Five Two Six

Skoro se mi ani nechce věřit, že jedním z tracků, o kterých se začátkem tohoto roku nejvíc mluví, je drum'n'bass. Pravda, především v rámci samotné d'n'b komunity, ale koneckonců i tahle recenze je důkaz, že zdánlivé žánrové hranice se tomuhle releasu budou překonávat snadno. V době, kdy od d'n'b odešla většina ze služebně starších fans, které už unavovala především dlouhodobá fixace na vysoké bpm a vůbec nedostatek invence, je to tak trošku jako kdyby se dnes objevil tranceový singl, který by okouzlil celou 4x4 komunitu.

RJ Productions ještě ani není v databázi discogs.com a oficiálně ještě nevydal jedinou desku, ale stačilo, aby se jeho skladby párkrát objevily v playlistech vybraných djs britského Radia 1 a o senzaci bylo postaráno. '526' je ultramelodické d'n'b, se zabijáckým groovem, nad kterým téměř neustále poletují klavírní a smyčcové riffy. Místy to skutečně zní jako hodně zrychlené 'Clubbed To Death'. Hitovka na první poslech a už takhle dopředu jedna z klasik žánru. Pokud by opravdu šel trend tímhle směrem, neměl bych vůbec nic proti, naopak.

Ochutnat můžete ze skoro 4minutové ukázky na youtube.

Larry Heard Interview

Skoro se zdá, že se v uplynulém týdnu roztrhl pytel se zajímavými rozhovory s (černými) klasiky techna; tentokrát ResidentAdvisor vyzpovídal Larryho Hearda, neodmyslitelnou postavu chicagského houseu a autora smash hitu z roku 1988 'Can You Feel It' (projekt Fingers Inc.). Některé jeho věty a myšlenky zkrátka nešlo necitovat:

"...Virtuální svět ovládnul ten náš docela rychle. Napřed to byla jen taková ta pracovní, kancelářská záležitost ale pak se to dostalo k široké veřejnosti takovou rychlostí, že ani nebyl čas na nějakou organizaci. Teď se snažíme vrátit zpátky a udělat v tom pořádek. Ale přesto; člověk by si myslel, že tu budou individuality, které budou vyčnívat nad ostatní, ale nevím, proč tomu tak není. Kde jsou DJské osobnosti, které by skutečně vynikaly? Pořád slyšíte za sebe seřazená jména, ale nikdy neslyšíte o osobnostech, které by byly, co se týče hodnoty toho, co hrají, o hlavu výš nad ostatními. To, jak jsou tihle lidi přijímaní, je z velké části ovlivněné hypem. Slyšíte jména. Jako třeba pro mě byla Christina Aguilera jméno, které jsem slýchával dřív než jakoukoli její písničku. A tyhle principy mainstreamového hudebního průmyslu se přenesou i do nezávislé scény. Je toho moc. Je mi podezřelé, když slyším jméno mnohem dřív než vlastní tvůrčí práci.(smích) Je na to kladený moc velký důraz. To jméno by ke mě přece přišlo samo, kdyby ta hudba byla skvělá. Kdyby to upoutalo moji pozornost a já se musel zeptat, kdo to je a oni mi řekli, že Christina Aguilera, tak by v tom byl rozdíl, protože bych na to přišel sám, na rozdíl od toho, kdy vám někdo něco nutí a říká poslouchej, poslouchej poslouchej. Protože někdy hudbu posloucháte a máte pocit, že to je spíš z povinnosti než že byste sami chtěli a užívali si to. Můžete se kvůli tomu cítit špatně. Je to jako když dostanete od různých vydavatelství a distributorů proma - příliš na vás tlačí a chtějí slyšet, jak se vám to líbí. Úplně to ničí jakékoli potěšení z hudby."

"Zvládám djing, ale nejsem osobnost jako třeba Frankie Knuckles nebo Ron Hardy, kteří snili o tom stát se DJem. Dostal jsem se k tomu jinak—od hraní na bubny a basu, přes klávesy a pak rovnou do světa, kde všichni předpokládali, že každý, kdo má co dočinění s housem, je a chce být DJ. To označení 'DJ' na mě navlékli. Protože jsem bubeník, mám dobrou představu o tom, jak spolu fungují dva bubny, což je v podstatě to, co děláte s deskami; srovnáváte beaty. Zbytek je domyšlený, jako když lidi píšou "DJ Larry Heard". (smích) Dávají “DJ” před vlastní jméno. Nikdo neřekne 'hudebník'. Jenom "DJ/producent", "producent/DJ" nebo "ikona house music". (smích) Všechny tyhle tituly mi dají, ale ty nikdy nemají nic společného s tím, co byl původně můj cíl a záměr."

