitou, temnou hudbu (nebo chcete-li shluky zvuků - podle toho, co považujete za hudbu a co už ne).

Zasloužená reputace Ellen a její výběr 'engineera' (engineerky, ať feministky nemají problém), slibují mnohé - teď už jenom doufat, že to skutečně vyjde. Anja Schneider letos s debutovým albem neodstartovala 'rok dam německého techna' zle, je na co navazovat.

Ellen Allien website
AGF music

Best New Music

Atlas Sound - Winter Vacation [Kranky]
Bradford Cox trpí Marfanovým syndromem, zpívá v kapele DeerHunter a nedávno vydal pod krycím jménem Atlas Sound debutové album s názvem 'Let the Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel'. V 16ti trávil se svou chorobou dost času v nemocnici a směs bolesti a osamění jako by se projevila i do jeho solové nahrávky. V jeho hudbě se mísí post-rockové kytary, zasněné plochy, občas elektronické samply a hlavně nezaměnitelný vokál. Celé album je vynikající a používám ho v poslední době často, když prostě chci poslouchat příjemný zvuk a nic víc - to ale neznamená, že mu chybí highlighty. Tím největším je pro mě 'Winter Vacation' - euforický pop podložený rovným minimal techno beatem a vokálem, který má v sobě utrpení a naději zároveň. Doslova mi z toho vlhnou oči. Stream na myspace obsahuje (nejlepší) albovou verzi, Cox si zároveň vede blog, na kterém zadarmo (vy)dává velké množství své muziky. Na youtube pak koluje záznam Winter Vacation z jednoho live vystoupení.

Johnny D - Orbitalife [Oslo]
Oslo je jeden z mých oblíbených labelů z poslední doby. Vznikl teprve loni, ale zatím co release, to záruka kvalitního deep/tech-houseu. Titulní věc z posledního EP Johnnyho D zatím patří mezi to nejlepší a především díky línému, ne-úplně-zřetelnému vokálu připomíná loňský hit 'Mumbling Yeah' (no. 2 v mojí chart za rok 07). Oproti němu má ale o něco vyšší bpm a zřetelnější houseový základ. Podupávání nohou do rytmu je tady samozřejmost, tohle mě přímo zvedá ze židle (přestože to není žádný lomcovák). Už se nemůžu dočkat, až si to někde (snad brzy) zahraju live. Juno nabízí pravděpodobně nejlepší sample, který docela dobře vystihuje vše podstatné.

Shackleton feat. Vengeance Tenford - Death Is Not Final [Skull Disco]
Tak dlouho Shackletona spojovali s dubstepem, až se rozhodl udělat všechno pro to, aby se téhle nálepky zbavil. Spolumajitel labelu Skull Disco sám prohlásil, že by nerad patřil do jedné škatulky a následně svoje tvrzení sám dokázal novou deskou 'Death Is Not Final'. Na té se zbavil lámaných bicích a svoje trademarkové perkusivní hrátky podložil pravidelným beatem. Co se ale nemění, je pochmurná nálada, která se táhne celou Shackletonovou diskografií; tady je navíc, troufám se říct, nejintenzivnější od dob jeho největšího hitu Blood On My Hands. Pěkné samply jsou na boomkat.com.


Thomas Brinkmann - When Horses Die... [Max Ernst]
Vždycky když 'objevím' další význačnou postavu světového techna, o které jsem donedávna neměl ani ponětí, připomene mi to, jak málo vím o elektronické hudbě. Brinkmann má za sebou deset let vydávání více či méně experimentální hudby, která pravidelně vyvolávala protichůdné reakce. Na poslední desce 'When Horses Die...' snad poprvé úplně opustil svět taneční hudby, přidal svoje recitace a pokusy o zpěv (sám tvrdí, že zpívat neumí) a cdčko odzhora dolů naplnil sytě temnými, industriálními, depresivními nahrávkami. Jako vlivy mimojiné uvádí Trenta Reznora (Nine Inch Nails) nebo Joy Division a jedním dechem dodává, že neví, co má dnes považovat za skutečné nástroje. 'When Horses Die...' je, stejně jako její obal, nádherně černá deska, a zatím pro mě tenhle rok nemá konkurenci.
Ukázky k celému cd jsou k nalezení snad na všech dobrých online shopech, na indie serveru xlr8r pak nedávno vyšel s Brinkmannem krátký rozhovor, který je i přes občas hloupé otázky poměrně dost zajímavý. Brinkmann totiž dokázal na některé docela obyčejné dotazy odpovědět skoro až filozofickou úvahou.

