Melt!

Co dělat, když Creamfields smete bouře a ostatní české letní festivaly nevypadají, že by chtěly vozit aktuální muziku, která trochu za něco stojí? Odpověď je jasná: nezbývá než schrastit nějaká ta (čím dál lacinější) eura a vyjet do zahraničí. Německý Melt! nabízel atraktivní prostředí zatopeného lomu, těžebních jeřábů a opuštěných skladišť - a ačkoli realita nebyla tak undergroundová, jaká by se podle tohoto popisu mohla zdát, pořád to byla vynikající zkušenost a zážitek. Těžko říct, zda si něco odnesli i přítomní čeští promotéři (kromě (ne)legální výstavky reklam na Summer of Love - na o třídu lepším fesťáku to působilo opravdu komicky), nebo jeli jen slintat na to, co sami nemají koule dovézt; ale koneckonců o tom se sami brzo přesvědčíme.

Německý Woodstock - i tak by se dala stručně popsat atmosféra Meltu; už po příjezdu do rozsáhlého kempu bylo možné spatřit lecjaká indi(e)vidua s hippie čelenkami, korály a fialovými elasťáky rejvující za zvuků taneční i netaneční hudby na střechách svých karavanů. Tohle v Čechách těžko zažijete, u nás zkrátka hipster kultura (prostě neexistuje český ekvivalent pro tento anglický výraz - možná uh... nezávisláci?) nemá zdaleka takovou základnu a možná je to nakonec dobře. Uniformita je to poslední, co tahle muzika potřebuje; i když Melt těžko považovat za taneční akci, když papírovými hlavními taháky byli jednoznačně Franz Ferdinand a Björk.

Prvním naším tahákem byl ale dubstepový Caspa na menší, zdmi obehnané Red Bull Music Academy stagei, která první den hostila zajímavá d'n'b jména (mj. klasik Goldie) a slibovala i ranní set Skreama. Nutno říct, že zvuk byl v uzavřenějším prostoru výborný a ze všech stran se valící basy byly právě tak silné, jak tyhle styly potřebují. Mezi dubstepem řádilo (trochu podle očekávání) hodně identických wobble basovek a perkusivně ne příliš inventivních skladeb, takže se mi stále nepovedlo úplně přijít na to, jak vlastně tancovat na dubstep - dilema: pohupovat sa na každou druhou dobu (ve výsledku cca 70 bpm) nebo poskakovat na všechny (140 bpm). Většina tanečníků volila něco mezi nebo něco neorganizovaného, ale atmosféra byla nadprůměrná. Projevovala se například vyhazováním kalíšků s pivem ve vypjatých momentech do vzduchu, a tvořením jakési alternativní golden shower.

Sprchu jsme bohužel chytli i díky počasí (2 ze 3 dní déšť) a nasáklá země už především v sobotu nestíhala všechnu vodu pojmout, a tak se hrála hra 'kdo nemá holínky, nechutně se zaprasí', případně 'najdi suchou cestičku na parket'. Pátek se dále nesl ve znamení menšího zklamání (nepřijeli Hercules & Love Affair, kteří měli vystoupit na jediném krytém pódiu v areálu) a nemožnosti se pohnout, jakmile po průměrnějším lajfku Gui Boratta nastoupili - nám již velmi dobře známí - hrdinové Dojčlandu, Modeselektor. Někde jsem četl, že oni jediní z přítomných djs (sic) dokázali dav lidí rozhýbat jako zvířata a ne jako roboty a musím dát pisateli za pravdu - za zvířecí by se chování (opilých?) některých přítomných považovat dalo. Nedalo se ale svítit; vyhlášené šoumeny jsem musel i díky ne úplně kvalitnímu zvuku brzy opustit. Tuhle rozvernou dvojku ale doporučuju vidět naprosto každému - zážitek na celý život.

