Fredo Viola

Na nejlepší věci člověk obvykle přijde náhodou, a podobně tomu bylo v tomhle případě. Mezi novými vinyly v sekci house na juno.co.uk byl totiž jako poslední jakýsi track s názvem 'The Sad Song' od Freda Violy. Už podle názvu mi něco říkalo (mimochodem, zkušeností si skutečně lze vypěstovat schopnost poznat, jak zhruba bude track znít už jenom podle jména autora, názvu skladby, labelu nebo i země původu), že tohle nebude jen tak - a taky že ne. K houseu to skutečně mělo daleko, ale minutu a půl dlouhá ukázka, tvořená téměř výhradně z vokálů, které kreslily úžasně melancholické melodie, mě dokonale uzemnila. A přesně kvůli takovým chvílím říkám všem, kteří chtějí na nejrůznějších fórech poradit od ostatních, co mají poslouchat, když se jim líbí to a to, aby šli ať už na beatport, juno nebo kterýkoliv jiný server s hudbou a poslouchali a poslouchali - nejlépe to, o čem by neřekli, že se jim někdy bude líbit. Ta odměna, když vás mezi tou hromadou průměrnosti praští přes uši něco skutečně výjimečného, se ničím nedá vyvážit.

The Sad Song je v podstatě pop; sice možná maličko nezvyklý, ale o to hezčí. Viola používá svůj hlas jako jediný hlavní instrument - decentní elektronika sice song doplňuje, ale hraje spíše doprovodnou roli. Tesklivé zpívání místy ani nezní jako angličtina a spíše připomíná nějaký smyšlený jazyk, který Viola vynalezl (tady se nabízí srovnání se Sigur Rós). Jestli existuje nějaká píseň, kterou bych si pouštěl každé ráno při východu slunce, byla by to tahle.

Co je zajímavé, k 'The Sad Song' vychází i duo tanečních remixů od Rolanda Appela a Prinze Thomase, což pravděpodobně způsobí, že k tomuhle neobvyklému indie interpretovi si najde cestu i podstatná část EDM komunity.

'The Sad Song' má dokonce i oficiální video. Je jednoduché, ale naprosto dostačující a dobře doplňující atmosféru tracku.

Five Two Six

Skoro se mi ani nechce věřit, že jedním z tracků, o kterých se začátkem tohoto roku nejvíc mluví, je drum'n'bass. Pravda, především v rámci samotné d'n'b komunity, ale koneckonců i tahle recenze je důkaz, že zdánlivé žánrové hranice se tomuhle releasu budou překonávat snadno. V době, kdy od d'n'b odešla většina ze služebně starších fans, které už unavovala především dlouhodobá fixace na vysoké bpm a vůbec nedostatek invence, je to tak trošku jako kdyby se dnes objevil tranceový singl, který by okouzlil celou 4x4 komunitu.

RJ Productions ještě ani není v databázi discogs.com a oficiálně ještě nevydal jedinou desku, ale stačilo, aby se jeho skladby párkrát objevily v playlistech vybraných djs britského Radia 1 a o senzaci bylo postaráno. '526' je ultramelodické d'n'b, se zabijáckým groovem, nad kterým téměř neustále poletují klavírní a smyčcové riffy. Místy to skutečně zní jako hodně zrychlené 'Clubbed To Death'. Hitovka na první poslech a už takhle dopředu jedna z klasik žánru. Pokud by opravdu šel trend tímhle směrem, neměl bych vůbec nic proti, naopak.

Ochutnat můžete ze skoro 4minutové ukázky na youtube.

Larry Heard Interview

Skoro se zdá, že se v uplynulém týdnu roztrhl pytel se zajímavými rozhovory s (černými) klasiky techna; tentokrát ResidentAdvisor vyzpovídal Larryho Hearda, neodmyslitelnou postavu chicagského houseu a autora smash hitu z roku 1988 'Can You Feel It' (projekt Fingers Inc.). Některé jeho věty a myšlenky zkrátka nešlo necitovat:

"...Virtuální svět ovládnul ten náš docela rychle. Napřed to byla jen taková ta pracovní, kancelářská záležitost ale pak se to dostalo k široké veřejnosti takovou rychlostí, že ani nebyl čas na nějakou organizaci. Teď se snažíme vrátit zpátky a udělat v tom pořádek. Ale přesto; člověk by si myslel, že tu budou individuality, které budou vyčnívat nad ostatní, ale nevím, proč tomu tak není. Kde jsou DJské osobnosti, které by skutečně vynikaly? Pořád slyšíte za sebe seřazená jména, ale nikdy neslyšíte o osobnostech, které by byly, co se týče hodnoty toho, co hrají, o hlavu výš nad ostatními. To, jak jsou tihle lidi přijímaní, je z velké části ovlivněné hypem. Slyšíte jména. Jako třeba pro mě byla Christina Aguilera jméno, které jsem slýchával dřív než jakoukoli její písničku. A tyhle principy mainstreamového hudebního průmyslu se přenesou i do nezávislé scény. Je toho moc. Je mi podezřelé, když slyším jméno mnohem dřív než vlastní tvůrčí práci.(smích) Je na to kladený moc velký důraz. To jméno by ke mě přece přišlo samo, kdyby ta hudba byla skvělá. Kdyby to upoutalo moji pozornost a já se musel zeptat, kdo to je a oni mi řekli, že Christina Aguilera, tak by v tom byl rozdíl, protože bych na to přišel sám, na rozdíl od toho, kdy vám někdo něco nutí a říká poslouchej, poslouchej poslouchej. Protože někdy hudbu posloucháte a máte pocit, že to je spíš z povinnosti než že byste sami chtěli a užívali si to. Můžete se kvůli tomu cítit špatně. Je to jako když dostanete od různých vydavatelství a distributorů proma - příliš na vás tlačí a chtějí slyšet, jak se vám to líbí. Úplně to ničí jakékoli potěšení z hudby."

