Plastic Journey

Opisoval Skream od Johna Williamse?

2009-02-25T20:11:00.005+01:00

Minulý víkend jsem mimo jiné konečně viděl Spielbergův film "Catch Me If You Can" (Chyť mě když to dokážeš), a abych si za ním v pomyslném seznamu "Movies to watch" udělal fajfku ala Nike, tak jsem dokonce obětoval original verzi s titulky a vzal zavděk dabingem.

Co ale zůstalo nezměněné byla samozřejmě hudba, která mi svým hlavním jednoduchým motivem už od titulků připomínala nějaké techno. Že by Millsovo Bells? Kdepak; nakonec se z toho vyklubala dubstepová hymna "Midnight Request Line". Podobnost byla natolik velká, že jsem měl docela pochybnosti o tom, že bych byl první, kdo by si toho všiml. Strýček Google, potažmo Youtube, mi rychlým vyhledáváním daly za pravdu - srovnání těchto dvou "témat" už na netu visí nejméně rok.

Alespoň tedy nemusím složitě vyrábět důkazní materiál, přesvědčit se můžete sami, pokud budete následovat tento odkaz.

John Williams (2002) vs. Skream (2005)

Jak se píše v závěru videa: "You Decide".

Stav k 18.2.

2009-02-18T22:14:00.004+01:00

...tedy necelé dva týdny od začátku "experimentu".

První výsledky se dostavily brzy, a jak už jsem naznačoval v minulém příspěvku, množství poslechnuté hudby u mě poměrně dramaticky kleslo. Snad ke každému tracku se mi ale váže poměrně jasný pocit a vzpomínka a po jednomu poslechu mi stačí přečíst si název skladby a vím přesně, o co jde. To dřív nebyla samozřejmost.

Většina poslechnuté hudby za tohle období byla nové věci; z toho, co jsem už znal, jsem do playlistu nezařadil téměř nic (a nebo jsem si to zapomněl zapsat).

6.2. 2009

Yagya - Rigning

Aktuální album z vynikajícího chilled-out labelu Sending Orbs. Když je navíc muzika původem z Islandu, nemůže být špatná. "Rigning" prý v překladu znamená "déšť" a různých jeho nahrávek je tady ke slyšení požehnaně. Jak známo, za zvuků deště se dobře spí, takže napoprvé se mi celé album poslechnout nepodařilo (alespoň ve vědomém stavu ne). Ono když si k tomu ještě zhasnete a zavřete oči... Tenhle mix ambientních ploch, dub techno beatu a dešťových kapek se ale poslouchá skutečně náramně - podobně vyklidněným záležitostem začínám přicházet plně na chuť.

7.2. 2009

Pole Folder - The Way (Original Mix)

Tohohle interpreta jsem vždycky spíš ignoroval, ale "The Way" je na dnešní dobu celkem neobvyklý proggy/tech-house se spoustou samplů a načatých témat, že je to v rámci celistvosti až na škodu. Motiv "cesty" je pěkně znázorněný na začátku a na konci, a zdánlivě cliché názvu tak dává určitý smysl.

Pole Folder - The Way (Spooky Remix)

Spooky logicky vsadili na větší jednotnost, vybrali z originálu to, co zřejmě považovali za ústřední motiv a vyrobili solidní nu-prog v souladu s linií zvuku, který se dnes převážně snaží tlačit jejich kamarád Sasha.

A. Paul - Diverted

Techno, které mi po rytmické stránce a sexy basovkou trochu připomnělo starší věci od Sandera van Doorna; zkrátka to šlape přesně tak, jak mám rád.

The Lost Men - I Cried For You

Tohle má tuším Deetron exkluzivně na jedné svoji dj kompilaci. Říkal jsem si, že podobných věcí bych potřeboval na 12" víc; tenhle analogový deep/tech-house je něco, co mi sice nejde dohromady k dubstepu, ale výborně se vyjímá na černé placce.

Damian Lazarus - Moment

Pozor, tohle je vynikající úchylárna v podání člověka, který je schopen vedle sebe do jednoho dj setu nacpat CocoRosie a Trentemollera. A když se dá na produkci, zní to nějak podobně. Jasná love/hate záležitost, kterou mnozí odsoudí jen proto, že nic takového doteď neslyšeli.

12.2. 2009

Yagya - Rigning

Ano, znovu, tentokrát jsem ale usnul až při posledním tracku.

14.2. 2009

Russ Gabriel - Spirits (Tobias. Remix)

Takové to moderní berlínské techno ala Berghain, u kterého jsem měl na konci pocit, že poslouchám úplně jiný track než na začátku, ale dostal jsem se tam tak hladce, že mi to za těch 9 minut ani nepřišlo.

Danny Howells - September (Future Beat Alliance Remix)

Howellsova prvotina v rámci jeho nového labelu "Dig Deeper". Remix od FBA je klasický, melodický prog-house v moderním ale vkusném hávu - něco, co se dnes moc často neslyší. Takřka vůbec.

Danny Howells - September (Original)

Tohle rozhodně nepatří do rukou nezkušeného dje (jestli vůbec nějakého); jen málokdo si asi poradí s tím epickým, 8 minutovým intrem. Nádherná skladba, připomínající úvodní část jeho posledního Essential Mixu.

Björk - Telegram

Remixová série starších skladeb islandské divoženky, která původně vyšla ještě v devadesátkách, ale loni prošla re-releasem.

Víc než tříměsíční ticho...

2009-02-07T11:34:00.005+01:00

...mělo několik důvodů. Přesycenost informacemi o hudbě je tím prvním. Ať už to byly úvahy blogerů, recenze na nové desky a alba, nebo příspěvky na fórech - měl jsem pocit, že mi ani jedno z toho nedává téměř nic, a dokonce snad bere. Recenzi jsem kolikrát ani nepřečetl a podíval se jen na hodnocení (když nebylo extrémní, článek mě nezajímal). Natož abych ještě sám psal. Dál jsem se samozřejmě zamýšlel nad smyslem tohohle blogu a tím, jestli pokračovat, případně v jaké formě.

Inspiraci pro změnu mi přineslo právě pročítání jednoho z online deníčků, konkrétně Slow Listening Movement Michelangela Matose. Jedná se o jakýsi individuální projekt (nicméně s neskrývanou ambicí ovlivnit více lidí), který si klade za cíl změnit poslechové návyky vůči hudbě a svým způsobem zkvalitnit její konzumaci. Možná to zní trochu nesmyslně, ale v době, kdy je běžné, že se na pevných discích povalují mp3, které jsme ani neposlechli, je to celkem pochopitelné. Základní pravidla, která si pro sebe Matos stanovil, jsou prakticky dvě:

Stahovat vždy jen jednu mp3 najednou a další vždy až poté, co předchozí celou poslechne (to samé platí pro CD)
Snažit se poslouchat hudbu vždy celou, od začátku do konce, i když třeba zrovna nejde o uchu lahodící záležitost

Přišlo mi to málo.

Když jsem tedy mluvil o inspiraci, převzal jsem tato dvě pravidla, vymyslel si k nim další a začal je aplikovat předminulý pátek (6.2.).

Pokud se bude jednat o první poslech, nebudu při něm dělat žádnou jinou vedlejší činnost, která by mě rozptylovala - jinak řečeno: budu hudbě věnovat svoji plnou pozornost
Vést si evidenci o poslechnuté hudbě a po prvním poslechu k tomu vždy něco napsat
Stop navštěvování diskuzních fór a prakticky jakýchkoli stránek o hudbě (s výjimkou discogs.com a online obchodů s hudbou) za účelem co největšího odbourání vnějších vlivů, které můžou ovlivnit posluchačský zážitek (úsudek)
Upravené pravidlo pro vinyly: objednat samozřejmě lze větší množství než jeden naráz, ale každá nová deska musí být poslechnuta z obou stran a celá (pravidlo pro "první poslech" platí i tady)

Ačkoli to Matos popírá, výsledkem, a jedním z cílů, je trávit víc času s menším počtem hudby. Chápu, že to dnes leckomu může zdát jako hloupost; vždyť proč se dobrovolně omezovat? Tady je pro ilustraci reakce jednoho člověka, kterému jsem o svém plánu pověděl (dotyčná je mimochodem studentka VŠ):

Ja si to u sebe predstavit nedokazu, ze bych si jen tak sedla a poslouchala nejakou hudbu...Nevim, mozna k tomu casem dospeju :o)

