Red Bull Dub Academy

Desátý ročník vyhlášené hudební akce, na které si zapaříte a pak se další den s energy drinkem v ruce válíte v křesle a posloucháte mluvit vaše idoly, tentokrát našel útočiště v katalánské Barceloně. Španělé pravidelně připravují i např. vyhlášený festival Sónar, který je známý svojí aktuálností a důrazem na kvalitu zabookovaných umělců, takže jablko zde nepadá daleko od stromu. Digitální věk kromě negativ, na které tak rád nadávám, ale nabízí i různé příjemné vymoženosti, jako např. video záznamy a jejich přesun na světovou síť v mžiku oka, takže abyste si poslechli (a prohlédli) hrdiny dubstepu nebo nesmrtelné klasiky techna, nemusíte vážit dlouhou cestu a platit nemalé peníze. A že je letos z čeho vybírat. Pozvání k mikrofonu tentokrát přijali třeba Appleblim, Mala z Digital Mystikz, nebo Moritz von Oswald z Basic Channel.

Appleblim, jakožto kamarád Sama Shackletona a spoluzakladatel labelu Skull Disco například vysvětlí, proč se svým parťákem rozhodli jít každý vlastní cestou, prozradí něco ze zákulisí britské undergroundové scény a pustí například chystanou novinku s Ramadanmanem nebo božsky znějící nový (a údajně ještě rozpracovaný) remix skladby od Rhythm & Sound.

Asi nejzajímavější video, které jsem měl zatím možnost vidět, je to s Malou, který se nejednou rozhovoří o kouzlu vinylu, vysvětlí, čím se od něj liší tzv. dubplate a o posteskne si, že dubstep je jenom slovo, které spoutává jakoukoli kreativitu. Nezapomene položit na gramec i svoje největší desky jako 'Anti War Dub' nebo 'Lean Forward', ze kterých běhá mráz po zádech. Nemám ponětí, jak jsem mohl tohohle dredatého sympaťáka vynechat, když už sem do Prahy zavítal hned dvakrát.

Po dvou nastupujících talentech nakonec jeden veterán, konkrétně jeden z otců dub techna, Moritz von Oswald. Ačkoli je jeho povídání maličko poznamenané ne úplně dokonalou angličtinou, je to takřka povinnost už jen pro mytický status tohoto pána, který spolu s Markem Ernestem prakticky nikdy nedávali rozhovory, ale vše vynahrazovali brilantní, dnes už klasickou muzikou, především z první poloviny devadesátých let. Součástí rozhovoru je třeba i povídání o legendárních singlech jako je 'Domina' nebo dub-raggae klenot 'King In My Empire'.

Protože takřka každá z aktuálních přednášek má minimálně hodinu a půl, doporučuju vyhradit si jedno dvě odpoledne, případně celý den, nalít si drink a pohodlně se usadit. Na stránkách RBMA je samozřejmě možnost zabrousit i do archivu a zkouknout i obsah roků minulých.

Ztracené kouzlo vinylových desek

Autor tohoto článku si shodou okolností vybral téma, o kterém jsem tu i já nedávno psal. Jakým způsobem bude fungovat výměna hudby mezi generacemi v budoucnosti, když už dnes zaprášené poličky s vinyly a cdčky nahrazují (stejně zaprášené) harddisky počítačů? Pravdou je, že nové možnosti digitálního věku nabízejí i tak prospěšné vymoženosti, jako je last.fm, kde stačí mít naposlouchané minimum a program vám, pokud budete chtít, sám postupně rozšíří obzory o interprety, které budou sousedit s těmi, které už znáte. Co ale bude v tomhle strukturovaném systému scházet, bude ten nevyzpytatelný element náhody, díky kterému při prohrabování se deskami rodičů, narazíte na jednu, kterou možná někde omylem koupili, ale vám změní život. A o něco takového je přece docela škoda přijít, nebo ne?

Flying Lotus - RobertaFlack (Martyn Remix)

Tak o tomhle jsem měl asi psát ještě včera, ale jsou to pro mě natolik zásadní news, že tomu věnuju vlastní post. Tep se mi silně zvednul poté, co jsem zjistil, že jeden z nejoblíbenějších songů z alba 'Los Angeles', o kterém jsem tu před časem básnil, si vzal do parády dubstepový Martyn. Pomyšlení na to, co z takového spojení mohlo vzejít, mě vehnalo do zběsilého, a bohužel marného, shánění po samplech, a tak mě nakonec spasil Martynův mix, který přichystal pro rádiový pořad Mary Anne Hobbs, ke stažení zde. Zmiňovaná perla začíná někde okolo 18. minuty.