"Zvládám djing, ale nejsem osobnost jako třeba Frankie Knuckles nebo Ron Hardy, kteří snili o tom stát se DJem. Dostal jsem se k tomu jinak—od hraní na bubny a basu, přes klávesy a pak rovnou do světa, kde všichni předpokládali, že každý, kdo má co dočinění s housem, je a chce být DJ. To označení 'DJ' na mě navlékli. Protože jsem bubeník, mám dobrou představu o tom, jak spolu fungují dva bubny, což je v podstatě to, co děláte s deskami; srovnáváte beaty. Zbytek je domyšlený, jako když lidi píšou "DJ Larry Heard". (smích) Dávají “DJ” před vlastní jméno. Nikdo neřekne 'hudebník'. Jenom "DJ/producent", "producent/DJ" nebo "ikona house music". (smích) Všechny tyhle tituly mi dají, ale ty nikdy nemají nic společného s tím, co byl původně můj cíl a záměr."

"Doma většinou poslouchám jazz a reggae. Vždycky to nakonec jsou starší věci, protože ty nové znějí hrozně zaměnitelně. Starší skladby jsou upřímnější a je z nich cítit zaujetí, divoké nadšení. Nové věci znějí jako 'Tak tady jsem, další člověk s programem, milujte mě a srovnávejte s Beethovenem!' (smích) Slyšíte, že za tím není téměř žádný hudební základ nebo znalost. Takové muziky je hodně. Musel jsem některým labelům napsat, aby mě, kvůli tomu, co mi posílali, vyřadili z jejich mailing listu. Slyšel jsem zvuky, slyšel jsem beaty, ale nevěděl jsem, jestli slyším hudbu. Opravdu ne. Jenom proto, že dáte na beat nějaký zvuk, tak to automaticky neznamená, že děláte hudbu. Jen na beat dáváte zvuky."

"Myslíš, že v dnešní hudbě scházejí emoce?

Jo. Odzhora dolů. Týká se to hudby jako celku. V komerční oblasti je to určitě to, co je nejlepší pro akcionáře, pro společnost (vydavatelství), aby se držela nad vodou a bůhvíco ještě. Stejný vzorec funguje i na nezávislé scéně, kde se dokolečka opakuje a napodobuje všechno, co se prodá a nějakým způsobem lidi zaujme, až do úplného vyčerpání. V Americe se tohle děje hlavně se spoustou hip-hopu, kde slyšíme dokola ty samé texty, viděli jsme tisíc a jednoho chlápka pochodovat přes pódium a říkat ta samá slova, s tím samým významem. Jak dlouho si myslí, že budeme dokola dávat peníze za tu samou věc? Proto lidi jako 50 Cent vyjdou s novým albem a…nic. Jedou jenom v zajetých kolejích. Lidi už to nudí."

"Nemyslím, že existuje v hudbě někdo, kdo by byl spokojený. Nemyslím, že v Sony jsou teď spokojení. Myslím, že pokud jste trochu rozumní, máte fungující oči a jste spokojení, není s vámi něco v pořádku. O některé věci je potřeba se postarat, hlavně o to, aby si lidi hudby vážili. Říkáte, že ji máte rádi, ale nestojí vám za těch 99 centů nebo $1.49, abyste si ji koupili? V tom je rozpor. Nikdy jsem neměl problém platit za hudbu, která se mi líbila. Když jsem byl malý kluk, ulil jsem peníze, co jsem měl na oběd a koupil si desku od Sly & The Family Stone. Utratil jsem víc než 99 centů za desky ještě než mi bylo 11, takže je hloupé, když lidi říkají, jak mají hudbu rádi a stejným dechem dodávají, že hudba nemá žádnou hodnotu. To neznamená, že máte rádi hudbu; znamená to, že máte rádi věci, které jsou zadarmo. Kdybyste za hudbu měli platit, tak byste takovou oběť neudělali. Máte ji rádi natolik, abyste si ji stáhli, ale nemáte už ji rádi tak, abyste za ni zaplatili. Jste v jiné kategorii než já, protože já mám pocit, že hudba má cenu. A ten člověk a všichni lidi, kteří do toho investovali úsilí, chtějí a potřebují dostat něco zpátky, aby mohli pokračovat. Takže lidi, kteří si myslí, že scéně pomáhají, ji vlastně vždy, když za hudbu nezaplatí, posílají ke dnu. Protože to je to, z čeho jak nezávislý tak mainstreamový průmysl přežívá: prodej. Nefungují z dobrých pocitů nebo z něčeho jako "Mám rád tu písničku, ale nekoupím si ji". Takže já jsem jako každý jiný. Musím doufat v to nejlepší a dělat tenhle rok věci nejlíp jak umím. To je všechno, co můžu, protože svět pod kontrolou opravdu nemám. A ani bych mít nechtěl."