Zážitkem byl i ranní 'výstup' Goldieho opět na Red Bull Academy, který po vysoce nadprůměrném setu, během nějž do sebe postupně obrátil lahev vodky, maličko nezvládl svoji úlohu a postupně 1) pustil Smells Like Teen Spirit, 2) domníval se, že končí, přitom měl ještě 20 minut čas, 3) bral mikrofon MCmu, do něhož stále dokola vyřvával 'MAKE SOME FUCKING NOIIIIISE!', 4) rewindoval snad každou druhou desku následujícímu Skreamovi a činil tak z jeho setu v ranních hodinách spíše otravnou záležitost. Utekly mi tak prý vypečené závěrečné přídavky, ale bohužel.

Sobota byla silnější především na techno stagei - po pátečním mdlém Kompakt technu měli nastoupit borci jako Efdemin, Steve Bug, Mathias Kaden, Len Faki nebo konečně Cobblestone Jazz livéš a ve stejné úpravě také sám Mathew Jonson. Main stage zase vrcholila s již zmíněnými Františky Ferdinandy nebo s mojí oblíbenkyní Roisin Murphy, která mi při návštěvě v Praze unikla, a tak jsem se moc těšil. Kaden s Fakim bohužel hráli buď boring mnml nebo páté přes deváté, a tak jako kvalitní klasický dj se předvedl pouze Efdemin (jehož prostřední část jsem stejně neslyšel), který set postupně a polehoučku vygradoval od heavy deep/tech-houseu až po svižnější kousky; to vše zakončené nějakou podle zvuku starší klasikou, na kterou jsem si sice s chutí trsnul, co to ale bylo, netuším. Odskakování na main stage přineslo ovoce především v případě Rózinky, která si mě svým sex-appealem, dynamickým převlékáním kostýmů a v neposlední řadě i svým nezaměnitelným projevem, lehce získala. Highlightem druhého dne ale jednoznačně byli chlapci z Wagon Repair, kteří nejprve jako kompletní trio Cobblestone Jazz předvedli ve večerních hodinách naprosto ideální kombinaci najazzlé elektroniky, live piano jamování a neodolatelného rytmu v přesně tom pravém bpm a pak nechali svého kápa Mathew Jonsona, aby nás v hodinovém setíku, během kterého se postupně rozednilo, na závěr řádně rozsekal. Nekonaly se sice provařené hitofky jako Marionette nebo poslední Symphony For The Apocalypse, techno mazec to ale byl beztak.

V neděli jsme už stěží stáli na nohou, jako třešnička na dortu na nás ale čekala islandská divoženka, a tak byla motivace, proč si poslechnout i předcházející populární indie kapely. Hlavně instrumentální Battles předvedli, proč je kolem jejich neúnavně tepajícího rocku takový humbuk, ale ani velcí taháci Hot Chip se nenechali zahanbit a ačkoli bez odposlechů, předvedli zřejmě svůj (i když krátký) standard. Jednoduchá (ale působivá) scéna, roztomile vyzdobené doprovodné sboristky a především sama královna Björk ale ten večer všechny strčili do kapsy. Zazněly téměř všechny největší hity (až na All Is Full Of Love, bohužel) i méně známé skladby a finální hardcore masakr 'Declare Independance', při kterém z posledních sil skákal snad celý Melt, byl už jenom logickým vyústěním pečlivě připraveného představení.

Jiné než pozitivní hodnocení festivalu udělit nelze, už jen z toho důvodu, že v našich podmínkách, se takové akce nevidí. Organizace se místy mohla zdát jako volnější, ale vše fungovalo a pečliví Němci si vždy zkontrolovali, co měli. Zvláštní kapitolou pak byly v našich končinách nevídaně neslýchaně kvalitní stánky s jídlem a pitím všeho druhu (od číny, přes bio-steaky až po obří hamburgery), které navíc byly na každém rohu. Jen škoda piva (Beck's), které spíše připomínalo rozředěnou břečku, po které se člověk neopije a na které si ani příliš nepochutná. Netřeba si ale dělat iluze, šlo víceméně o německý mainstream. Když si pak přečtete, jak na narozeninách André Galuzziho v berlínských doupatech zahrál Villalobos šestihodinový set zakončený Age Of Love v Jam & Spoon remixu (to je jen zlomek orgií, které se v tomhle nikdy nespícím městě odehrávají), víte, že vám něco podstatného pořád uniká, ale i tak vás může hřát pocit, že jste ochutnali z kvalitně připraveného poháru taneční zábavy.