Hercules & Love Affair - Blind [DFA]
Tomu, že se vrací disco a house se vším všudy, by se dal věnovat celý jeden článek. Ve zkratce - je to dobře. Dost bylo toho nemuzikálního 'electro' nonsensu. Hercules & Love Affair s aktuálním stejnojmenným albem reprezentují spoustu toho, co stálo u vzniku houseu - od výrazných melodických nápadů a tradiční písňové struktury po čtyřprocentní vokály - ale netěží jenom z minulosti a přidávají notnou dávku originality a původnosti. Zpěv Antony Hegartyho je natolik výrazný, že při prvním poslechu jsem měl pocit, že do songu vůbec nezapadá, ale s přibývajícím časem jsem pochopil, že je prostě jenom součástí nezaměnitelného zvuku celého projektu. Když se to vezme kolem a kolem, 'Blind' je v podstatě pop, ale moc moc dobře provedený, s potenciálem časem oslovit i mainstream. Takové skladby jsou víceméně unikát, ale 'Blind' mezi ně patří. Jeden z největších hitů roku 08 a (doufejme) jedna z prvních vlaštovek směru, kterým se bude v následujícím období house čím dál víc ubírat.
Track má oficiální videa, dokonce i k sedmiminutovému club mixu, který je z celého singlu asi nejvydařenější (veterán Frankie Knuckles odpustí).

Lee Jones - Aria [Aus]
Jsou tracky, při jejichž poslechu má člověk pocit, že hudba vlastně funguje hrozně jednoduše. Často je to známka kvality a určitého stupně geniality a taková je i 'Aria'. Stačí pár šikovně po sobě jdoucích tónů a máte unikátně hořko-sladkou, nevinnou melodii, potažmo atmosféru. Těžko si lze představit, že by se za zvuků 'Arie' lidi na parketu hromadně objímali, případně poskakovali vesele na místě; nicméně takovou vizi ve mě tenhle track evokuje. Lee Jones má svůj první velký hit a Tiger Stripes, který se ujal remixu na B-straně, věděl moc dobře s čím se vypořádává, a tak zanechal vše podstatné a s citem jenom skladbu přizpůsobil klubovému prostředí. Obě verze visí na Jonesové myspace.

Fredo Viola

Na nejlepší věci člověk obvykle přijde náhodou, a podobně tomu bylo v tomhle případě. Mezi novými vinyly v sekci house na juno.co.uk byl totiž jako poslední jakýsi track s názvem 'The Sad Song' od Freda Violy. Už podle názvu mi něco říkalo (mimochodem, zkušeností si skutečně lze vypěstovat schopnost poznat, jak zhruba bude track znít už jenom podle jména autora, názvu skladby, labelu nebo i země původu), že tohle nebude jen tak - a taky že ne. K houseu to skutečně mělo daleko, ale minutu a půl dlouhá ukázka, tvořená téměř výhradně z vokálů, které kreslily úžasně melancholické melodie, mě dokonale uzemnila. A přesně kvůli takovým chvílím říkám všem, kteří chtějí na nejrůznějších fórech poradit od ostatních, co mají poslouchat, když se jim líbí to a to, aby šli ať už na beatport, juno nebo kterýkoliv jiný server s hudbou a poslouchali a poslouchali - nejlépe to, o čem by neřekli, že se jim někdy bude líbit. Ta odměna, když vás mezi tou hromadou průměrnosti praští přes uši něco skutečně výjimečného, se ničím nedá vyvážit.

The Sad Song je v podstatě pop; sice možná maličko nezvyklý, ale o to hezčí. Viola používá svůj hlas jako jediný hlavní instrument - decentní elektronika sice song doplňuje, ale hraje spíše doprovodnou roli. Tesklivé zpívání místy ani nezní jako angličtina a spíše připomíná nějaký smyšlený jazyk, který Viola vynalezl (tady se nabízí srovnání se Sigur Rós). Jestli existuje nějaká píseň, kterou bych si pouštěl každé ráno při východu slunce, byla by to tahle.

Co je zajímavé, k 'The Sad Song' vychází i duo tanečních remixů od Rolanda Appela a Prinze Thomase, což pravděpodobně způsobí, že k tomuhle neobvyklému indie interpretovi si najde cestu i podstatná část EDM komunity.