Teď se jen modlím, aby nadcházející, údajně limitovaný, 12" na Warpu zaregistroval i můj obchod s deskami, protože tohle minout by bylo na provaz.

P.S.: Flying Lotus na oplátku zremixoval Martynovi jeho 'Natural Selection' a 2562 nepohrdnul 'Vancouverem', což bude další release na labelu 3024 (aby toho nebylo málo). Obojí je taktéž obsaženo v mixíku.

Broken Hearts

Dubstepu se stále daří držet pomyslné žezlo nejzajímavější odnože taneční hudby současnosti, a přestože by se mohlo zdát, že nepříliš nápaditého wobblestepu, který spíše táhne žánr dolů, přibývá, počet opravdu dobrých skladeb naštěstí pořád působí jako kvalitní protiváha. U producentů, jako je třeba Rustie, se pak vyloženě nabízí otázka, jestli jde stále ještě o dubstep. Jeho myspace player nabízí, kromě songu o páření berušek a gynekologického vyšetřování Pokémonů, také např. remix pro singlovku 'Black Block' od Modeselektor. Za Rustieho nejzásadnější příspěvek scéně za poslední dobu lze ale považovat zběsilou elektro-dubstepovku Zig-Zag, které se dnes zvukově nepodobá zřejmě nic.

Podobně nezařaditelný vinyl právě vyšel na novém labelu s názvem Greco-Roman (zajímavostí je, že jedním z jeho zakladatelů je Joe Goddard z indie-rockových Hot Chip). Na svědomí ho má prozatím neznámý projekt Drums Of Death a debut je to skutečně impozantní. Hned áčkový originál tracku 'Breathe' (full verze k poslechnutí na myspace) kombinuje poměrně agresivní synťáky vytažené z klasického detroit techna s moderním nalámaným beatem ala Apparat či Modeselektor a konečný efekt je doslova zničující. Za zmínku stojí i Midnight Stalker, který zní jako něco, co by Stephan Bodzin udělal na zakázku pro Border Community. Ačkoli se jedná o vpravdě různorodý a velmi povedený vinyl s potenciálem masakrovat parkety, pravděpodobně zůstane, hlavně díky malé exponovanosti labelu v tanečním prostředí, stát trochu stranou.

Kdo bokem rozhodně nepostává, je temný Shackleton, kterému v nedávné době vyšly hned dvě naprosto prvotřídní desky. Na první remixové jde 'jen' o nové interpretace již známých skladeb: dub techno mág Pole si vzal na starosti 'Shortwave' a prověřený Peverelist si pohrál se strašidelným kouskem 'You Bring Me Down'. Především druhé jmenované pak díky hrůzu nahánějícímu šeptání a orientálním zvukům flétny stojí za to. Peverelist vše podložil tanečnějším bubínkovým rytmem a s citem svojí verzí dokázal předčit i originál. Nový, tentokrát plně sólový, příspěvek labelu Skull Disco, už podle názvu - Soundboy's Suicide Note - opět nevěstí nic veselého. K úvodní, na dubstep nezvykle epické (stopáž přesahuje 9 minut), 'The Rope Tightens...' si Sam Shackleton znovu přizval starého známého vokalistu Vengeance Tenfolda ze singlu 'Death Is Not Final', který mu tentokrát namluvil dlouhý, beznadějně sebevražedný monolog zralý na psychiatrický rozbor. Pasáže, ve kterých depresivní slova doplňují vzdálené chorály mučedníků a nezřetelné zvuky, vycházející jakoby z nejchladnějších zákoutí údolí smrti, šustí na pozadí, patří mezi to vůbec nejtemnější, co jakákoli hudba může nabídnout. Shackleton tak v tomto ohledu definitivně překonává i Buriala, jehož eponymní debut je proti 'Dopisu na rozloučenou' jen pohádkou na dobrou noc.