"Doma většinou poslouchám jazz a reggae. Vždycky to nakonec jsou starší věci, protože ty nové znějí hrozně zaměnitelně. Starší skladby jsou upřímnější a je z nich cítit zaujetí, divoké nadšení. Nové věci znějí jako 'Tak tady jsem, další člověk s programem, milujte mě a srovnávejte s Beethovenem!' (smích) Slyšíte, že za tím není téměř žádný hudební základ nebo znalost. Takové muziky je hodně. Musel jsem některým labelům napsat, aby mě, kvůli tomu, co mi posílali, vyřadili z jejich mailing listu. Slyšel jsem zvuky, slyšel jsem beaty, ale nevěděl jsem, jestli slyším hudbu. Opravdu ne. Jenom proto, že dáte na beat nějaký zvuk, tak to automaticky neznamená, že děláte hudbu. Jen na beat dáváte zvuky."

"Myslíš, že v dnešní hudbě scházejí emoce?

Jo. Odzhora dolů. Týká se to hudby jako celku. V komerční oblasti je to určitě to, co je nejlepší pro akcionáře, pro společnost (vydavatelství), aby se držela nad vodou a bůhvíco ještě. Stejný vzorec funguje i na nezávislé scéně, kde se dokolečka opakuje a napodobuje všechno, co se prodá a nějakým způsobem lidi zaujme, až do úplného vyčerpání. V Americe se tohle děje hlavně se spoustou hip-hopu, kde slyšíme dokola ty samé texty, viděli jsme tisíc a jednoho chlápka pochodovat přes pódium a říkat ta samá slova, s tím samým významem. Jak dlouho si myslí, že budeme dokola dávat peníze za tu samou věc? Proto lidi jako 50 Cent vyjdou s novým albem a…nic. Jedou jenom v zajetých kolejích. Lidi už to nudí."

"Nemyslím, že existuje v hudbě někdo, kdo by byl spokojený. Nemyslím, že v Sony jsou teď spokojení. Myslím, že pokud jste trochu rozumní, máte fungující oči a jste spokojení, není s vámi něco v pořádku. O některé věci je potřeba se postarat, hlavně o to, aby si lidi hudby vážili. Říkáte, že ji máte rádi, ale nestojí vám za těch 99 centů nebo $1.49, abyste si ji koupili? V tom je rozpor. Nikdy jsem neměl problém platit za hudbu, která se mi líbila. Když jsem byl malý kluk, ulil jsem peníze, co jsem měl na oběd a koupil si desku od Sly & The Family Stone. Utratil jsem víc než 99 centů za desky ještě než mi bylo 11, takže je hloupé, když lidi říkají, jak mají hudbu rádi a stejným dechem dodávají, že hudba nemá žádnou hodnotu. To neznamená, že máte rádi hudbu; znamená to, že máte rádi věci, které jsou zadarmo. Kdybyste za hudbu měli platit, tak byste takovou oběť neudělali. Máte ji rádi natolik, abyste si ji stáhli, ale nemáte už ji rádi tak, abyste za ni zaplatili. Jste v jiné kategorii než já, protože já mám pocit, že hudba má cenu. A ten člověk a všichni lidi, kteří do toho investovali úsilí, chtějí a potřebují dostat něco zpátky, aby mohli pokračovat. Takže lidi, kteří si myslí, že scéně pomáhají, ji vlastně vždy, když za hudbu nezaplatí, posílají ke dnu. Protože to je to, z čeho jak nezávislý tak mainstreamový průmysl přežívá: prodej. Nefungují z dobrých pocitů nebo z něčeho jako "Mám rád tu písničku, ale nekoupím si ji". Takže já jsem jako každý jiný. Musím doufat v to nejlepší a dělat tenhle rok věci nejlíp jak umím. To je všechno, co můžu, protože svět pod kontrolou opravdu nemám. A ani bych mít nechtěl."

Citát: Carl Craig

Z rozhovoru s legendou detroit techna Carlem Craigem:

Nemůžete čekat, že se něco zalíbí všem. Ne všichni ocení nejkomerčnější hudbu která existuje, ne každý uznává Madonnu nebo Britney Spears nebo kohokoli jiného. Je lepší mít těch pár, kteří o vás mají zájem a být s tím spokojený. Nemůžu změnit vnímání lidí; můžu jenom dělat a vydávat muziku, ale to je prostě záležitost vkusu. Je to jako kvalitní víno, může vám chutnat a nemusí...