Říkal jsem si: To je to fakt takový problém? Opravdu dnes (mladým) lidem přijde nepředstavitelné poslouchat hudbu a plně se na ni koncentrovat? A nejde jen o hudbu, těch oblastí je samozřejmě víc, tady jde jen o to, čemu dáváte prioritu. Faktem je, že (a zmiňoval jsem to už několikrát) dnes má zkrátka kvantita před kvalitou přednost, a to kolikrát jen kvůli tomu, že to vůbec lze. Proč si nekoupit za pět tisíc přístroj, který fotí, přehrává hudbu, video a (navíc!) telefonuje, když výběr pořádného foťáku, mp3 přehrávače a dvdčka by dohromady vyšel tak třikrát dráž? Co na tom, že každou z těch funkcí dělá ten zázračný přístroj mizerně. Důležité je, že ji vůbec dělá. A tak je tomu i s námi. Posloucháme hudbu, píšeme si u toho s kamarády, po očku sledujeme zprávy a žvýkáme u toho večeři. Ukojíme snad všechny svoje smysly najednou, ale ve finále zůstaneme tak trochu prázdní. A když si na to zvykneme, už nám to pak ani nepřijde. Chtěl jsem na tomhle místě podotknout, že pokud tenhle trend vydrží, tak za padesát let (zřejmě dřív) budeme nejspíš schopní v jeden moment mít sex, nakupovat oblečení a vyřizovat pracovní záležitosti, ale pak mi došlo, že teoretická realizace by byla možná už dnes. Jen asi není moc magorů, kteří by souložili s notebookem/smartphonem v ruce... i když, kdo ví.

Zkrátka... v tom množství možností a podnětů ztrácíme schopnost udržet pozornost a soustředit se a pomaličku se stáváme čím dál víc povrchními. Pokusím se tedy aspoň u sebe něco z toho napravit (i když doufám, že nejsem ztracený případ).

Red Bull Dub Academy

2008-10-27T20:59:00.005+01:00

Desátý ročník vyhlášené hudební akce, na které si zapaříte a pak se další den s energy drinkem v ruce válíte v křesle a posloucháte mluvit vaše idoly, tentokrát našel útočiště v katalánské Barceloně. Španělé pravidelně připravují i např. vyhlášený festival Sónar, který je známý svojí aktuálností a důrazem na kvalitu zabookovaných umělců, takže jablko zde nepadá daleko od stromu. Digitální věk kromě negativ, na které tak rád nadávám, ale nabízí i různé příjemné vymoženosti, jako např. video záznamy a jejich přesun na světovou síť v mžiku oka, takže abyste si poslechli (a prohlédli) hrdiny dubstepu nebo nesmrtelné klasiky techna, nemusíte vážit dlouhou cestu a platit nemalé peníze. A že je letos z čeho vybírat. Pozvání k mikrofonu tentokrát přijali třeba Appleblim, Mala z Digital Mystikz, nebo Moritz von Oswald z Basic Channel.

Appleblim, jakožto kamarád Sama Shackletona a spoluzakladatel labelu Skull Disco například vysvětlí, proč se svým parťákem rozhodli jít každý vlastní cestou, prozradí něco ze zákulisí britské undergroundové scény a pustí například chystanou novinku s Ramadanmanem nebo božsky znějící nový (a údajně ještě rozpracovaný) remix skladby od Rhythm & Sound.

Asi nejzajímavější video, které jsem měl zatím možnost vidět, je to s Malou, který se nejednou rozhovoří o kouzlu vinylu, vysvětlí, čím se od něj liší tzv. dubplate a o posteskne si, že dubstep je jenom slovo, které spoutává jakoukoli kreativitu. Nezapomene položit na gramec i svoje největší desky jako 'Anti War Dub' nebo 'Lean Forward', ze kterých běhá mráz po zádech. Nemám ponětí, jak jsem mohl tohohle dredatého sympaťáka vynechat, když už sem do Prahy zavítal hned dvakrát.

Po dvou nastupujících talentech nakonec jeden veterán, konkrétně jeden z otců dub techna, Moritz von Oswald. Ačkoli je jeho povídání maličko poznamenané ne úplně dokonalou angličtinou, je to takřka povinnost už jen pro mytický status tohoto pána, který spolu s Markem Ernestem prakticky nikdy nedávali rozhovory, ale vše vynahrazovali brilantní, dnes už klasickou muzikou, především z první poloviny devadesátých let. Součástí rozhovoru je třeba i povídání o legendárních singlech jako je 'Domina' nebo dub-raggae klenot 'King In My Empire'.

Protože takřka každá z aktuálních přednášek má minimálně hodinu a půl, doporučuju vyhradit si jedno dvě odpoledne, případně celý den, nalít si drink a pohodlně se usadit. Na stránkách RBMA je samozřejmě možnost zabrousit i do archivu a zkouknout i obsah roků minulých.

Ztracené kouzlo vinylových desek

2008-10-09T18:07:00.004+02:00

Autor tohoto článku si shodou okolností vybral téma, o kterém jsem tu i já nedávno psal. Jakým způsobem bude fungovat výměna hudby mezi generacemi v budoucnosti, když už dnes zaprášené poličky s vinyly a cdčky nahrazují (stejně zaprášené) harddisky počítačů? Pravdou je, že nové možnosti digitálního věku nabízejí i tak prospěšné vymoženosti, jako je last.fm, kde stačí mít naposlouchané minimum a program vám, pokud budete chtít, sám postupně rozšíří obzory o interprety, které budou sousedit s těmi, které už znáte. Co ale bude v tomhle strukturovaném systému scházet, bude ten nevyzpytatelný element náhody, díky kterému při prohrabování se deskami rodičů, narazíte na jednu, kterou možná někde omylem koupili, ale vám změní život. A o něco takového je přece docela škoda přijít, nebo ne?

Flying Lotus - RobertaFlack (Martyn Remix)

2008-09-21T23:51:00.006+02:00

Tak o tomhle jsem měl asi psát ještě včera, ale jsou to pro mě natolik zásadní news, že tomu věnuju vlastní post. Tep se mi silně zvednul poté, co jsem zjistil, že jeden z nejoblíbenějších songů z alba 'Los Angeles', o kterém jsem tu před časem básnil, si vzal do parády dubstepový Martyn. Pomyšlení na to, co z takového spojení mohlo vzejít, mě vehnalo do zběsilého, a bohužel marného, shánění po samplech, a tak mě nakonec spasil Martynův mix, který přichystal pro rádiový pořad Mary Anne Hobbs, ke stažení zde. Zmiňovaná perla začíná někde okolo 18. minuty.

Teď se jen modlím, aby nadcházející, údajně limitovaný, 12" na Warpu zaregistroval i můj obchod s deskami, protože tohle minout by bylo na provaz.

P.S.: Flying Lotus na oplátku zremixoval Martynovi jeho 'Natural Selection' a 2562 nepohrdnul 'Vancouverem', což bude další release na labelu 3024 (aby toho nebylo málo). Obojí je taktéž obsaženo v mixíku.

Broken Hearts

2008-09-20T15:38:00.006+02:00

Dubstepu se stále daří držet pomyslné žezlo nejzajímavější odnože taneční hudby současnosti, a přestože by se mohlo zdát, že nepříliš nápaditého wobblestepu, který spíše táhne žánr dolů, přibývá, počet opravdu dobrých skladeb naštěstí pořád působí jako kvalitní protiváha. U producentů, jako je třeba Rustie, se pak vyloženě nabízí otázka, jestli jde stále ještě o dubstep. Jeho myspace player nabízí, kromě songu o páření berušek a gynekologického vyšetřování Pokémonů, také např. remix pro singlovku 'Black Block' od Modeselektor. Za Rustieho nejzásadnější příspěvek scéně za poslední dobu lze ale považovat zběsilou elektro-dubstepovku Zig-Zag, které se dnes zvukově nepodobá zřejmě nic.

Podobně nezařaditelný vinyl právě vyšel na novém labelu s názvem Greco-Roman (zajímavostí je, že jedním z jeho zakladatelů je Joe Goddard z indie-rockových Hot Chip). Na svědomí ho má prozatím neznámý projekt Drums Of Death a debut je to skutečně impozantní. Hned áčkový originál tracku 'Breathe' (full verze k poslechnutí na myspace) kombinuje poměrně agresivní synťáky vytažené z klasického detroit techna s moderním nalámaným beatem ala Apparat či Modeselektor a konečný efekt je doslova zničující. Za zmínku stojí i Midnight Stalker, který zní jako něco, co by Stephan Bodzin udělal na zakázku pro Border Community. Ačkoli se jedná o vpravdě různorodý a velmi povedený vinyl s potenciálem masakrovat parkety, pravděpodobně zůstane, hlavně díky malé exponovanosti labelu v tanečním prostředí, stát trochu stranou.