'The Sad Song' má dokonce i oficiální video. Je jednoduché, ale naprosto dostačující a dobře doplňující atmosféru tracku.

Five Two Six

Skoro se mi ani nechce věřit, že jedním z tracků, o kterých se začátkem tohoto roku nejvíc mluví, je drum'n'bass. Pravda, především v rámci samotné d'n'b komunity, ale koneckonců i tahle recenze je důkaz, že zdánlivé žánrové hranice se tomuhle releasu budou překonávat snadno. V době, kdy od d'n'b odešla většina ze služebně starších fans, které už unavovala především dlouhodobá fixace na vysoké bpm a vůbec nedostatek invence, je to tak trošku jako kdyby se dnes objevil tranceový singl, který by okouzlil celou 4x4 komunitu.

RJ Productions ještě ani není v databázi discogs.com a oficiálně ještě nevydal jedinou desku, ale stačilo, aby se jeho skladby párkrát objevily v playlistech vybraných djs britského Radia 1 a o senzaci bylo postaráno. '526' je ultramelodické d'n'b, se zabijáckým groovem, nad kterým téměř neustále poletují klavírní a smyčcové riffy. Místy to skutečně zní jako hodně zrychlené 'Clubbed To Death'. Hitovka na první poslech a už takhle dopředu jedna z klasik žánru. Pokud by opravdu šel trend tímhle směrem, neměl bych vůbec nic proti, naopak.

Ochutnat můžete ze skoro 4minutové ukázky na youtube.

Larry Heard Interview

Skoro se zdá, že se v uplynulém týdnu roztrhl pytel se zajímavými rozhovory s (černými) klasiky techna; tentokrát ResidentAdvisor vyzpovídal Larryho Hearda, neodmyslitelnou postavu chicagského houseu a autora smash hitu z roku 1988 'Can You Feel It' (projekt Fingers Inc.). Některé jeho věty a myšlenky zkrátka nešlo necitovat:

"...Virtuální svět ovládnul ten náš docela rychle. Napřed to byla jen taková ta pracovní, kancelářská záležitost ale pak se to dostalo k široké veřejnosti takovou rychlostí, že ani nebyl čas na nějakou organizaci. Teď se snažíme vrátit zpátky a udělat v tom pořádek. Ale přesto; člověk by si myslel, že tu budou individuality, které budou vyčnívat nad ostatní, ale nevím, proč tomu tak není. Kde jsou DJské osobnosti, které by skutečně vynikaly? Pořád slyšíte za sebe seřazená jména, ale nikdy neslyšíte o osobnostech, které by byly, co se týče hodnoty toho, co hrají, o hlavu výš nad ostatními. To, jak jsou tihle lidi přijímaní, je z velké části ovlivněné hypem. Slyšíte jména. Jako třeba pro mě byla Christina Aguilera jméno, které jsem slýchával dřív než jakoukoli její písničku. A tyhle principy mainstreamového hudebního průmyslu se přenesou i do nezávislé scény. Je toho moc. Je mi podezřelé, když slyším jméno mnohem dřív než vlastní tvůrčí práci.(smích) Je na to kladený moc velký důraz. To jméno by ke mě přece přišlo samo, kdyby ta hudba byla skvělá. Kdyby to upoutalo moji pozornost a já se musel zeptat, kdo to je a oni mi řekli, že Christina Aguilera, tak by v tom byl rozdíl, protože bych na to přišel sám, na rozdíl od toho, kdy vám někdo něco nutí a říká poslouchej, poslouchej poslouchej. Protože někdy hudbu posloucháte a máte pocit, že to je spíš z povinnosti než že byste sami chtěli a užívali si to. Můžete se kvůli tomu cítit špatně. Je to jako když dostanete od různých vydavatelství a distributorů proma - příliš na vás tlačí a chtějí slyšet, jak se vám to líbí. Úplně to ničí jakékoli potěšení z hudby."