Talvekoidik

Začátky roku se vždycky vyznačují značným suchem (alespoň co se týče nových releasů), a tak je jednou z mých nejoblíbenějších činností více či méně náhodné objevování toho, co mi loni uteklo (a co mi zřejmě utéct nemělo). Faktem je, že IDM není oblastí, ve které bych pravidelně lovil nejzajímavější novou muziku (navíc kdykoli jsem si snažil pustit velká jména jako Autechre nebo Squarepusher, nevydržel jsem to déle jak pár minut) a ani nevím, jak jsem na chlapíka, který si říká Talvekoidik (v estonštině něco jako 'mlhavá zima') narazil. Očividně už to pár let táhne s projektem S.K.E.T. (taktéž neznámá), loni ale vydal svoje debutové solo album plné melodické 'glitchy' elektroniky s 'tradičně-hudebními' motivy z nejrůznějších světových koutů.'Silent Reflections' mě překvapilo svojí konzistencí i highlighty, které na albu pevně vyčnívají jako ostré severské ledovce.

Hned úvodní 'Such A Perfect Day' a titulní 'Silent Reflections' patří mezi skladby, které by mě rozehřály i za polárním kruhem a shodou okolností si je můžete poslechnout i na Talvekoidikově myspace.

Top 20 Tracks Of 2007 (5 - 1)

05. Âme - Fiori [Ostgut Tonträger]




















Spojením zdánlivě nesourodého často vznikají ty nejlepší věci a podobně tomu je v případě kolaborace neměckého státního baletu v Berlíně a techno labelu Ostgut Tonträger. Svoji interpretaci baletní elektronické taneční hudby předvedli na cd kompilaci např. Luciano nebo Âme a právě 17ti-minutová skladba 'Fiori' od druhých jmenovaných zaznamenala takový úspěch, že nakonec v druhé polovině roku vyšla i jako samostatný vinyl s přibaleným club editem pro snadnější zařazení do případného dj setu. Nepravidelný rytmus + epická kompozice + pomaličká postupná gradace = moderní symfonie jak se patří.

Listen/Download: Ame - Fiori



04. Matthew Dear - Don & Sherri [Ghostly International]




















Byl to jeho rok. Matthew Dear loni bodoval snad pod všemi svými pseudonymy: pod techno nickem Audion vydal několik tanečních lomcováků, jako minimalistický False se pochlubil albem na M_nusu a konečně pod svým vlastním jménem dokázal vydat cd s názvem 'Asa Breed', které stejnou měrou oslovilo milovníky kvalitního popu a elektronické nadšence. Nezaměnitelně ležérním tónem Dear poutavě vyprávěl své příběhy ze života a tak jakoby mimochodem to dokázal udělat pomocí chytlavých popěvků, které vám pak dny až týdny vězely v hlavě.

Watch/Listen: Matthew Dear - Don & Sherri



03. Kabale Und Liebe & Daniel Sanchez - Mumbling Yeah [Arearemote]




















Soulová minimalistická extáze.

Listen: Kabale Und Liebe - Mumbling Yeah



02. Solomun & Stimming - Eiszauber [Diynamic]




















Druhý singl labelu Diynamic v mojí soukromé top 20, a tentokrát pro změnu téměř na úplném vrcholu. Nedokážu si totiž představit dokonalejší provedení tzv. orchestrálního minimalu (o kterém už byla řeč) než jak se to podařilo dvojici Solomun a Stimming v tracku 'Eiszauber'. Jazzový rytmus ve spojení s tech-houseovým podkladem je tu v naprosté symbióze a když dojde na smyčcovou gradaci v breakdownu, je těžké se ubránit euforii. Pokud i po poslechu téhle skladby bude někdo tvrdit, že 'minimal' nemůže bý emotivní (a zároveň taneční!), nechci ho vůbec znát.

Listen: Solomun & Stimming - Eiszauber



01. Burial - Archangel [Hyperdub]


















Navýsost originální a nadpozemské. Androgynní vokály, neustále kolísající mezi mužskou a ženskou polohou volající 'Holding you, Kissing you...Tell me I belong' nás nechávají na pochybách, jestli se jedná o prosby padlého anděla nebo osamělé zlomené duše toužící dostat se do nebe, zážitek je to ale fascinující a nemající obdoby. Burial vytvořil jakýsi nový, temný druh r'n'b; soul, který zní jako z roku 2050, ale zároveň připomíná zapomenuté plápolající světélko ve starém zrezivělém hangáru, kdysi dějišti undergroundových raveů. Poetika 21. století.