Kdo bokem rozhodně nepostává, je temný Shackleton, kterému v nedávné době vyšly hned dvě naprosto prvotřídní desky. Na první remixové jde 'jen' o nové interpretace již známých skladeb: dub techno mág Pole si vzal na starosti 'Shortwave' a prověřený Peverelist si pohrál se strašidelným kouskem 'You Bring Me Down'. Především druhé jmenované pak díky hrůzu nahánějícímu šeptání a orientálním zvukům flétny stojí za to. Peverelist vše podložil tanečnějším bubínkovým rytmem a s citem svojí verzí dokázal předčit i originál. Nový, tentokrát plně sólový, příspěvek labelu Skull Disco, už podle názvu - Soundboy's Suicide Note - opět nevěstí nic veselého. K úvodní, na dubstep nezvykle epické (stopáž přesahuje 9 minut), 'The Rope Tightens...' si Sam Shackleton znovu přizval starého známého vokalistu Vengeance Tenfolda ze singlu 'Death Is Not Final', který mu tentokrát namluvil dlouhý, beznadějně sebevražedný monolog zralý na psychiatrický rozbor. Pasáže, ve kterých depresivní slova doplňují vzdálené chorály mučedníků a nezřetelné zvuky, vycházející jakoby z nejchladnějších zákoutí údolí smrti, šustí na pozadí, patří mezi to vůbec nejtemnější, co jakákoli hudba může nabídnout. Shackleton tak v tomto ohledu definitivně překonává i Buriala, jehož eponymní debut je proti 'Dopisu na rozloučenou' jen pohádkou na dobrou noc.

Abychom si z té vší temnoty nepodřezali žíly, na konec nějaké ty euforické emoce v podobě garážových 2stepovek. První z nich od Sullyho nese název Give Me Up a vyšla už v červnu tohoto roku na 2nd Drop Records. Atmosféra místy připomíná starou 90s elektroniku typu Orbital nebo FSOL a možná i pro svoji lehce nostalgickou notu působí tak neodolatelně. Zářijová 'Don't Know' od Synkra je pak parafrází na Burialovy hrátky s vokály, takže je jasné, že s pitch-up/down se tu nešetřilo. Výsledek je ovšem, i přes deficit originality, moc příjemný, takže nějaké to lehké vykrádaní se tu odpouští mnohem snáz než ve většině případů.

Několik důvodů proč (pořád ještě) kupovat analog

2008-09-19T13:15:00.015+02:00

Best New Music

2008-08-10T15:49:00.003+02:00

Ani nepamatuju, kdy jsem měl takový problém se sestavováním nějakých měsíčních a jiných charts jako zatím tento rok. Víc než kdykoli jindy pro mě byla hudba víc o retrospektivě a o poslouchání čehokoli bez rozdílu data výroby, než o hledání drahokamů ukrytých mezi nejnovějšími releasy. Zajímavou shodou je, že pohled do minulosti je také tím, co hýbe současnou (především techno/house) taneční scénou, ale to je celá kapitola na samostatný příspěvek. Přesto mi nemohlo uniknout množství zajímavé letošní muziky, kterou by byla škoda nezmínit a nedoporučit.

Flying Lotus - Los Angeles [Warp]
Prý letošní 'Untrue', akorát s mnohem menším hypem. Těžko soudit, jedno ale mají obě desky určitě společné: těžké beaty zalité deštěm a vinylovým praskáním. A obě jsou vynikající. Soundtrack Stevena Ellisona k nočnímu LA je tím albem, ze kterého těžko vytáhnete jednu skladbu, na kterou máte zrovna chuť - je příběhem, který si vždycky musíte prožít od začátku až do konce, přestože neustále mění svoji tvář. Vyprávění černošského hromotluka možná úplně nedoceníte napoprvé, s každým dalším poslechem ale budete - stejně jako u kvalitního filmu - objevovat další dílky skládačky, kterých jste si původně nevšimli, a obdivovat dokonalé řemeslo. Pokud vám při slově hip-hop naskakují pupínky, zkuste se přesvědčit o tom, že dokáže být i neodolatelně melancholický. Je jenom náhoda, že obal cd tak trochu připomíná legendární 'Mezzanine'?

Jacaszek - Treny [Miasmah]
Jestliže 'Los Angeles' označíme za místy pošmourné a posmutnělé, pak v případě polského exportu s názvem 'Treny' už musíme mluvit o hotových žalozpěvech. Těžko vám nebude jen z precizního mixu elektronických ploch a tesklivých houslových variací, album doprovázejí i střípky táhlých dámských vokálů, které pomáhají navozovat skoro až středověkou atmosféru. Množství nástrojů, nebo způsobů, jakými se vás tu rytíř Jacaszek pokouší oslovit, není nikterak velké, je ale znát, že své smuteční symfonie komponoval s velkou láskou a pečlivostí. Příkladem za všechny budiž skladba s příznačným názvem 'Żal', doprovázející promo video, v němž si můžete prohlédnout i celý Jacaszkův ansámbl. Deprese, ve které se s radostí rozpustíte.

Martyn - Natural Selection / Vancouver [3024]
Skoro to vypadá, že tenhle Holanďan se prostě nemýlí. Od května loňského roku, kdy oficiálně přešel z drum'n'bassu k dubstepu, se několika přesně mířenými releasy dokázal Martyn rychle dostat do naprosté elity žánru. Podobně jako jeho krajan 2562 se postupně zařadil do sympatické skupiny producentů umně kombinující techno a dubstep - jedno z nejsvěžejších nových spojení současné taneční scény. 'Vancouver' je přímým ztělesněním této estetiky; tyhle beaty nelze nikam spolehlivě zařadit. Zasněnější 'Natural Selection' pak připomíná spíše některé starší skladby jako 'Broken'. Samples

Spor - As Dust Falls [Subtitles]
D'n'b je hudba, kterou jsem si oblíbil rychle a i když na ni moc rád tancuju nebo si občas něco poslechnu, obohacovat vás sáhodlouhým výkladem o tom, kdo je třeba Spor, moc nemůžu. Zato vám spolehlivě můžu říct, že 'As Dust Falls' je prvotřídní emotivní drum'n'bass, ve kterém najdete moderní silné beaty i chytlavé vokály. Za zmínku stojí i celý - temnější a tvrdší - zbytek dvojEP 'Breath In, Scream Out'!

Konec tajností

2008-08-06T22:23:00.003+02:00

Když se do vás, jakožto undergroundové star, opře už i bulvární The Sun, asi začnete tušit, že váš záměr přerostl do podoby, v které už ho nechcete dál udržovat. Do téhle situace se v poslední době dostal dubstepový hero Burial, který se po rocích spekulací rozhodl vyjít s pravdou (?) ven a na svém majspejs blogu se světu představil jako William Bevan a dokonce vystavil své foto. Jestli to jsou další hrátky s veřejností nebo realita, se možná nikdy nedozvíme, slibnější jsou ale konkrétní zprávy o dokončování dalšího alba a o chystaném vinylu. Připravovaná kompilace DJ-Kicks se dočkala minimálně odložení termínu releasu a sám autor se v dalším z nedávných postů na svém blogu nechal slyšet, že namíchání mixu není tak úplně jisté, jak si zřejmě všichni myslí.

Ať už je to jakkoli, většina fans se jistě shodne, že už je načase, aby opět promluvila hudba a dokázala, že povrchní tahanice s bulvárem nejsou tím, na čem Burialova pověst doopravdy stojí.

Melt!

2008-08-05T21:01:00.010+02:00

Co dělat, když Creamfields smete bouře a ostatní české letní festivaly nevypadají, že by chtěly vozit aktuální muziku, která trochu za něco stojí? Odpověď je jasná: nezbývá než schrastit nějaká ta (čím dál lacinější) eura a vyjet do zahraničí. Německý Melt! nabízel atraktivní prostředí zatopeného lomu, těžebních jeřábů a opuštěných skladišť - a ačkoli realita nebyla tak undergroundová, jaká by se podle tohoto popisu mohla zdát, pořád to byla vynikající zkušenost a zážitek. Těžko říct, zda si něco odnesli i přítomní čeští promotéři (kromě (ne)legální výstavky reklam na Summer of Love - na o třídu lepším fesťáku to působilo opravdu komicky), nebo jeli jen slintat na to, co sami nemají koule dovézt; ale koneckonců o tom se sami brzo přesvědčíme.