"Zvládám djing, ale nejsem osobnost jako třeba Frankie Knuckles nebo Ron Hardy, kteří snili o tom stát se DJem. Dostal jsem se k tomu jinak—od hraní na bubny a basu, přes klávesy a pak rovnou do světa, kde všichni předpokládali, že každý, kdo má co dočinění s housem, je a chce být DJ. To označení 'DJ' na mě navlékli. Protože jsem bubeník, mám dobrou představu o tom, jak spolu fungují dva bubny, což je v podstatě to, co děláte s deskami; srovnáváte beaty. Zbytek je domyšlený, jako když lidi píšou "DJ Larry Heard". (smích) Dávají “DJ” před vlastní jméno. Nikdo neřekne 'hudebník'. Jenom "DJ/producent", "producent/DJ" nebo "ikona house music". (smích) Všechny tyhle tituly mi dají, ale ty nikdy nemají nic společného s tím, co byl původně můj cíl a záměr."

"Doma většinou poslouchám jazz a reggae. Vždycky to nakonec jsou starší věci, protože ty nové znějí hrozně zaměnitelně. Starší skladby jsou upřímnější a je z nich cítit zaujetí, divoké nadšení. Nové věci znějí jako 'Tak tady jsem, další člověk s programem, milujte mě a srovnávejte s Beethovenem!' (smích) Slyšíte, že za tím není téměř žádný hudební základ nebo znalost. Takové muziky je hodně. Musel jsem některým labelům napsat, aby mě, kvůli tomu, co mi posílali, vyřadili z jejich mailing listu. Slyšel jsem zvuky, slyšel jsem beaty, ale nevěděl jsem, jestli slyším hudbu. Opravdu ne. Jenom proto, že dáte na beat nějaký zvuk, tak to automaticky neznamená, že děláte hudbu. Jen na beat dáváte zvuky."

"Myslíš, že v dnešní hudbě scházejí emoce?

Jo. Odzhora dolů. Týká se to hudby jako celku. V komerční oblasti je to určitě to, co je nejlepší pro akcionáře, pro společnost (vydavatelství), aby se držela nad vodou a bůhvíco ještě. Stejný vzorec funguje i na nezávislé scéně, kde se dokolečka opakuje a napodobuje všechno, co se prodá a nějakým způsobem lidi zaujme, až do úplného vyčerpání. V Americe se tohle děje hlavně se spoustou hip-hopu, kde slyšíme dokola ty samé texty, viděli jsme tisíc a jednoho chlápka pochodovat přes pódium a říkat ta samá slova, s tím samým významem. Jak dlouho si myslí, že budeme dokola dávat peníze za tu samou věc? Proto lidi jako 50 Cent vyjdou s novým albem a…nic. Jedou jenom v zajetých kolejích. Lidi už to nudí."

"Nemyslím, že existuje v hudbě někdo, kdo by byl spokojený. Nemyslím, že v Sony jsou teď spokojení. Myslím, že pokud jste trochu rozumní, máte fungující oči a jste spokojení, není s vámi něco v pořádku. O některé věci je potřeba se postarat, hlavně o to, aby si lidi hudby vážili. Říkáte, že ji máte rádi, ale nestojí vám za těch 99 centů nebo $1.49, abyste si ji koupili? V tom je rozpor. Nikdy jsem neměl problém platit za hudbu, která se mi líbila. Když jsem byl malý kluk, ulil jsem peníze, co jsem měl na oběd a koupil si desku od Sly & The Family Stone. Utratil jsem víc než 99 centů za desky ještě než mi bylo 11, takže je hloupé, když lidi říkají, jak mají hudbu rádi a stejným dechem dodávají, že hudba nemá žádnou hodnotu. To neznamená, že máte rádi hudbu; znamená to, že máte rádi věci, které jsou zadarmo. Kdybyste za hudbu měli platit, tak byste takovou oběť neudělali. Máte ji rádi natolik, abyste si ji stáhli, ale nemáte už ji rádi tak, abyste za ni zaplatili. Jste v jiné kategorii než já, protože já mám pocit, že hudba má cenu. A ten člověk a všichni lidi, kteří do toho investovali úsilí, chtějí a potřebují dostat něco zpátky, aby mohli pokračovat. Takže lidi, kteří si myslí, že scéně pomáhají, ji vlastně vždy, když za hudbu nezaplatí, posílají ke dnu. Protože to je to, z čeho jak nezávislý tak mainstreamový průmysl přežívá: prodej. Nefungují z dobrých pocitů nebo z něčeho jako "Mám rád tu písničku, ale nekoupím si ji". Takže já jsem jako každý jiný. Musím doufat v to nejlepší a dělat tenhle rok věci nejlíp jak umím. To je všechno, co můžu, protože svět pod kontrolou opravdu nemám. A ani bych mít nechtěl."