Listen: Burial - Archangel

Top 20 Tracks Of 2007 (10 - 6)

10. Siobhan Donaghy - Don't Give Up (Carl Craig Dub) [Parlophone]




















Co by to bylo za chart bez Carla Craiga. Co remix, to tradičně perla a vybírat ten nejlepší je často jenom záležitost osobní preference. Faze Action, LCD Soundsystem, Tony Allen, Junior Boys - ti všichni byli v loňském roce poctěni přítomností živoucího klasika z Detroitu na jejich singlu a všechny tyto remixy by si taky zasloužily být zmíněny. Verze, kterou Craig složil pro ex-Sugababe girl Siobhan Donaghy mi přirostla k srdci asi nejvíc. Dub mix obsahuje vše podstatné: typické Craigovy kvílivé synthy, stupňované napětí a to nejlepší z originálního vokálu - jen jeho bezeslovné staccato poskakování nad pevnými beaty.


09. Dusty Kid - Kore [Boxer]




















Dusty Kid je další ze jmen, které můžou rok 2007 považovat za svůj (zdařilý) průlom. Tomuto mladému italovi se to navíc podařilo dokázat i pomocí neobvyklé všestrannosti - snad každé z jeho EPček mělo naprosto odlišný zvuk a nějaké spojující prvky mezi nimi se hledají marně. 'Kore' se vyznačuje silně heavy basovkou, kterou by mohla závidět leckterá dubstepová produkce, a jednoduchou ale nesmírně efektivní melodií tak trochu obšlehnutou z některého z nu-tranceových hitů Stephana Bodzina. Na rok 2008 chystá Dusty Kid album a už se dopředu mluví o tom, jak že je prý úžasné a různorodé. Watch Out.

Listen: Dusty Kid - Kore


08. Minilogue - Inca [Wir]




















Jen málo tracků mě na party dostalo tak jako 'Inca'. Když tohle loni pustil Nick Warren v Roxy jako poslední skladbu, doslova jsem zíral s otevřenou pusou, co že to ten proggy veterán vyvádí. Jednak jsem od něj techno nečekal (natož nakonec) a za druhé mě i samotná 'Inca' na velkém soundsystému mírně šokovala. Zněla totiž ještě mnohem líp než doma. Dlouhá, temná, acidově-minimalistická jízda vrcholící breakdowny, které jako by si žily svým vlastním životem, je nezapomenutelný zážitek.

Listen: Minilogue - Inca


07. Slam - Azure [Soma Quality]




















Pokud se dá vůbec někdy mluvit o nu-tranceu, pak v případě 'Azure' tenhle termín můžeme použít naprosto s čistým svědomím. Nosná melodie je založená na delikátních harmonických změnách, které vytvářejí jedinečnou melancholickou atmosféru. Track jako kdyby vůbec nepatřil do minulého roku, tohle je nadčasová hudba, která bude stejně 'silná' za deset let jako je dnes.

Watch/Listen: Slam - Azure


06. Daniel Mehlhart - Kamasutra [Karmarouge]




















Další důkaz toho, že nejrůznější živé nástroje, ať už všelijaké trubky, lesní rohy, bubínky, piano, smyčce a bůhvícoještě přišly loni do módy. 'Kamasutra' je od začátku do konce hravá a sexy, nezapomíná na orientální nádech a zvážní jenom na chvíli v takřka plně emotivním breakdownu. Všechna ta zvuková cingrlátka, velký smysl pro detail a celková jedinečná kompozice z 'Kamasutry' dělají jeden z highlightů loňska, který si u mě pravděpodobně vyslouží titul 'nejroztomilejší skladba 2007'.

Listen: Daniel Mehlhart - Kamasutra



...příště finální top 5!

Top 20 Tracks Of 2007 (15 - 11)

15. Chymera - Arabesque [Tishomingo]




















Vypadá jako něco mezi ukrajincem a Ferry Corstenem, jmenuje se Brendan Gregoriy, je Ir, loňský rok strávil v podstatě jako bezdomovec a stihnul u toho vydat téměř desítku singlů. 'Arabesque' je jemňounké melodické techno s trancovou příchutí a jedno z těch, které se neobjevují každý den. Tlumená euforie jak má být.