Německý Woodstock - i tak by se dala stručně popsat atmosféra Meltu; už po příjezdu do rozsáhlého kempu bylo možné spatřit lecjaká indi(e)vidua s hippie čelenkami, korály a fialovými elasťáky rejvující za zvuků taneční i netaneční hudby na střechách svých karavanů. Tohle v Čechách těžko zažijete, u nás zkrátka hipster kultura (prostě neexistuje český ekvivalent pro tento anglický výraz - možná uh... nezávisláci?) nemá zdaleka takovou základnu a možná je to nakonec dobře. Uniformita je to poslední, co tahle muzika potřebuje; i když Melt těžko považovat za taneční akci, když papírovými hlavními taháky byli jednoznačně Franz Ferdinand a Björk.

Prvním naším tahákem byl ale dubstepový Caspa na menší, zdmi obehnané Red Bull Music Academy stagei, která první den hostila zajímavá d'n'b jména (mj. klasik Goldie) a slibovala i ranní set Skreama. Nutno říct, že zvuk byl v uzavřenějším prostoru výborný a ze všech stran se valící basy byly právě tak silné, jak tyhle styly potřebují. Mezi dubstepem řádilo (trochu podle očekávání) hodně identických wobble basovek a perkusivně ne příliš inventivních skladeb, takže se mi stále nepovedlo úplně přijít na to, jak vlastně tancovat na dubstep - dilema: pohupovat sa na každou druhou dobu (ve výsledku cca 70 bpm) nebo poskakovat na všechny (140 bpm). Většina tanečníků volila něco mezi nebo něco neorganizovaného, ale atmosféra byla nadprůměrná. Projevovala se například vyhazováním kalíšků s pivem ve vypjatých momentech do vzduchu, a tvořením jakési alternativní golden shower.

Sprchu jsme bohužel chytli i díky počasí (2 ze 3 dní déšť) a nasáklá země už především v sobotu nestíhala všechnu vodu pojmout, a tak se hrála hra 'kdo nemá holínky, nechutně se zaprasí', případně 'najdi suchou cestičku na parket'. Pátek se dále nesl ve znamení menšího zklamání (nepřijeli Hercules & Love Affair, kteří měli vystoupit na jediném krytém pódiu v areálu) a nemožnosti se pohnout, jakmile po průměrnějším lajfku Gui Boratta nastoupili - nám již velmi dobře známí - hrdinové Dojčlandu, Modeselektor. Někde jsem četl, že oni jediní z přítomných djs (sic) dokázali dav lidí rozhýbat jako zvířata a ne jako roboty a musím dát pisateli za pravdu - za zvířecí by se chování (opilých?) některých přítomných považovat dalo. Nedalo se ale svítit; vyhlášené šoumeny jsem musel i díky ne úplně kvalitnímu zvuku brzy opustit. Tuhle rozvernou dvojku ale doporučuju vidět naprosto každému - zážitek na celý život.

Zážitkem byl i ranní 'výstup' Goldieho opět na Red Bull Academy, který po vysoce nadprůměrném setu, během nějž do sebe postupně obrátil lahev vodky, maličko nezvládl svoji úlohu a postupně 1) pustil Smells Like Teen Spirit, 2) domníval se, že končí, přitom měl ještě 20 minut čas, 3) bral mikrofon MCmu, do něhož stále dokola vyřvával 'MAKE SOME FUCKING NOIIIIISE!', 4) rewindoval snad každou druhou desku následujícímu Skreamovi a činil tak z jeho setu v ranních hodinách spíše otravnou záležitost. Utekly mi tak prý vypečené závěrečné přídavky, ale bohužel.

Sobota byla silnější především na techno stagei - po pátečním mdlém Kompakt technu měli nastoupit borci jako Efdemin, Steve Bug, Mathias Kaden, Len Faki nebo konečně Cobblestone Jazz livéš a ve stejné úpravě také sám Mathew Jonson. Main stage zase vrcholila s již zmíněnými Františky Ferdinandy nebo s mojí oblíbenkyní Roisin Murphy, která mi při návštěvě v Praze unikla, a tak jsem se moc těšil. Kaden s Fakim bohužel hráli buď boring mnml nebo páté přes deváté, a tak jako kvalitní klasický dj se předvedl pouze Efdemin (jehož prostřední část jsem stejně neslyšel), který set postupně a polehoučku vygradoval od heavy deep/tech-houseu až po svižnější kousky; to vše zakončené nějakou podle zvuku starší klasikou, na kterou jsem si sice s chutí trsnul, co to ale bylo, netuším. Odskakování na main stage přineslo ovoce především v případě Rózinky, která si mě svým sex-appealem, dynamickým převlékáním kostýmů a v neposlední řadě i svým nezaměnitelným projevem, lehce získala. Highlightem druhého dne ale jednoznačně byli chlapci z Wagon Repair, kteří nejprve jako kompletní trio Cobblestone Jazz předvedli ve večerních hodinách naprosto ideální kombinaci najazzlé elektroniky, live piano jamování a neodolatelného rytmu v přesně tom pravém bpm a pak nechali svého kápa Mathew Jonsona, aby nás v hodinovém setíku, během kterého se postupně rozednilo, na závěr řádně rozsekal. Nekonaly se sice provařené hitofky jako Marionette nebo poslední Symphony For The Apocalypse, techno mazec to ale byl beztak.

V neděli jsme už stěží stáli na nohou, jako třešnička na dortu na nás ale čekala islandská divoženka, a tak byla motivace, proč si poslechnout i předcházející populární indie kapely. Hlavně instrumentální Battles předvedli, proč je kolem jejich neúnavně tepajícího rocku takový humbuk, ale ani velcí taháci Hot Chip se nenechali zahanbit a ačkoli bez odposlechů, předvedli zřejmě svůj (i když krátký) standard. Jednoduchá (ale působivá) scéna, roztomile vyzdobené doprovodné sboristky a především sama královna Björk ale ten večer všechny strčili do kapsy. Zazněly téměř všechny největší hity (až na All Is Full Of Love, bohužel) i méně známé skladby a finální hardcore masakr 'Declare Independance', při kterém z posledních sil skákal snad celý Melt, byl už jenom logickým vyústěním pečlivě připraveného představení.

Jiné než pozitivní hodnocení festivalu udělit nelze, už jen z toho důvodu, že v našich podmínkách, se takové akce nevidí. Organizace se místy mohla zdát jako volnější, ale vše fungovalo a pečliví Němci si vždy zkontrolovali, co měli. Zvláštní kapitolou pak byly v našich končinách nevídaně neslýchaně kvalitní stánky s jídlem a pitím všeho druhu (od číny, přes bio-steaky až po obří hamburgery), které navíc byly na každém rohu. Jen škoda piva (Beck's), které spíše připomínalo rozředěnou břečku, po které se člověk neopije a na které si ani příliš nepochutná. Netřeba si ale dělat iluze, šlo víceméně o německý mainstream. Když si pak přečtete, jak na narozeninách André Galuzziho v berlínských doupatech zahrál Villalobos šestihodinový set zakončený Age Of Love v Jam & Spoon remixu (to je jen zlomek orgií, které se v tomhle nikdy nespícím městě odehrávají), víte, že vám něco podstatného pořád uniká, ale i tak vás může hřát pocit, že jste ochutnali z kvalitně připraveného poháru taneční zábavy.

We Love... Leo Belchetz

2008-08-03T21:15:00.004+02:00

DJ sety a mixy pro mě v poslední době tak trochu ztratily kouzlo. Možná je to tím, že je jich všude na výběr tolik (a tracklisty jsou tak podobné), že se jimi ani nechci probírat, nebo na ně ani nemám trpělivost a radši si je poslechnu/protancuju live.

Neptejte se, kdo je Leo Belchetz - víc, než že je to mladý britský dj, vám neřeknu - ale včera jsem na doporučení dal šanci jeho special setu, který namíchal pro slavné promotéry parties na Ibize, We Love... Music. Už od pohledu to ale bylo něco extra - vidět za sebou v playlistu 14 let starý flák 'Poison' od Prodigy a loňské '2000007' od Modeselektor se jen tak nepoštěstí. Celý mix se nese v nadčasovém duchu a jeho časový záběr čítá úctyhodných 27 let.

Doporučuju už jenom proto, že se možná obohatíte o pár zásadních disco/house klasik a při tom všem si poslechnete, jak to vypadá, když DJ prostě umí.