Citát: Carl Craig

Z rozhovoru s legendou detroit techna Carlem Craigem:

Nemůžete čekat, že se něco zalíbí všem. Ne všichni ocení nejkomerčnější hudbu která existuje, ne každý uznává Madonnu nebo Britney Spears nebo kohokoli jiného. Je lepší mít těch pár, kteří o vás mají zájem a být s tím spokojený. Nemůžu změnit vnímání lidí; můžu jenom dělat a vydávat muziku, ale to je prostě záležitost vkusu. Je to jako kvalitní víno, může vám chutnat a nemusí...

Talvekoidik

Začátky roku se vždycky vyznačují značným suchem (alespoň co se týče nových releasů), a tak je jednou z mých nejoblíbenějších činností více či méně náhodné objevování toho, co mi loni uteklo (a co mi zřejmě utéct nemělo). Faktem je, že IDM není oblastí, ve které bych pravidelně lovil nejzajímavější novou muziku (navíc kdykoli jsem si snažil pustit velká jména jako Autechre nebo Squarepusher, nevydržel jsem to déle jak pár minut) a ani nevím, jak jsem na chlapíka, který si říká Talvekoidik (v estonštině něco jako 'mlhavá zima') narazil. Očividně už to pár let táhne s projektem S.K.E.T. (taktéž neznámá), loni ale vydal svoje debutové solo album plné melodické 'glitchy' elektroniky s 'tradičně-hudebními' motivy z nejrůznějších světových koutů.'Silent Reflections' mě překvapilo svojí konzistencí i highlighty, které na albu pevně vyčnívají jako ostré severské ledovce.

Hned úvodní 'Such A Perfect Day' a titulní 'Silent Reflections' patří mezi skladby, které by mě rozehřály i za polárním kruhem a shodou okolností si je můžete poslechnout i na Talvekoidikově myspace.

Top 20 Tracks Of 2007 (5 - 1)

05. Âme - Fiori [Ostgut Tonträger]




















Spojením zdánlivě nesourodého často vznikají ty nejlepší věci a podobně tomu je v případě kolaborace neměckého státního baletu v Berlíně a techno labelu Ostgut Tonträger. Svoji interpretaci baletní elektronické taneční hudby předvedli na cd kompilaci např. Luciano nebo Âme a právě 17ti-minutová skladba 'Fiori' od druhých jmenovaných zaznamenala takový úspěch, že nakonec v druhé polovině roku vyšla i jako samostatný vinyl s přibaleným club editem pro snadnější zařazení do případného dj setu. Nepravidelný rytmus + epická kompozice + pomaličká postupná gradace = moderní symfonie jak se patří.

Listen/Download: Ame - Fiori



04. Matthew Dear - Don & Sherri [Ghostly International]




















Byl to jeho rok. Matthew Dear loni bodoval snad pod všemi svými pseudonymy: pod techno nickem Audion vydal několik tanečních lomcováků, jako minimalistický False se pochlubil albem na M_nusu a konečně pod svým vlastním jménem dokázal vydat cd s názvem 'Asa Breed', které stejnou měrou oslovilo milovníky kvalitního popu a elektronické nadšence. Nezaměnitelně ležérním tónem Dear poutavě vyprávěl své příběhy ze života a tak jakoby mimochodem to dokázal udělat pomocí chytlavých popěvků, které vám pak dny až týdny vězely v hlavě.

Watch/Listen: Matthew Dear - Don & Sherri



03. Kabale Und Liebe & Daniel Sanchez - Mumbling Yeah [Arearemote]




















Soulová minimalistická extáze.

Listen: Kabale Und Liebe - Mumbling Yeah



02. Solomun & Stimming - Eiszauber [Diynamic]




















Druhý singl labelu Diynamic v mojí soukromé top 20, a tentokrát pro změnu téměř na úplném vrcholu. Nedokážu si totiž představit dokonalejší provedení tzv. orchestrálního minimalu (o kterém už byla řeč) než jak se to podařilo dvojici Solomun a Stimming v tracku 'Eiszauber'. Jazzový rytmus ve spojení s tech-houseovým podkladem je tu v naprosté symbióze a když dojde na smyčcovou gradaci v breakdownu, je těžké se ubránit euforii. Pokud i po poslechu téhle skladby bude někdo tvrdit, že 'minimal' nemůže bý emotivní (a zároveň taneční!), nechci ho vůbec znát.