Abychom si z té vší temnoty nepodřezali žíly, na konec nějaké ty euforické emoce v podobě garážových 2stepovek. První z nich od Sullyho nese název Give Me Up a vyšla už v červnu tohoto roku na 2nd Drop Records. Atmosféra místy připomíná starou 90s elektroniku typu Orbital nebo FSOL a možná i pro svoji lehce nostalgickou notu působí tak neodolatelně. Zářijová 'Don't Know' od Synkra je pak parafrází na Burialovy hrátky s vokály, takže je jasné, že s pitch-up/down se tu nešetřilo. Výsledek je ovšem, i přes deficit originality, moc příjemný, takže nějaké to lehké vykrádaní se tu odpouští mnohem snáz než ve většině případů.

Několik důvodů proč (pořád ještě) kupovat analog

Best New Music

Ani nepamatuju, kdy jsem měl takový problém se sestavováním nějakých měsíčních a jiných charts jako zatím tento rok. Víc než kdykoli jindy pro mě byla hudba víc o retrospektivě a o poslouchání čehokoli bez rozdílu data výroby, než o hledání drahokamů ukrytých mezi nejnovějšími releasy. Zajímavou shodou je, že pohled do minulosti je také tím, co hýbe současnou (především techno/house) taneční scénou, ale to je celá kapitola na samostatný příspěvek. Přesto mi nemohlo uniknout množství zajímavé letošní muziky, kterou by byla škoda nezmínit a nedoporučit.

Flying Lotus - Los Angeles [Warp]
Prý letošní 'Untrue', akorát s mnohem menším hypem. Těžko soudit, jedno ale mají obě desky určitě společné: těžké beaty zalité deštěm a vinylovým praskáním. A obě jsou vynikající. Soundtrack Stevena Ellisona k nočnímu LA je tím albem, ze kterého těžko vytáhnete jednu skladbu, na kterou máte zrovna chuť - je příběhem, který si vždycky musíte prožít od začátku až do konce, přestože neustále mění svoji tvář. Vyprávění černošského hromotluka možná úplně nedoceníte napoprvé, s každým dalším poslechem ale budete - stejně jako u kvalitního filmu - objevovat další dílky skládačky, kterých jste si původně nevšimli, a obdivovat dokonalé řemeslo. Pokud vám při slově hip-hop naskakují pupínky, zkuste se přesvědčit o tom, že dokáže být i neodolatelně melancholický. Je jenom náhoda, že obal cd tak trochu připomíná legendární 'Mezzanine'?

Jacaszek - Treny [Miasmah]
Jestliže 'Los Angeles' označíme za místy pošmourné a posmutnělé, pak v případě polského exportu s názvem 'Treny' už musíme mluvit o hotových žalozpěvech. Těžko vám nebude jen z precizního mixu elektronických ploch a tesklivých houslových variací, album doprovázejí i střípky táhlých dámských vokálů, které pomáhají navozovat skoro až středověkou atmosféru. Množství nástrojů, nebo způsobů, jakými se vás tu rytíř Jacaszek pokouší oslovit, není nikterak velké, je ale znát, že své smuteční symfonie komponoval s velkou láskou a pečlivostí. Příkladem za všechny budiž skladba s příznačným názvem 'Żal', doprovázející promo video, v němž si můžete prohlédnout i celý Jacaszkův ansámbl. Deprese, ve které se s radostí rozpustíte.

Martyn - Natural Selection / Vancouver [3024]
Skoro to vypadá, že tenhle Holanďan se prostě nemýlí. Od května loňského roku, kdy oficiálně přešel z drum'n'bassu k dubstepu, se několika přesně mířenými releasy dokázal Martyn rychle dostat do naprosté elity žánru. Podobně jako jeho krajan 2562 se postupně zařadil do sympatické skupiny producentů umně kombinující techno a dubstep - jedno z nejsvěžejších nových spojení současné taneční scény. 'Vancouver' je přímým ztělesněním této estetiky; tyhle beaty nelze nikam spolehlivě zařadit. Zasněnější 'Natural Selection' pak připomíná spíše některé starší skladby jako 'Broken'. Samples

Spor - As Dust Falls [Subtitles]
D'n'b je hudba, kterou jsem si oblíbil rychle a i když na ni moc rád tancuju nebo si občas něco poslechnu, obohacovat vás sáhodlouhým výkladem o tom, kdo je třeba Spor, moc nemůžu. Zato vám spolehlivě můžu říct, že 'As Dust Falls' je prvotřídní emotivní drum'n'bass, ve kterém najdete moderní silné beaty i chytlavé vokály. Za zmínku stojí i celý - temnější a tvrdší - zbytek dvojEP 'Breath In, Scream Out'!