01. Intro – Applause
02. The Blueboy - Remember Me (Sure Is Pure Remix) [Pharm 1997]
03. Mantronix – Bassline [Sleeping Bag 1986]
04. The Prodigy – Poison [XL 1994]
05. Modeselektor ft. TTC - 2000007 [Bpitch Control 2007]
06. The Chemical Brothers - Playground For A Wedgeless Firm [Freestyle Dust 1995]
07. Platinum Pied Pipers ft. Sa-Ra Creative Partners – Deep Inside [Ubiquity 2005]
08. Linkwood Family – Piece Of Mind [Firecracker 2007]
09. Mark E – Scared [Jiscomusic 2005]
10. Prince and the Revolution – Kiss [Warner 1986]
11. Omar ft. Stevie Wonder – Feeling Me, Feeling You (Henrik Schwarz Remix) [!K7 2008]
12. Lindstrřm and Prins Thomas - Mighty Girl [Eskimo 2006]
13. Will Saul – Kitt [Simple 2007]
14. Peech Boys – Don’t Make Me Wait (Dub Mix) [West End 1982]
15. The Roots – Din Da Da [Geffen 2004]
16. The Revenge – Get Up On It [Five20East 2007]
17. Moodymann – Tribute [Peacefrog 2000]
18. Róisín Murphy – Sow Into You [Echo 2005]
19. Phoenix – If I Ever Feel Better [Source 2000]
20. Metro Area – Machine Vibes (Leo’s Flute Loop) [Environ 2002]
21. The Human League - The Things That Dreams Are Made Of (Dub Edit) [Virgin 1981]
22. D-Train – You’re The One For Me [Prelude 1981]
23. Rick James – Give It To Me Baby [Motown 1981]
24. Outro – Applause

Download

Co (ne)zanecháme dalším generacím

2008-05-15T22:38:00.005+02:00

Dnes ráno v tramvaji se mi opět naskytl obrázek, který by mohl být z fleku ilustrací k tématu, které se mi už delší dobu honí hlavou. Klučina, sotva 12, 13 let, podupávající si nohou do rytmu nějakého nejspíš nejnovějšího r'n'b/hip-hopového hitu, linoucího se z ven puštěného mobilu, který si nebohý hoch křečovitě drží u ucha a občas, za nervózního pokukování kolem, v půlce songu přeladí na nějaký ten další track. To jsou na tom dnešní děti opravdu tak špatně, že nemají na sluchátka, nebo prostě v souladu s dobou budeme sice všichni kolektivně (a více méně nuceně) neustále pod větší palbou nejrůznějších informací, nul a jedniček, hudby, přičemž hodnota, kterou si z takového 'příjmu' vezmeme, bude čím dál tím menší?

Nad touhle postupující devalvací hudby, a vůbec hodnot, jsem se zase pozastavil, když jsem se zamyslel nad tím, co kupuju, když například používám Beatport nebo jiný mp3 supermarket. Musel jsem uznat, že za peníze nedostávám fakticky nic, respektive právě nějaký shluk nul a jedniček, ke kterému si těžko můžu vypěstovat nějaký vztah, který mi poměrně lehce může nenávratně zmizet, a i když nezmizí a v nějaké formě přežije třeba i několik desítek let, bude ještě vzhledem ke svému formátu použitelný? Zamýšlí se dnes vůbec někdo nad tím, jak bude vypadat naše kolekce hudby, kterou budou ohmatávat zvědavé ručky našich ratolestí? Jako bych to slyšel... "Dědoo, co máš tady na tom cédéčku s nápisem Verbatim? To se tak jmenuje?" "Ale ne, počkej, tam je toho víc, akorát jsem byl jako kluk línej to nadepsat, ukaž... hmm... asi se budeme muset podívat, jestli Microsoft (nebo která korporace nám bude vládnout) vůbec ještě nabízí nějaký program na přehrávání tohohle... to víš, tenkrát to byly ještě empétrojky, každej jich stahoval tolik, že ani kolikrát nevěděl, co na nich vlastně všechno má."

Ale vážně: jak moc si můžete vážit něčeho, co seženete pomocí několika kliknutí myši?

Mám možná to štěstí (nebo tu smůlu), že vinyl byl to první, s čím jsem se v souvislosti s djingem setkal. A ačkoli jsem před časem z několika důvodů na černé placky zapomněl a vydal se tzv. průkopnickou cestou notebooků, abletonů a mp3, brzo jsem si uvědomil, že i když bych byl sebevětší inovátor, ten pocit, kdy si člověk může na tu svoji skladbu vlastní rukou 'sáhnout', mi nenahradí nic. K tomu také dopomohlo když jsem při nedávné návštěvě pražského Bontonlandu (poté, co jsem vybrakoval nějaká starší klasická taneční alba po dvou stovkách) zabrousil i mezi jejich skromnou (a stále zoufale neaktuální) sbírku vinylů a našel tam po přehrabování mezi obaly známé logo labelu a hlavně jméno jednoho z mých nejoblíbenějších producentů dubstepu. Co na tom, že to nakonec ani nebyl dubstep, ale nějaký remixový release s detroit technem a acidovým tech-housem na B straně; ta radost z objevu způsobila, že jsem i tohle musel přibalit s sebou.

Mimochodem, při další (už regulérní) objednávce desek, jsem zjistil, že vinyly vlastně i voní (když jsou nové) a docela hezky. Koneckonců, i kdyby páchly, tak by to bylo pořád lepší, než aby byly sterilní a bez zápachu.

My lidi jsme zvláštní tvorové, protože to vypadá, že když máme tu možnost, obvykle se snažíme obklopit co největším možným počtem všeho a většinou si myslíme, že nás to udělá šťastnějšími. Ta prázdnota, která se ale skrývá za tím vším informačním balastem, který do nás proudí dennodenně ze všech směrů, je ale občas docela děsivá; a v momentě, kdy tím začnou logicky i ztrácet hodnotu věci, které máme rádi, bychom se možná v tom nekonečném shonu a spěchu, kdy každý chce mít všechno, hned a najednou, mohli zastavit a podívat se zpátky, abychom pak, až nám vnouček vleze na klín, nemuseli o tom, že hudbu dřív lidi dokonce sami skládali jenom vyprávět.

DJ Burial

2008-04-23T20:48:00.005+02:00

To poslední, co bych od Buriala čekal (kromě toho, že by na myspace uploadnul svoji fotku se jménem) by asi bylo, že by namíchal mixovanou kompilaci. Včera se ale internetem rychle začala šířit zpráva, že tenhle neznámý Londýňan bude mít na starosti další vydání kompilace DJ-Kicks. O něco později byla zpráva podložena oficiálním mailem labelu Studio !K7 a konec června se tak stane dalším vyhlíženým termínem.

Faktem je, že DJ-Kicks je série, která právě dává šance spíše jinak čistě producentským jménům nebo dokonce kapelám (Four Tet, Hot Chip a další), přesto je výběr Buriala, který atmosféru raveu zná pouze z vyprávění svého staršího bratra a na mixák pravděpodobně často nesáhne, poněkud překvapivý. Webová šuškanda už prozrazuje, že Burial sáhnul po kombinaci svých oblíbených dubstepových, techno a dokonce r'n'b desek a pravděpodobně je prohnal svým starým dobrým SoundForgem - neboli obohatil je o svůj nezaměnitelný sound.

Každopádně je co se zatajeným dechem očekávat a pár měsíců teď jenom odhadovat, zda Burialovo renomé náhodou vinou přehnaně velkého sousta neutrpí a nebo zjevný talent a láska k hudbě převáží a mladý Brit si tak jenom upevní už dostatečně neotřesitelnou pozici v hudebním undergroundu.

Ženy za pultem

2008-04-01T21:56:00.002+02:00

Taky vám dělá problémy představit si, jak příslušnice něžného pohlaví sedí ve studiu (případně u kompu), kroutí korekcemi, mačká čudlíky, kliká myší, tiskne klávesy a ... skládá vlastní hudbu? Ke sporáku ji postavit, prachovku do ruky jí vrazit, mimino v podpaží... už je to lepší? Ale dost šovinismu. Když se dokáže hudebně vyjádřit inteligentní žena, je to minimálně oživení a často i víc než to. Odfiltrujme tedy ty, které dokázaly ve správnou chvíli správnému klackovi roztáhnout nohy a zaměřme se na ty, co působí především v podzemí - tedy undergroundu - a skutečně si vystačí samy. Nebo si maximálně přiberou kolegyni.