Listen: Chymera - Arabesque


14. Roland Appel - Dark Soldier [Sonar Kollektiv]



















Těžko popisovat track, který se zčistajasna vynořil v půlce roku a získal obdiv jak na taneční scéně, tak v nejrůznějších indie kruzích. Baladické sborové popěvky, sugestivní smyčce, hravý klavír, to všechno doplněné decentním beatem a basovkou. Nádherně pochmurné. Je to ještě vůbec house, techno? Co to vlastně je?

Listen: Roland Appel - Dark Soldier


13. Supermayer - The Art Of Letting Go (Ewan's The Art Of Getting Low Dub) [Kompakt]




















Kolik kritiky se sneslo na hlavu samozvaných supermanů Michaela Mayera a Superpitchera, když po rocích remixové spolupráce vydali své debutové album 'Save The World'! Jednou ze skladeb, která to odnesla nejvíce, byla úvodní 'Art Of Letting Go', téměř čistý pop balancující na hranici dobrého vkusu a parodie. I když i tahle albovka patřila mezi moje oblíbence, přikvačil ale vzápětí mocný Ewan Pearson a svým magickým dotekem skladbu umocnil na druhou a udělal z ní božsky úchylný tech-house s takřka vánočími rolničkami. A ani k tomu nepotřoboval harmoniku.

Listen: Supermayer - The Art Of Letting Go (Ewan's The Art Of Getting Low Dub)


12. Apparat - Arcadia [Shitkatapult]




















Sascha Ring (spolu s parťačkou Ellen Allien) loni konečně zavítal k nám do Čech a také vydal perfektní album s názvem 'Walls'. Rozmáchnul se na něm tolik, že se odhodlal i ke zpěvu a s falsetem ne nepodobným legendárnímu Thomu Yorkovi z Radiohead komplet odkňoural skladbu s názvem 'Arcadia'. Výsledek je elektronická balada té nejvyšší kvality, která si našla cestu na závěr několika špičkových kompilací (Fabric, At The Controls). Přebila nakonec i mého původního favorita: 'Fractales'.

Listen: Apparat - Arcadia


11. Somfay - Fricative White (From A Whisper To A Scream) [Archipel]

První z eposů téhle chart, a hned ten nejdelší: nestačí jen dlouhý název, stopáž se tu rovná času 27:47. Pomalu gradující ambientní techno je společně s albem od The Field tím nejupliftovějším, co rok 2007 mohl nabídnout. Tohle je hudba z míst, kam bychom se každý v představách chtěli dostat, ale naše smrtelná schránka nám v tom brání. Stačí jen na půl hodinky zavřít oči a nechat se tou pohádkou unášet. 100% neusnete.

Listen: Somfay - Fricative White (From A Whisper To A Scream)

Top 20 Tracks Of 2007 (20 - 16)

Sice je už pár dní nový rok a všechny správné ankety a žebříčky jsou už zřejmě hotové a vystavené, ale snad tolik nevadí, když maličko přetáhnu.


20. Matzak - Dadaughter [Boxer]



















Těžko říct, jestli letos francouz Matzak prosvištěl pod pověstným radarem zájmu nebo ne, jisté ale je, že vydal několik nadprůměrných singlů ve stylu melodického tech-houseu ala Border Community a také album Life Beginnings, které tak pěkně končí trackem 'Dadaughter'. Možná ne tak taneční jako jiná jeho tvorba, té melodii se ale horko těžko odolává. Rychle a s lehkostí sobě vlastní se vám dostane pod kůži.

Download: Matzak - Dadaughter


19. Stimming - 1000 Words In Autumn [Diynamic]




















Poprvé a ne naposledy, co se tohle jméno objevuje v mojí top 20 za tento rok - crew labelu Diynamic v hlavním zastoupení pánů Solomun, Stimming a H.O.S.H. se totiž letos snad ani jednou nezmýlila a vydala řadu fantastických tracků. '1000 Words In Autumn' od Stimminga je součástí ke konci roku vydaného EP 'Four Seasons' a zároveň doslova sluchovým orgasmem. Na poslední chvíli se tahle zvukově vymazlená věcička vyhoupla i do mého osobního žebříčku.

Listen: Stimming - 1000 Words In Autumn


18. Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix) [Domino]


















"Cause in the morning, there's a million names to choose from...Too young, yeah, we're too young..."
Ano, Craigův remix k 'Like A Child' je taky super a dokonce byl nominován na Grammy, ale v tomhle případě dostávají zelenou Hot Chip.