Konec tajností

Když se do vás, jakožto undergroundové star, opře už i bulvární The Sun, asi začnete tušit, že váš záměr přerostl do podoby, v které už ho nechcete dál udržovat. Do téhle situace se v poslední době dostal dubstepový hero Burial, který se po rocích spekulací rozhodl vyjít s pravdou (?) ven a na svém majspejs blogu se světu představil jako William Bevan a dokonce vystavil své foto. Jestli to jsou další hrátky s veřejností nebo realita, se možná nikdy nedozvíme, slibnější jsou ale konkrétní zprávy o dokončování dalšího alba a o chystaném vinylu. Připravovaná kompilace DJ-Kicks se dočkala minimálně odložení termínu releasu a sám autor se v dalším z nedávných postů na svém blogu nechal slyšet, že namíchání mixu není tak úplně jisté, jak si zřejmě všichni myslí.

Ať už je to jakkoli, většina fans se jistě shodne, že už je načase, aby opět promluvila hudba a dokázala, že povrchní tahanice s bulvárem nejsou tím, na čem Burialova pověst doopravdy stojí.

Melt!

Co dělat, když Creamfields smete bouře a ostatní české letní festivaly nevypadají, že by chtěly vozit aktuální muziku, která trochu za něco stojí? Odpověď je jasná: nezbývá než schrastit nějaká ta (čím dál lacinější) eura a vyjet do zahraničí. Německý Melt! nabízel atraktivní prostředí zatopeného lomu, těžebních jeřábů a opuštěných skladišť - a ačkoli realita nebyla tak undergroundová, jaká by se podle tohoto popisu mohla zdát, pořád to byla vynikající zkušenost a zážitek. Těžko říct, zda si něco odnesli i přítomní čeští promotéři (kromě (ne)legální výstavky reklam na Summer of Love - na o třídu lepším fesťáku to působilo opravdu komicky), nebo jeli jen slintat na to, co sami nemají koule dovézt; ale koneckonců o tom se sami brzo přesvědčíme.

Německý Woodstock - i tak by se dala stručně popsat atmosféra Meltu; už po příjezdu do rozsáhlého kempu bylo možné spatřit lecjaká indi(e)vidua s hippie čelenkami, korály a fialovými elasťáky rejvující za zvuků taneční i netaneční hudby na střechách svých karavanů. Tohle v Čechách těžko zažijete, u nás zkrátka hipster kultura (prostě neexistuje český ekvivalent pro tento anglický výraz - možná uh... nezávisláci?) nemá zdaleka takovou základnu a možná je to nakonec dobře. Uniformita je to poslední, co tahle muzika potřebuje; i když Melt těžko považovat za taneční akci, když papírovými hlavními taháky byli jednoznačně Franz Ferdinand a Björk.

Prvním naším tahákem byl ale dubstepový Caspa na menší, zdmi obehnané Red Bull Music Academy stagei, která první den hostila zajímavá d'n'b jména (mj. klasik Goldie) a slibovala i ranní set Skreama. Nutno říct, že zvuk byl v uzavřenějším prostoru výborný a ze všech stran se valící basy byly právě tak silné, jak tyhle styly potřebují. Mezi dubstepem řádilo (trochu podle očekávání) hodně identických wobble basovek a perkusivně ne příliš inventivních skladeb, takže se mi stále nepovedlo úplně přijít na to, jak vlastně tancovat na dubstep - dilema: pohupovat sa na každou druhou dobu (ve výsledku cca 70 bpm) nebo poskakovat na všechny (140 bpm). Většina tanečníků volila něco mezi nebo něco neorganizovaného, ale atmosféra byla nadprůměrná. Projevovala se například vyhazováním kalíšků s pivem ve vypjatých momentech do vzduchu, a tvořením jakési alternativní golden shower.