Ellen Allien je jedna z největších postav německého techna. Stačí, že je šéfová takového labelu, jako je BPitch a respektu si zaslouží vrchovatě. Navíc je i schopná eklektická djka s potřebnou dávkou risku a vkusu, což pravidelně dokazuje úspěšnými kompilacemi - naposledy tenhle rok se čtvrtým dílem kompilace Boogybytes, umíchaným z poctivého vinylu. Když jde ale o komponování hudby, Ellen si k sobě ráda přibírá komplice, a protože je chytrá, dělá to šikovně a na výběr pečlivě dbá. Z poslední kooperace s Apparatem rozhodně spíše vytěžila a ačkoli se pro svoji letošní čtvrtou sólovou desku rozhodla pro daleko méně zvučné jméno, vše nasvědčuje tomu, že z toho opět bude sukces. S albem 'SOOL', které by mělo v pozdním květnu dopadnout na všechny police kvalitních obchodů s muzikou, se Ellen spojila s berlínskou experimentalistkou AGF (Antye Greie-Fuchs) a na rozdíl od většiny svých německých kolegů se nebojí už dopředu označit svůj výtvor jako minimalistický (to slovo už přece není cool, ne?), jemný a záhadný.

Těžko říct, jak velký vliv měla při tvorbě desky vyvolená AGF, ale soudě podle jejího letošního longplayeru, byla by skoro škoda, kdyby hlavní slovo měla Ellen. Antye, sama se prohlašující za básnířku, spisovatelku a hudební skladatelku, totiž na 'Words Are Missing' pomocí nejrůznějších hrátek se svým hlasem, písmeny a vším možným docílila skoro až unikátního projevu, který by se asi jinde hledal marně. Ať už jde o odříkávání abecedy v rytmu svižného IDM techna (skladba 'Cognitive Modules Party II' a 'Ooops For Understanding III'), nebo o dechová cvičení oscilující mezi lehkým vánkem proudícím škvírou mezi rty a řevem raněné matky bránící své mladé ('Presswehen' - tohle je skutečně až děsivá věc), jde vždycky o maximálně působivou, energií nabitou, temnou hudbu (nebo chcete-li shluky zvuků - podle toho, co považujete za hudbu a co už ne).

Zasloužená reputace Ellen a její výběr 'engineera' (engineerky, ať feministky nemají problém), slibují mnohé - teď už jenom doufat, že to skutečně vyjde. Anja Schneider letos s debutovým albem neodstartovala 'rok dam německého techna' zle, je na co navazovat.

Ellen Allien website
AGF music

Best New Music

2008-03-16T18:07:00.006+01:00

Atlas Sound - Winter Vacation [Kranky]
Bradford Cox trpí Marfanovým syndromem, zpívá v kapele DeerHunter a nedávno vydal pod krycím jménem Atlas Sound debutové album s názvem 'Let the Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel'. V 16ti trávil se svou chorobou dost času v nemocnici a směs bolesti a osamění jako by se projevila i do jeho solové nahrávky. V jeho hudbě se mísí post-rockové kytary, zasněné plochy, občas elektronické samply a hlavně nezaměnitelný vokál. Celé album je vynikající a používám ho v poslední době často, když prostě chci poslouchat příjemný zvuk a nic víc - to ale neznamená, že mu chybí highlighty. Tím největším je pro mě 'Winter Vacation' - euforický pop podložený rovným minimal techno beatem a vokálem, který má v sobě utrpení a naději zároveň. Doslova mi z toho vlhnou oči. Stream na myspace obsahuje (nejlepší) albovou verzi, Cox si zároveň vede blog, na kterém zadarmo (vy)dává velké množství své muziky. Na youtube pak koluje záznam Winter Vacation z jednoho live vystoupení.

Johnny D - Orbitalife [Oslo]
Oslo je jeden z mých oblíbených labelů z poslední doby. Vznikl teprve loni, ale zatím co release, to záruka kvalitního deep/tech-houseu. Titulní věc z posledního EP Johnnyho D zatím patří mezi to nejlepší a především díky línému, ne-úplně-zřetelnému vokálu připomíná loňský hit 'Mumbling Yeah' (no. 2 v mojí chart za rok 07). Oproti němu má ale o něco vyšší bpm a zřetelnější houseový základ. Podupávání nohou do rytmu je tady samozřejmost, tohle mě přímo zvedá ze židle (přestože to není žádný lomcovák). Už se nemůžu dočkat, až si to někde (snad brzy) zahraju live. Juno nabízí pravděpodobně nejlepší sample, který docela dobře vystihuje vše podstatné.

Shackleton feat. Vengeance Tenford - Death Is Not Final [Skull Disco]
Tak dlouho Shackletona spojovali s dubstepem, až se rozhodl udělat všechno pro to, aby se téhle nálepky zbavil. Spolumajitel labelu Skull Disco sám prohlásil, že by nerad patřil do jedné škatulky a následně svoje tvrzení sám dokázal novou deskou 'Death Is Not Final'. Na té se zbavil lámaných bicích a svoje trademarkové perkusivní hrátky podložil pravidelným beatem. Co se ale nemění, je pochmurná nálada, která se táhne celou Shackletonovou diskografií; tady je navíc, troufám se říct, nejintenzivnější od dob jeho největšího hitu Blood On My Hands. Pěkné samply jsou na boomkat.com.

Thomas Brinkmann - When Horses Die... [Max Ernst]
Vždycky když 'objevím' další význačnou postavu světového techna, o které jsem donedávna neměl ani ponětí, připomene mi to, jak málo vím o elektronické hudbě. Brinkmann má za sebou deset let vydávání více či méně experimentální hudby, která pravidelně vyvolávala protichůdné reakce. Na poslední desce 'When Horses Die...' snad poprvé úplně opustil svět taneční hudby, přidal svoje recitace a pokusy o zpěv (sám tvrdí, že zpívat neumí) a cdčko odzhora dolů naplnil sytě temnými, industriálními, depresivními nahrávkami. Jako vlivy mimojiné uvádí Trenta Reznora (Nine Inch Nails) nebo Joy Division a jedním dechem dodává, že neví, co má dnes považovat za skutečné nástroje. 'When Horses Die...' je, stejně jako její obal, nádherně černá deska, a zatím pro mě tenhle rok nemá konkurenci.
Ukázky k celému cd jsou k nalezení snad na všech dobrých online shopech, na indie serveru xlr8r pak nedávno vyšel s Brinkmannem krátký rozhovor, který je i přes občas hloupé otázky poměrně dost zajímavý. Brinkmann totiž dokázal na některé docela obyčejné dotazy odpovědět skoro až filozofickou úvahou.

Hercules & Love Affair - Blind [DFA]
Tomu, že se vrací disco a house se vším všudy, by se dal věnovat celý jeden článek. Ve zkratce - je to dobře. Dost bylo toho nemuzikálního 'electro' nonsensu. Hercules & Love Affair s aktuálním stejnojmenným albem reprezentují spoustu toho, co stálo u vzniku houseu - od výrazných melodických nápadů a tradiční písňové struktury po čtyřprocentní vokály - ale netěží jenom z minulosti a přidávají notnou dávku originality a původnosti. Zpěv Antony Hegartyho je natolik výrazný, že při prvním poslechu jsem měl pocit, že do songu vůbec nezapadá, ale s přibývajícím časem jsem pochopil, že je prostě jenom součástí nezaměnitelného zvuku celého projektu. Když se to vezme kolem a kolem, 'Blind' je v podstatě pop, ale moc moc dobře provedený, s potenciálem časem oslovit i mainstream. Takové skladby jsou víceméně unikát, ale 'Blind' mezi ně patří. Jeden z největších hitů roku 08 a (doufejme) jedna z prvních vlaštovek směru, kterým se bude v následujícím období house čím dál víc ubírat.
Track má oficiální videa, dokonce i k sedmiminutovému club mixu, který je z celého singlu asi nejvydařenější (veterán Frankie Knuckles odpustí).

Lee Jones - Aria [Aus]
Jsou tracky, při jejichž poslechu má člověk pocit, že hudba vlastně funguje hrozně jednoduše. Často je to známka kvality a určitého stupně geniality a taková je i 'Aria'. Stačí pár šikovně po sobě jdoucích tónů a máte unikátně hořko-sladkou, nevinnou melodii, potažmo atmosféru. Těžko si lze představit, že by se za zvuků 'Arie' lidi na parketu hromadně objímali, případně poskakovali vesele na místě; nicméně takovou vizi ve mě tenhle track evokuje. Lee Jones má svůj první velký hit a Tiger Stripes, který se ujal remixu na B-straně, věděl moc dobře s čím se vypořádává, a tak zanechal vše podstatné a s citem jenom skladbu přizpůsobil klubovému prostředí. Obě verze visí na Jonesové myspace.