Listen: Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix)


17. Radio Slave - Bell Clap Dance [Rekids]




















Radio Slave aka Matt Edwards tenhle rok dokázal, že je jednoznačně králem repetitivního techna. Asi nikdo jiný dnes nedokáže s takovou grácií opakovat jednu smyčku dokola a dokola, pomaličku přitápět pod kotel a přivádět clubbery do varu. 'Bell Clap Dance' ze závěru roku byla už jenom taková třešnička na dortu za velmi úspěšným obdobím tohoto Brita.

Download: Radio Slave - Bell Clap Dance


16. Nôze - Remember Love [MBF]

Piano is back! Tenhle rok rozhodně, deep house byl hlavní motiv prolínající celý ten minimalistický cirkus, který se dostal do popředí v minulých letech. Francouzští chlapíci skrývající se pod pseudonymem Nôze málokdy zklamávají a v případě singlu 'Remember Love' tomu nebylo jinak. Je to nezřízeně happy, místy to zní trochu jako Dr. Alban, ale jako celek je to zkrátka neodolatelné. Perfektní finisher klubové noci.

Listen: Nôze - Remember Love

(...to be continued)

Top 5 Mix Compilations Of 2007

Konec roku se nezadržitelně blíží a s ním také přichází nevyhnutelné bilancování. Rozhodnul jsem se, že tentokrát nezůstanu pozadu, a tak bych rád postupně vybral ty nejzásadnější kategorie elektronické hudby a do nich to podle mě nejlepší, co tento rok přinesly.



5. Agoria - At The Controls
Francouzský klenot Sebastien Devaud, do jehož producentského repertoáru patří vše od melodického, tanečního techna přes electro až po minimalistickou elektroniku letos znovu dokázal, že když se mu pod ruku dostane mixák, umí svojí všestranností šokovat ještě víc. Platforma kompilací 'At The Controls', kterou už skrz svoje studia prohnali James Holden nebo M.A.N.D.Y., je pro eklektické hudební výběry jako stvořená (s výjimkou Claudea VonStrokea, který letos buď myšlenku této mixkompilace nepochopil nebo nic jiného než úchylně znějící tech-house hrát neumí) a Agoria toho dokázal skvěle využít. Především druhý disk nabízí širokou paletu hudby té nejvyšší kvality - letitou hitovku goth-rockových Bauhaus - Bela Lugosi's Dead neváhá Devaud umístit hned do úvodní pasáže, načež plynule pokračuje přes Fairmontův nu-trance, Burialův dubstep až třeba k electru od Planningtorock. Výběr tracků je zkrátka bezkonkurenční, na mixech pak vše stojí i padá. Najdou se tu skutečně geniální přechody, za pár mixů by se ale mohl červenat i amatérský bedroom dj. Celkově jde ale o velmi dobře zvládnutý, unikátní příběh, opírající se snad o všechny myslitelné hudební žánry.

Highlights: Jamie Woon - Wayfaring Stranger (Burial Remix), Roland Appel - Dark Soldier, Chloé - Be Kind To Me



4. Ricardo Villalobos - Fabric 36
Těžko letos hledat kompilaci, která by natolik zahýbala s naším vnímáním toho, co to vlastně kompilace je. Chilsko-německý minimal king se totiž rozhodnul, že nové CD pro Fabric namíchá z výhradně svého nového autorského materiálu a v podstatě si z něj udělá takové falešné album. Ricardo sám tvrdí, že za rozhodnutím je snaha vyhnout se hypeu, který by případné skutečné autorské album rozhodně provázel, někteří však jeho chování považují za arogantní a vyčítají mu jakési 'zneuctění' formátu mixkompilace. Buď jak buď, Villalobos svěřenou práci rozhodně neodflákl a nabídnul promyšleně sestavený materiál, u kterého použití fráze 'nevím, kde jeden track začíná a druhý končí' přestává být frází a stává se faktem. Jemné minimalové bublání nás pomalu uvede do dění, postupně se objevující více či méně zdrogované vokály pak víc než vhodně poslech ozvlášťnují a občas jako by si žily vlastním životem (především u schizofrenních žvástů dámy ve skladbě 'Andruic & Japan'). Že beat postupně přidává na síle si ani nevšimnete a při chilském národním 'Primer Encuentro Latino-Americano' se ke sboru přidá asi každý zcela automaticky.