Sprchu jsme bohužel chytli i díky počasí (2 ze 3 dní déšť) a nasáklá země už především v sobotu nestíhala všechnu vodu pojmout, a tak se hrála hra 'kdo nemá holínky, nechutně se zaprasí', případně 'najdi suchou cestičku na parket'. Pátek se dále nesl ve znamení menšího zklamání (nepřijeli Hercules & Love Affair, kteří měli vystoupit na jediném krytém pódiu v areálu) a nemožnosti se pohnout, jakmile po průměrnějším lajfku Gui Boratta nastoupili - nám již velmi dobře známí - hrdinové Dojčlandu, Modeselektor. Někde jsem četl, že oni jediní z přítomných djs (sic) dokázali dav lidí rozhýbat jako zvířata a ne jako roboty a musím dát pisateli za pravdu - za zvířecí by se chování (opilých?) některých přítomných považovat dalo. Nedalo se ale svítit; vyhlášené šoumeny jsem musel i díky ne úplně kvalitnímu zvuku brzy opustit. Tuhle rozvernou dvojku ale doporučuju vidět naprosto každému - zážitek na celý život.

Zážitkem byl i ranní 'výstup' Goldieho opět na Red Bull Academy, který po vysoce nadprůměrném setu, během nějž do sebe postupně obrátil lahev vodky, maličko nezvládl svoji úlohu a postupně 1) pustil Smells Like Teen Spirit, 2) domníval se, že končí, přitom měl ještě 20 minut čas, 3) bral mikrofon MCmu, do něhož stále dokola vyřvával 'MAKE SOME FUCKING NOIIIIISE!', 4) rewindoval snad každou druhou desku následujícímu Skreamovi a činil tak z jeho setu v ranních hodinách spíše otravnou záležitost. Utekly mi tak prý vypečené závěrečné přídavky, ale bohužel.

Sobota byla silnější především na techno stagei - po pátečním mdlém Kompakt technu měli nastoupit borci jako Efdemin, Steve Bug, Mathias Kaden, Len Faki nebo konečně Cobblestone Jazz livéš a ve stejné úpravě také sám Mathew Jonson. Main stage zase vrcholila s již zmíněnými Františky Ferdinandy nebo s mojí oblíbenkyní Roisin Murphy, která mi při návštěvě v Praze unikla, a tak jsem se moc těšil. Kaden s Fakim bohužel hráli buď boring mnml nebo páté přes deváté, a tak jako kvalitní klasický dj se předvedl pouze Efdemin (jehož prostřední část jsem stejně neslyšel), který set postupně a polehoučku vygradoval od heavy deep/tech-houseu až po svižnější kousky; to vše zakončené nějakou podle zvuku starší klasikou, na kterou jsem si sice s chutí trsnul, co to ale bylo, netuším. Odskakování na main stage přineslo ovoce především v případě Rózinky, která si mě svým sex-appealem, dynamickým převlékáním kostýmů a v neposlední řadě i svým nezaměnitelným projevem, lehce získala. Highlightem druhého dne ale jednoznačně byli chlapci z Wagon Repair, kteří nejprve jako kompletní trio Cobblestone Jazz předvedli ve večerních hodinách naprosto ideální kombinaci najazzlé elektroniky, live piano jamování a neodolatelného rytmu v přesně tom pravém bpm a pak nechali svého kápa Mathew Jonsona, aby nás v hodinovém setíku, během kterého se postupně rozednilo, na závěr řádně rozsekal. Nekonaly se sice provařené hitofky jako Marionette nebo poslední Symphony For The Apocalypse, techno mazec to ale byl beztak.

V neděli jsme už stěží stáli na nohou, jako třešnička na dortu na nás ale čekala islandská divoženka, a tak byla motivace, proč si poslechnout i předcházející populární indie kapely. Hlavně instrumentální Battles předvedli, proč je kolem jejich neúnavně tepajícího rocku takový humbuk, ale ani velcí taháci Hot Chip se nenechali zahanbit a ačkoli bez odposlechů, předvedli zřejmě svůj (i když krátký) standard. Jednoduchá (ale působivá) scéna, roztomile vyzdobené doprovodné sboristky a především sama královna Björk ale ten večer všechny strčili do kapsy. Zazněly téměř všechny největší hity (až na All Is Full Of Love, bohužel) i méně známé skladby a finální hardcore masakr 'Declare Independance', při kterém z posledních sil skákal snad celý Melt, byl už jenom logickým vyústěním pečlivě připraveného představení.