Fredo Viola

2008-02-16T16:06:00.007+01:00

Na nejlepší věci člověk obvykle přijde náhodou, a podobně tomu bylo v tomhle případě. Mezi novými vinyly v sekci house na juno.co.uk byl totiž jako poslední jakýsi track s názvem 'The Sad Song' od Freda Violy. Už podle názvu mi něco říkalo (mimochodem, zkušeností si skutečně lze vypěstovat schopnost poznat, jak zhruba bude track znít už jenom podle jména autora, názvu skladby, labelu nebo i země původu), že tohle nebude jen tak - a taky že ne. K houseu to skutečně mělo daleko, ale minutu a půl dlouhá ukázka, tvořená téměř výhradně z vokálů, které kreslily úžasně melancholické melodie, mě dokonale uzemnila. A přesně kvůli takovým chvílím říkám všem, kteří chtějí na nejrůznějších fórech poradit od ostatních, co mají poslouchat, když se jim líbí to a to, aby šli ať už na beatport, juno nebo kterýkoliv jiný server s hudbou a poslouchali a poslouchali - nejlépe to, o čem by neřekli, že se jim někdy bude líbit. Ta odměna, když vás mezi tou hromadou průměrnosti praští přes uši něco skutečně výjimečného, se ničím nedá vyvážit.

The Sad Song je v podstatě pop; sice možná maličko nezvyklý, ale o to hezčí. Viola používá svůj hlas jako jediný hlavní instrument - decentní elektronika sice song doplňuje, ale hraje spíše doprovodnou roli. Tesklivé zpívání místy ani nezní jako angličtina a spíše připomíná nějaký smyšlený jazyk, který Viola vynalezl (tady se nabízí srovnání se Sigur Rós). Jestli existuje nějaká píseň, kterou bych si pouštěl každé ráno při východu slunce, byla by to tahle.

Co je zajímavé, k 'The Sad Song' vychází i duo tanečních remixů od Rolanda Appela a Prinze Thomase, což pravděpodobně způsobí, že k tomuhle neobvyklému indie interpretovi si najde cestu i podstatná část EDM komunity.

'The Sad Song' má dokonce i oficiální video. Je jednoduché, ale naprosto dostačující a dobře doplňující atmosféru tracku.

Five Two Six

2008-02-11T21:58:00.002+01:00

Skoro se mi ani nechce věřit, že jedním z tracků, o kterých se začátkem tohoto roku nejvíc mluví, je drum'n'bass. Pravda, především v rámci samotné d'n'b komunity, ale koneckonců i tahle recenze je důkaz, že zdánlivé žánrové hranice se tomuhle releasu budou překonávat snadno. V době, kdy od d'n'b odešla většina ze služebně starších fans, které už unavovala především dlouhodobá fixace na vysoké bpm a vůbec nedostatek invence, je to tak trošku jako kdyby se dnes objevil tranceový singl, který by okouzlil celou 4x4 komunitu.

RJ Productions ještě ani není v databázi discogs.com a oficiálně ještě nevydal jedinou desku, ale stačilo, aby se jeho skladby párkrát objevily v playlistech vybraných djs britského Radia 1 a o senzaci bylo postaráno. '526' je ultramelodické d'n'b, se zabijáckým groovem, nad kterým téměř neustále poletují klavírní a smyčcové riffy. Místy to skutečně zní jako hodně zrychlené 'Clubbed To Death'. Hitovka na první poslech a už takhle dopředu jedna z klasik žánru. Pokud by opravdu šel trend tímhle směrem, neměl bych vůbec nic proti, naopak.

Ochutnat můžete ze skoro 4minutové ukázky na youtube.

Larry Heard Interview

2008-02-02T14:18:00.000+01:00

Skoro se zdá, že se v uplynulém týdnu roztrhl pytel se zajímavými rozhovory s (černými) klasiky techna; tentokrát ResidentAdvisor vyzpovídal Larryho Hearda, neodmyslitelnou postavu chicagského houseu a autora smash hitu z roku 1988 'Can You Feel It' (projekt Fingers Inc.). Některé jeho věty a myšlenky zkrátka nešlo necitovat:

"...Virtuální svět ovládnul ten náš docela rychle. Napřed to byla jen taková ta pracovní, kancelářská záležitost ale pak se to dostalo k široké veřejnosti takovou rychlostí, že ani nebyl čas na nějakou organizaci. Teď se snažíme vrátit zpátky a udělat v tom pořádek. Ale přesto; člověk by si myslel, že tu budou individuality, které budou vyčnívat nad ostatní, ale nevím, proč tomu tak není. Kde jsou DJské osobnosti, které by skutečně vynikaly? Pořád slyšíte za sebe seřazená jména, ale nikdy neslyšíte o osobnostech, které by byly, co se týče hodnoty toho, co hrají, o hlavu výš nad ostatními. To, jak jsou tihle lidi přijímaní, je z velké části ovlivněné hypem. Slyšíte jména. Jako třeba pro mě byla Christina Aguilera jméno, které jsem slýchával dřív než jakoukoli její písničku. A tyhle principy mainstreamového hudebního průmyslu se přenesou i do nezávislé scény. Je toho moc. Je mi podezřelé, když slyším jméno mnohem dřív než vlastní tvůrčí práci.(smích) Je na to kladený moc velký důraz. To jméno by ke mě přece přišlo samo, kdyby ta hudba byla skvělá. Kdyby to upoutalo moji pozornost a já se musel zeptat, kdo to je a oni mi řekli, že Christina Aguilera, tak by v tom byl rozdíl, protože bych na to přišel sám, na rozdíl od toho, kdy vám někdo něco nutí a říká poslouchej, poslouchej poslouchej. Protože někdy hudbu posloucháte a máte pocit, že to je spíš z povinnosti než že byste sami chtěli a užívali si to. Můžete se kvůli tomu cítit špatně. Je to jako když dostanete od různých vydavatelství a distributorů proma - příliš na vás tlačí a chtějí slyšet, jak se vám to líbí. Úplně to ničí jakékoli potěšení z hudby."

"Zvládám djing, ale nejsem osobnost jako třeba Frankie Knuckles nebo Ron Hardy, kteří snili o tom stát se DJem. Dostal jsem se k tomu jinak—od hraní na bubny a basu, přes klávesy a pak rovnou do světa, kde všichni předpokládali, že každý, kdo má co dočinění s housem, je a chce být DJ. To označení 'DJ' na mě navlékli. Protože jsem bubeník, mám dobrou představu o tom, jak spolu fungují dva bubny, což je v podstatě to, co děláte s deskami; srovnáváte beaty. Zbytek je domyšlený, jako když lidi píšou "DJ Larry Heard". (smích) Dávají “DJ” před vlastní jméno. Nikdo neřekne 'hudebník'. Jenom "DJ/producent", "producent/DJ" nebo "ikona house music". (smích) Všechny tyhle tituly mi dají, ale ty nikdy nemají nic společného s tím, co byl původně můj cíl a záměr."

"Doma většinou poslouchám jazz a reggae. Vždycky to nakonec jsou starší věci, protože ty nové znějí hrozně zaměnitelně. Starší skladby jsou upřímnější a je z nich cítit zaujetí, divoké nadšení. Nové věci znějí jako 'Tak tady jsem, další člověk s programem, milujte mě a srovnávejte s Beethovenem!' (smích) Slyšíte, že za tím není téměř žádný hudební základ nebo znalost. Takové muziky je hodně. Musel jsem některým labelům napsat, aby mě, kvůli tomu, co mi posílali, vyřadili z jejich mailing listu. Slyšel jsem zvuky, slyšel jsem beaty, ale nevěděl jsem, jestli slyším hudbu. Opravdu ne. Jenom proto, že dáte na beat nějaký zvuk, tak to automaticky neznamená, že děláte hudbu. Jen na beat dáváte zvuky."

"Myslíš, že v dnešní hudbě scházejí emoce?

Jo. Odzhora dolů. Týká se to hudby jako celku. V komerční oblasti je to určitě to, co je nejlepší pro akcionáře, pro společnost (vydavatelství), aby se držela nad vodou a bůhvíco ještě. Stejný vzorec funguje i na nezávislé scéně, kde se dokolečka opakuje a napodobuje všechno, co se prodá a nějakým způsobem lidi zaujme, až do úplného vyčerpání. V Americe se tohle děje hlavně se spoustou hip-hopu, kde slyšíme dokola ty samé texty, viděli jsme tisíc a jednoho chlápka pochodovat přes pódium a říkat ta samá slova, s tím samým významem. Jak dlouho si myslí, že budeme dokola dávat peníze za tu samou věc? Proto lidi jako 50 Cent vyjdou s novým albem a…nic. Jedou jenom v zajetých kolejích. Lidi už to nudí."