Highlights: 4 Wheel Drive, Andruic & Japan, Primer Encuentro Latino-Americano



3. Lee Burridge - Balance 012
Série 'Balance' australského labelu EQ Recordings v současné době zřejmě nemá konkurenci. Pokud někde existuje naprostá kontrola kvality a výrazný talent oslovit 'ty správné djs', je to právě tady. Mezi ty pravé rozhodně patří i Lee Burridge, ostřílený lišák se svérázným smyslem pro humor a velkým citem pro hudbu. Jako jeden z mála si dokázal vždycky úspěšně vybrat z nejrůznějších koutů techna a houseu a udržet si vlastní zvuk. To v rozsáhlé třídiskové kompilaci jenom potvrdil a vytvořil mimořádný soundtrack ke své osobě, jakousi kompletní příručku použitelnou jak pro jeho dlouholeté fans, tak pro ty, kteří o něm slyší poprvé. Klidnější první CD obsahuje to nejmelancholičtější, co může dnešní tzv. minimal nabídnout, prostřední disk je plný neúnavného, pečlivě navrstveného a soudržného techna a poslední třetí porce je zkrátka odvaz a příklad Burridgeovy hravé stránky. Z úst samotného mistra: "Je to to nejlepší, co jsem kdy namíchal." A věřte tomu, že tady nejde o prázdné promo bláboly.

Highlights: Efdemin - Bergwein, Kollektiv Turmstrasse - Tristesse, Paul Ritch - Samba



2. Booka Shade - DJ-Kicks
Němečtí Booka Shade možná tento rok malinko polevili s masivním přísunem nových hitovek, které dřív solili jako na běžícím páse jednu za druhou, absenci ale plně nahradili osobitou podzimní interpretací kompilace DJ-Kicks. Pokud byste si měli vzpomenout, kdy naposled jste v rámci jednoho mixu slyšeli vedle sebe tracky od Briggite Bardot, Aphexe Twina a The Streets, pravděpodobně byste se dopracovali k tomu, že nikdy. Booka Shade vám tohle suverénně servírují a ještě mnohem víc - všechno to perfektně zapadá dohromady. Co na tom, že skladby od sebe dělí třeba dvacet a víc let... spolu dávají smysl. Jediné, na čem tu záleží, je to, aby mix bez zádrhelů a zábavně plynul, a to se daří na jedničku. Je to ten nejlepší výsměch všem, kteří si myslí, že bez těch nejžhavějších releasů se nemůže dobrý dj obejít a must-have pro všechny milovníky nadčasové hudby.

Highlights: Nôze - Slum Girl, The Streets - It's Too Late, Matthew Dear - Don & Sherri (Hot Chip Remix)



1. Luke Fair - Balance 011
Opět Balance a znovu naprosto zaslouženě. Kanaďan Luke Fair je jedním z mála djs, kteří dělají svoji profesi s velkou láskou a poctivostí a hledají v hudbě svoji tvář místo toho, aby slepě následovali trendy. Ani sám Fair neví, kolik hodin strávil hledáním těch správných tracků pro jedenáctý díl úspěšné kompilace, dle jeho výpovědí to však byla dlouhá neúnavná práce. Pokud lze soudit podle výsledku, prohrabal se Luke, jak je jeho dobrým zvykem, ve všech zákoutích deep funky house music, aby opět našel řadu hudebních drahokamů, třeba i pár let starých, o kterých když jste si zpětně našli info, tak jste se nutně museli chytat za hlavu a sami sebe se ptát, jak se mohlo stát, že jste tak nádhernou skladbu minuli. První CD je bezkonkurenčně nejlepší mix letoška, který obsahuje naprosto vše: taneční beaty, mrazení navozující střípky melodií a vokálů, dokonale harmonické prolínání tracků během jednotlivých mixů. Skladba 'War' od Juliena Jabrea nebyla nikdy použitá v tak dokonalém kontextu jako tady a ve spojení se 'sousedními' tracky 'Highlights' a 'Amphytrion' představuje naprostý vrchol djského umění. Pokud je druhá nabízená placka o něco slabší, pak o velmi málo, a v tomto případě se stále jedná o velký kompliment. Fair navazuje tam, kde v případě prvního disku skončil a celou kompilací dokumentuje klubovou noc podle svých představ. Tohle by měl slyšet asi každý, kdo to s taneční hudbou myslí aspoň trochu vážně.