Jiné než pozitivní hodnocení festivalu udělit nelze, už jen z toho důvodu, že v našich podmínkách, se takové akce nevidí. Organizace se místy mohla zdát jako volnější, ale vše fungovalo a pečliví Němci si vždy zkontrolovali, co měli. Zvláštní kapitolou pak byly v našich končinách nevídaně neslýchaně kvalitní stánky s jídlem a pitím všeho druhu (od číny, přes bio-steaky až po obří hamburgery), které navíc byly na každém rohu. Jen škoda piva (Beck's), které spíše připomínalo rozředěnou břečku, po které se člověk neopije a na které si ani příliš nepochutná. Netřeba si ale dělat iluze, šlo víceméně o německý mainstream. Když si pak přečtete, jak na narozeninách André Galuzziho v berlínských doupatech zahrál Villalobos šestihodinový set zakončený Age Of Love v Jam & Spoon remixu (to je jen zlomek orgií, které se v tomhle nikdy nespícím městě odehrávají), víte, že vám něco podstatného pořád uniká, ale i tak vás může hřát pocit, že jste ochutnali z kvalitně připraveného poháru taneční zábavy.

We Love... Leo Belchetz

DJ sety a mixy pro mě v poslední době tak trochu ztratily kouzlo. Možná je to tím, že je jich všude na výběr tolik (a tracklisty jsou tak podobné), že se jimi ani nechci probírat, nebo na ně ani nemám trpělivost a radši si je poslechnu/protancuju live.

Neptejte se, kdo je Leo Belchetz - víc, než že je to mladý britský dj, vám neřeknu - ale včera jsem na doporučení dal šanci jeho special setu, který namíchal pro slavné promotéry parties na Ibize, We Love... Music. Už od pohledu to ale bylo něco extra - vidět za sebou v playlistu 14 let starý flák 'Poison' od Prodigy a loňské '2000007' od Modeselektor se jen tak nepoštěstí. Celý mix se nese v nadčasovém duchu a jeho časový záběr čítá úctyhodných 27 let.

Doporučuju už jenom proto, že se možná obohatíte o pár zásadních disco/house klasik a při tom všem si poslechnete, jak to vypadá, když DJ prostě umí.

01. Intro – Applause
02. The Blueboy - Remember Me (Sure Is Pure Remix) [Pharm 1997]
03. Mantronix – Bassline [Sleeping Bag 1986]
04. The Prodigy – Poison [XL 1994]
05. Modeselektor ft. TTC - 2000007 [Bpitch Control 2007]
06. The Chemical Brothers - Playground For A Wedgeless Firm [Freestyle Dust 1995]
07. Platinum Pied Pipers ft. Sa-Ra Creative Partners – Deep Inside [Ubiquity 2005]
08. Linkwood Family – Piece Of Mind [Firecracker 2007]
09. Mark E – Scared [Jiscomusic 2005]
10. Prince and the Revolution – Kiss [Warner 1986]
11. Omar ft. Stevie Wonder – Feeling Me, Feeling You (Henrik Schwarz Remix) [!K7 2008]
12. Lindstrřm and Prins Thomas - Mighty Girl [Eskimo 2006]
13. Will Saul – Kitt [Simple 2007]
14. Peech Boys – Don’t Make Me Wait (Dub Mix) [West End 1982]
15. The Roots – Din Da Da [Geffen 2004]
16. The Revenge – Get Up On It [Five20East 2007]
17. Moodymann – Tribute [Peacefrog 2000]
18. Róisín Murphy – Sow Into You [Echo 2005]
19. Phoenix – If I Ever Feel Better [Source 2000]
20. Metro Area – Machine Vibes (Leo’s Flute Loop) [Environ 2002]
21. The Human League - The Things That Dreams Are Made Of (Dub Edit) [Virgin 1981]
22. D-Train – You’re The One For Me [Prelude 1981]
23. Rick James – Give It To Me Baby [Motown 1981]
24. Outro – Applause

