Co (ne)zanecháme dalším generacím

Dnes ráno v tramvaji se mi opět naskytl obrázek, který by mohl být z fleku ilustrací k tématu, které se mi už delší dobu honí hlavou. Klučina, sotva 12, 13 let, podupávající si nohou do rytmu nějakého nejspíš nejnovějšího r'n'b/hip-hopového hitu, linoucího se z ven puštěného mobilu, který si nebohý hoch křečovitě drží u ucha a občas, za nervózního pokukování kolem, v půlce songu přeladí na nějaký ten další track. To jsou na tom dnešní děti opravdu tak špatně, že nemají na sluchátka, nebo prostě v souladu s dobou budeme sice všichni kolektivně (a více méně nuceně) neustále pod větší palbou nejrůznějších informací, nul a jedniček, hudby, přičemž hodnota, kterou si z takového 'příjmu' vezmeme, bude čím dál tím menší?

Nad touhle postupující devalvací hudby, a vůbec hodnot, jsem se zase pozastavil, když jsem se zamyslel nad tím, co kupuju, když například používám Beatport nebo jiný mp3 supermarket. Musel jsem uznat, že za peníze nedostávám fakticky nic, respektive právě nějaký shluk nul a jedniček, ke kterému si těžko můžu vypěstovat nějaký vztah, který mi poměrně lehce může nenávratně zmizet, a i když nezmizí a v nějaké formě přežije třeba i několik desítek let, bude ještě vzhledem ke svému formátu použitelný? Zamýšlí se dnes vůbec někdo nad tím, jak bude vypadat naše kolekce hudby, kterou budou ohmatávat zvědavé ručky našich ratolestí? Jako bych to slyšel... "Dědoo, co máš tady na tom cédéčku s nápisem Verbatim? To se tak jmenuje?" "Ale ne, počkej, tam je toho víc, akorát jsem byl jako kluk línej to nadepsat, ukaž... hmm... asi se budeme muset podívat, jestli Microsoft (nebo která korporace nám bude vládnout) vůbec ještě nabízí nějaký program na přehrávání tohohle... to víš, tenkrát to byly ještě empétrojky, každej jich stahoval tolik, že ani kolikrát nevěděl, co na nich vlastně všechno má."

Ale vážně: jak moc si můžete vážit něčeho, co seženete pomocí několika kliknutí myši?

Mám možná to štěstí (nebo tu smůlu), že vinyl byl to první, s čím jsem se v souvislosti s djingem setkal. A ačkoli jsem před časem z několika důvodů na černé placky zapomněl a vydal se tzv. průkopnickou cestou notebooků, abletonů a mp3, brzo jsem si uvědomil, že i když bych byl sebevětší inovátor, ten pocit, kdy si člověk může na tu svoji skladbu vlastní rukou 'sáhnout', mi nenahradí nic. K tomu také dopomohlo když jsem při nedávné návštěvě pražského Bontonlandu (poté, co jsem vybrakoval nějaká starší klasická taneční alba po dvou stovkách) zabrousil i mezi jejich skromnou (a stále zoufale neaktuální) sbírku vinylů a našel tam po přehrabování mezi obaly známé logo labelu a hlavně jméno jednoho z mých nejoblíbenějších producentů dubstepu. Co na tom, že to nakonec ani nebyl dubstep, ale nějaký remixový release s detroit technem a acidovým tech-housem na B straně; ta radost z objevu způsobila, že jsem i tohle musel přibalit s sebou.

Mimochodem, při další (už regulérní) objednávce desek, jsem zjistil, že vinyly vlastně i voní (když jsou nové) a docela hezky. Koneckonců, i kdyby páchly, tak by to bylo pořád lepší, než aby byly sterilní a bez zápachu.

My lidi jsme zvláštní tvorové, protože to vypadá, že když máme tu možnost, obvykle se snažíme obklopit co největším možným počtem všeho a většinou si myslíme, že nás to udělá šťastnějšími. Ta prázdnota, která se ale skrývá za tím vším informačním balastem, který do nás proudí dennodenně ze všech směrů, je ale občas docela děsivá; a v momentě, kdy tím začnou logicky i ztrácet hodnotu věci, které máme rádi, bychom se možná v tom nekonečném shonu a spěchu, kdy každý chce mít všechno, hned a najednou, mohli zastavit a podívat se zpátky, abychom pak, až nám vnouček vleze na klín, nemuseli o tom, že hudbu dřív lidi dokonce sami skládali jenom vyprávět.