Highlights: Hypnos - Red Light, Delgui - Highlights (Charles Webster Mix), Julien Jabre - War, Alexander Kowalski feat. Joris Voorn - She's Worth It, Elektrochemie LK - Lay Here, Humate - Curious

Post-Trance

Před týdnem jsem začal psát tenhle článek, a dokonce jsem se dostal i přes zrádný úvod, ale nakonec jsem si po několika odstavcích uvědomil, že jediné, co tu dělám, je stopadesátýpátý nářek nad tím, co všechno je na dnešním tranceu špatně. Vzhledem k tomu, že to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, jsem snad udělal dobře, když jsem rozepsaný text odložil a dneska už radši jenom zmáčknul delete.

Ale přesto: do už snad milionkrát propraných vod stejně budu muset aspoň na chvíli vstoupit, abych se dostal k podstatě toho, co chci říct - nebo výstižněji - na něco poukázat. Jak tedy vypadá konec roku 2007 v podání 'velké čtyřky' - tedy největších postav tranceu, zodpovědných za jeho raketový vzestup a také za jeho 'pád'? Ferry Corsten, přiznejme si, už téměř kompletně sklouznul do (také notně vyčpělého) electro-houseu, Tiësto je lehce přestárlá pop ikona, která se musí do velké míry spoléhat na podporu druhých, Armin van Buuren veřejně prohlašuje, že kdyby mu ASOT trademark tolik nevynášel, dělal by nejspíš 'takovej nějakej divnej ambient' a Paul van Dyk je živoucí tranceová kronika dokumentující celý vývoj, kterým tahle hudba prošla - od těžce undergroundových začátků až po nenáročný rádiový pop, který je karikaturou kdysi inspirativního stylu.


Takže se ptám: kde je vlastně trance, kdo ho vůbec reprezentuje a záleží na něm někomu ještě? Nebudu předstírat, že na výše jmenovaných velikánech stojí celá scéna, ale existuje dnes někdo, kdo by představoval takový potenciál jako měli ti pánové kdysi? Je trance už jenom volná příležitost pro lidi jako ex-Aquagen Wippenberg nebo Cosmic Gate/Nic Chagall, kteří se poté, co dance tucky přestaly být aktuální i na německé Vivě, zoufale potřebovali s 'aktuálnějším' soundem někde uchytit? Nebo tu je trance pro to, aby Seanové Tyasové a Tomové Colontoniové měli za co zaplatit nájem a koupit nové boty?

Je ovšem určitým fenoménem poslední doby skloňovat trance v tzv. serióznějších kruzích, a to nejen v případě nu-tranceového mini-boomu (v čele s tracky jako Slam - Azure), ale i mimo tuhle podivuhodnou škatulku. Co se děje v německém techno undergroundu, že jedny z jeho největších postav a zasloužilí veteráni Jörg Burger a Wolfgang Voigt vypustili minulý měsíc do světa vinyl s výmluvným názvem Bring Trance Back? Sami si můžete přečíst, že názvy samotných tracků pak už jen rozvíjejí celkovou prosebnou náladu. Tenhle vinyl naprosto vystihuje současnou atmosféru, tak jak ji vnímám já. Je to toužebné přání, tak trochu výkřik do tmy, chytání se jakékoli příležitosti jak vrátit tranceu důstojnost. Celé to neo-trancové šílenství je z velké části v podstatě konstruktem, uměle vytvořeným v hlavách music fans, kteří díky tranceu objevili elektronickou hudbu nebo k němu mají jiný citový vztah, i když to třeba navenek kolikrát neradi připouštějí. Nejen čeští žurnalisté jako spaceboss s oblibou hledají sebemenší zmínku o tranceovém revivalu, snad proto, že vidina comebacku starých dobrých časů je příliš lákavá. Projekt System 7, který v minulosti obohatili takoví velikáni techna jako Derrick May nebo Carl Craig v dnešních dnech obhospodařují Jam El Mar z bývalých Jam & Spoon nebo Son Kite/Minilogue a umělci jako Solar Fields přecházejí ze zdánlivě nepochopitelných důvodů z ambientních vod k tranceu. Jestli je to jen souhra náhod v kombinaci s nostalgií fanoušků nebo skutečný revival, zřejmě ukáže jenom čas.

Post-trance není další z hudebních žánrů, je to silně ambivalentní stav, ve kterém se trance momentálně nachází. Je to změť, ve které se není snadné vyznat a ve které se skloňuje slovo trance v souvislosti s tím, co se právě komu hodí. Bude zajímavé sledovat, jestli nakonec dojde k opětovnému sjednocení scény, nebo zda se bude dál rozšiřovat propast mezi těmi, kterým jde o hudbu a těmi, pro které je hudba pouze prostředkem k obohacení svého bankovního konta.