Listen: Solomun & Stimming - Eiszauber



01. Burial - Archangel [Hyperdub]


















Navýsost originální a nadpozemské. Androgynní vokály, neustále kolísající mezi mužskou a ženskou polohou volající 'Holding you, Kissing you...Tell me I belong' nás nechávají na pochybách, jestli se jedná o prosby padlého anděla nebo osamělé zlomené duše toužící dostat se do nebe, zážitek je to ale fascinující a nemající obdoby. Burial vytvořil jakýsi nový, temný druh r'n'b; soul, který zní jako z roku 2050, ale zároveň připomíná zapomenuté plápolající světélko ve starém zrezivělém hangáru, kdysi dějišti undergroundových raveů. Poetika 21. století.

Listen: Burial - Archangel

Top 20 Tracks Of 2007 (10 - 6)

10. Siobhan Donaghy - Don't Give Up (Carl Craig Dub) [Parlophone]




















Co by to bylo za chart bez Carla Craiga. Co remix, to tradičně perla a vybírat ten nejlepší je často jenom záležitost osobní preference. Faze Action, LCD Soundsystem, Tony Allen, Junior Boys - ti všichni byli v loňském roce poctěni přítomností živoucího klasika z Detroitu na jejich singlu a všechny tyto remixy by si taky zasloužily být zmíněny. Verze, kterou Craig složil pro ex-Sugababe girl Siobhan Donaghy mi přirostla k srdci asi nejvíc. Dub mix obsahuje vše podstatné: typické Craigovy kvílivé synthy, stupňované napětí a to nejlepší z originálního vokálu - jen jeho bezeslovné staccato poskakování nad pevnými beaty.


09. Dusty Kid - Kore [Boxer]




















Dusty Kid je další ze jmen, které můžou rok 2007 považovat za svůj (zdařilý) průlom. Tomuto mladému italovi se to navíc podařilo dokázat i pomocí neobvyklé všestrannosti - snad každé z jeho EPček mělo naprosto odlišný zvuk a nějaké spojující prvky mezi nimi se hledají marně. 'Kore' se vyznačuje silně heavy basovkou, kterou by mohla závidět leckterá dubstepová produkce, a jednoduchou ale nesmírně efektivní melodií tak trochu obšlehnutou z některého z nu-tranceových hitů Stephana Bodzina. Na rok 2008 chystá Dusty Kid album a už se dopředu mluví o tom, jak že je prý úžasné a různorodé. Watch Out.

Listen: Dusty Kid - Kore


08. Minilogue - Inca [Wir]




















Jen málo tracků mě na party dostalo tak jako 'Inca'. Když tohle loni pustil Nick Warren v Roxy jako poslední skladbu, doslova jsem zíral s otevřenou pusou, co že to ten proggy veterán vyvádí. Jednak jsem od něj techno nečekal (natož nakonec) a za druhé mě i samotná 'Inca' na velkém soundsystému mírně šokovala. Zněla totiž ještě mnohem líp než doma. Dlouhá, temná, acidově-minimalistická jízda vrcholící breakdowny, které jako by si žily svým vlastním životem, je nezapomenutelný zážitek.

Listen: Minilogue - Inca


07. Slam - Azure [Soma Quality]




















Pokud se dá vůbec někdy mluvit o nu-tranceu, pak v případě 'Azure' tenhle termín můžeme použít naprosto s čistým svědomím. Nosná melodie je založená na delikátních harmonických změnách, které vytvářejí jedinečnou melancholickou atmosféru. Track jako kdyby vůbec nepatřil do minulého roku, tohle je nadčasová hudba, která bude stejně 'silná' za deset let jako je dnes.

Watch/Listen: Slam - Azure


06. Daniel Mehlhart - Kamasutra [Karmarouge]




















Další důkaz toho, že nejrůznější živé nástroje, ať už všelijaké trubky, lesní rohy, bubínky, piano, smyčce a bůhvícoještě přišly loni do módy. 'Kamasutra' je od začátku do konce hravá a sexy, nezapomíná na orientální nádech a zvážní jenom na chvíli v takřka plně emotivním breakdownu. Všechna ta zvuková cingrlátka, velký smysl pro detail a celková jedinečná kompozice z 'Kamasutry' dělají jeden z highlightů loňska, který si u mě pravděpodobně vyslouží titul 'nejroztomilejší skladba 2007'.

Listen: Daniel Mehlhart - Kamasutra



...příště finální top 5!