Download

Co (ne)zanecháme dalším generacím

Dnes ráno v tramvaji se mi opět naskytl obrázek, který by mohl být z fleku ilustrací k tématu, které se mi už delší dobu honí hlavou. Klučina, sotva 12, 13 let, podupávající si nohou do rytmu nějakého nejspíš nejnovějšího r'n'b/hip-hopového hitu, linoucího se z ven puštěného mobilu, který si nebohý hoch křečovitě drží u ucha a občas, za nervózního pokukování kolem, v půlce songu přeladí na nějaký ten další track. To jsou na tom dnešní děti opravdu tak špatně, že nemají na sluchátka, nebo prostě v souladu s dobou budeme sice všichni kolektivně (a více méně nuceně) neustále pod větší palbou nejrůznějších informací, nul a jedniček, hudby, přičemž hodnota, kterou si z takového 'příjmu' vezmeme, bude čím dál tím menší?

Nad touhle postupující devalvací hudby, a vůbec hodnot, jsem se zase pozastavil, když jsem se zamyslel nad tím, co kupuju, když například používám Beatport nebo jiný mp3 supermarket. Musel jsem uznat, že za peníze nedostávám fakticky nic, respektive právě nějaký shluk nul a jedniček, ke kterému si těžko můžu vypěstovat nějaký vztah, který mi poměrně lehce může nenávratně zmizet, a i když nezmizí a v nějaké formě přežije třeba i několik desítek let, bude ještě vzhledem ke svému formátu použitelný? Zamýšlí se dnes vůbec někdo nad tím, jak bude vypadat naše kolekce hudby, kterou budou ohmatávat zvědavé ručky našich ratolestí? Jako bych to slyšel... "Dědoo, co máš tady na tom cédéčku s nápisem Verbatim? To se tak jmenuje?" "Ale ne, počkej, tam je toho víc, akorát jsem byl jako kluk línej to nadepsat, ukaž... hmm... asi se budeme muset podívat, jestli Microsoft (nebo která korporace nám bude vládnout) vůbec ještě nabízí nějaký program na přehrávání tohohle... to víš, tenkrát to byly ještě empétrojky, každej jich stahoval tolik, že ani kolikrát nevěděl, co na nich vlastně všechno má."

Ale vážně: jak moc si můžete vážit něčeho, co seženete pomocí několika kliknutí myši?

Mám možná to štěstí (nebo tu smůlu), že vinyl byl to první, s čím jsem se v souvislosti s djingem setkal. A ačkoli jsem před časem z několika důvodů na černé placky zapomněl a vydal se tzv. průkopnickou cestou notebooků, abletonů a mp3, brzo jsem si uvědomil, že i když bych byl sebevětší inovátor, ten pocit, kdy si člověk může na tu svoji skladbu vlastní rukou 'sáhnout', mi nenahradí nic. K tomu také dopomohlo když jsem při nedávné návštěvě pražského Bontonlandu (poté, co jsem vybrakoval nějaká starší klasická taneční alba po dvou stovkách) zabrousil i mezi jejich skromnou (a stále zoufale neaktuální) sbírku vinylů a našel tam po přehrabování mezi obaly známé logo labelu a hlavně jméno jednoho z mých nejoblíbenějších producentů dubstepu. Co na tom, že to nakonec ani nebyl dubstep, ale nějaký remixový release s detroit technem a acidovým tech-housem na B straně; ta radost z objevu způsobila, že jsem i tohle musel přibalit s sebou.

Mimochodem, při další (už regulérní) objednávce desek, jsem zjistil, že vinyly vlastně i voní (když jsou nové) a docela hezky. Koneckonců, i kdyby páchly, tak by to bylo pořád lepší, než aby byly sterilní a bez zápachu.

My lidi jsme zvláštní tvorové, protože to vypadá, že když máme tu možnost, obvykle se snažíme obklopit co největším možným počtem všeho a většinou si myslíme, že nás to udělá šťastnějšími. Ta prázdnota, která se ale skrývá za tím vším informačním balastem, který do nás proudí dennodenně ze všech směrů, je ale občas docela děsivá; a v momentě, kdy tím začnou logicky i ztrácet hodnotu věci, které máme rádi, bychom se možná v tom nekonečném shonu a spěchu, kdy každý chce mít všechno, hned a najednou, mohli zastavit a podívat se zpátky, abychom pak, až nám vnouček vleze na klín, nemuseli o tom, že hudbu dřív lidi dokonce sami skládali jenom vyprávět.