"Nemyslím, že existuje v hudbě někdo, kdo by byl spokojený. Nemyslím, že v Sony jsou teď spokojení. Myslím, že pokud jste trochu rozumní, máte fungující oči a jste spokojení, není s vámi něco v pořádku. O některé věci je potřeba se postarat, hlavně o to, aby si lidi hudby vážili. Říkáte, že ji máte rádi, ale nestojí vám za těch 99 centů nebo $1.49, abyste si ji koupili? V tom je rozpor. Nikdy jsem neměl problém platit za hudbu, která se mi líbila. Když jsem byl malý kluk, ulil jsem peníze, co jsem měl na oběd a koupil si desku od Sly & The Family Stone. Utratil jsem víc než 99 centů za desky ještě než mi bylo 11, takže je hloupé, když lidi říkají, jak mají hudbu rádi a stejným dechem dodávají, že hudba nemá žádnou hodnotu. To neznamená, že máte rádi hudbu; znamená to, že máte rádi věci, které jsou zadarmo. Kdybyste za hudbu měli platit, tak byste takovou oběť neudělali. Máte ji rádi natolik, abyste si ji stáhli, ale nemáte už ji rádi tak, abyste za ni zaplatili. Jste v jiné kategorii než já, protože já mám pocit, že hudba má cenu. A ten člověk a všichni lidi, kteří do toho investovali úsilí, chtějí a potřebují dostat něco zpátky, aby mohli pokračovat. Takže lidi, kteří si myslí, že scéně pomáhají, ji vlastně vždy, když za hudbu nezaplatí, posílají ke dnu. Protože to je to, z čeho jak nezávislý tak mainstreamový průmysl přežívá: prodej. Nefungují z dobrých pocitů nebo z něčeho jako "Mám rád tu písničku, ale nekoupím si ji". Takže já jsem jako každý jiný. Musím doufat v to nejlepší a dělat tenhle rok věci nejlíp jak umím. To je všechno, co můžu, protože svět pod kontrolou opravdu nemám. A ani bych mít nechtěl."

Citát: Carl Craig

2008-01-31T20:07:00.000+01:00

Z rozhovoru s legendou detroit techna Carlem Craigem:

Nemůžete čekat, že se něco zalíbí všem. Ne všichni ocení nejkomerčnější hudbu která existuje, ne každý uznává Madonnu nebo Britney Spears nebo kohokoli jiného. Je lepší mít těch pár, kteří o vás mají zájem a být s tím spokojený. Nemůžu změnit vnímání lidí; můžu jenom dělat a vydávat muziku, ale to je prostě záležitost vkusu. Je to jako kvalitní víno, může vám chutnat a nemusí...

Talvekoidik

2008-01-29T23:26:00.000+01:00

Začátky roku se vždycky vyznačují značným suchem (alespoň co se týče nových releasů), a tak je jednou z mých nejoblíbenějších činností více či méně náhodné objevování toho, co mi loni uteklo (a co mi zřejmě utéct nemělo). Faktem je, že IDM není oblastí, ve které bych pravidelně lovil nejzajímavější novou muziku (navíc kdykoli jsem si snažil pustit velká jména jako Autechre nebo Squarepusher, nevydržel jsem to déle jak pár minut) a ani nevím, jak jsem na chlapíka, který si říká Talvekoidik (v estonštině něco jako 'mlhavá zima') narazil. Očividně už to pár let táhne s projektem S.K.E.T. (taktéž neznámá), loni ale vydal svoje debutové solo album plné melodické 'glitchy' elektroniky s 'tradičně-hudebními' motivy z nejrůznějších světových koutů.'Silent Reflections' mě překvapilo svojí konzistencí i highlighty, které na albu pevně vyčnívají jako ostré severské ledovce.

Hned úvodní 'Such A Perfect Day' a titulní 'Silent Reflections' patří mezi skladby, které by mě rozehřály i za polárním kruhem a shodou okolností si je můžete poslechnout i na Talvekoidikově myspace.

Top 20 Tracks Of 2007 (5 - 1)

2008-01-05T22:20:00.000+01:00

05. Âme - Fiori [Ostgut Tonträger]

Spojením zdánlivě nesourodého často vznikají ty nejlepší věci a podobně tomu je v případě kolaborace neměckého státního baletu v Berlíně a techno labelu Ostgut Tonträger. Svoji interpretaci baletní elektronické taneční hudby předvedli na cd kompilaci např. Luciano nebo Âme a právě 17ti-minutová skladba 'Fiori' od druhých jmenovaných zaznamenala takový úspěch, že nakonec v druhé polovině roku vyšla i jako samostatný vinyl s přibaleným club editem pro snadnější zařazení do případného dj setu. Nepravidelný rytmus + epická kompozice + pomaličká postupná gradace = moderní symfonie jak se patří.

Listen/Download: Ame - Fiori

04. Matthew Dear - Don & Sherri [Ghostly International]

Byl to jeho rok. Matthew Dear loni bodoval snad pod všemi svými pseudonymy: pod techno nickem Audion vydal několik tanečních lomcováků, jako minimalistický False se pochlubil albem na M_nusu a konečně pod svým vlastním jménem dokázal vydat cd s názvem 'Asa Breed', které stejnou měrou oslovilo milovníky kvalitního popu a elektronické nadšence. Nezaměnitelně ležérním tónem Dear poutavě vyprávěl své příběhy ze života a tak jakoby mimochodem to dokázal udělat pomocí chytlavých popěvků, které vám pak dny až týdny vězely v hlavě.

Watch/Listen: Matthew Dear - Don & Sherri

03. Kabale Und Liebe & Daniel Sanchez - Mumbling Yeah [Arearemote]

Soulová minimalistická extáze.

Listen: Kabale Und Liebe - Mumbling Yeah

02. Solomun & Stimming - Eiszauber [Diynamic]

Druhý singl labelu Diynamic v mojí soukromé top 20, a tentokrát pro změnu téměř na úplném vrcholu. Nedokážu si totiž představit dokonalejší provedení tzv. orchestrálního minimalu (o kterém už byla řeč) než jak se to podařilo dvojici Solomun a Stimming v tracku 'Eiszauber'. Jazzový rytmus ve spojení s tech-houseovým podkladem je tu v naprosté symbióze a když dojde na smyčcovou gradaci v breakdownu, je těžké se ubránit euforii. Pokud i po poslechu téhle skladby bude někdo tvrdit, že 'minimal' nemůže bý emotivní (a zároveň taneční!), nechci ho vůbec znát.

Listen: Solomun & Stimming - Eiszauber

01. Burial - Archangel [Hyperdub]

Navýsost originální a nadpozemské. Androgynní vokály, neustále kolísající mezi mužskou a ženskou polohou volající 'Holding you, Kissing you...Tell me I belong' nás nechávají na pochybách, jestli se jedná o prosby padlého anděla nebo osamělé zlomené duše toužící dostat se do nebe, zážitek je to ale fascinující a nemající obdoby. Burial vytvořil jakýsi nový, temný druh r'n'b; soul, který zní jako z roku 2050, ale zároveň připomíná zapomenuté plápolající světélko ve starém zrezivělém hangáru, kdysi dějišti undergroundových raveů. Poetika 21. století.

Listen: Burial - Archangel

Top 20 Tracks Of 2007 (10 - 6)

2008-01-04T21:37:00.000+01:00

10. Siobhan Donaghy - Don't Give Up (Carl Craig Dub) [Parlophone]

Co by to bylo za chart bez Carla Craiga. Co remix, to tradičně perla a vybírat ten nejlepší je často jenom záležitost osobní preference. Faze Action, LCD Soundsystem, Tony Allen, Junior Boys - ti všichni byli v loňském roce poctěni přítomností živoucího klasika z Detroitu na jejich singlu a všechny tyto remixy by si taky zasloužily být zmíněny. Verze, kterou Craig složil pro ex-Sugababe girl Siobhan Donaghy mi přirostla k srdci asi nejvíc. Dub mix obsahuje vše podstatné: typické Craigovy kvílivé synthy, stupňované napětí a to nejlepší z originálního vokálu - jen jeho bezeslovné staccato poskakování nad pevnými beaty.

09. Dusty Kid - Kore [Boxer]

Dusty Kid je další ze jmen, které můžou rok 2007 považovat za svůj (zdařilý) průlom. Tomuto mladému italovi se to navíc podařilo dokázat i pomocí neobvyklé všestrannosti - snad každé z jeho EPček mělo naprosto odlišný zvuk a nějaké spojující prvky mezi nimi se hledají marně. 'Kore' se vyznačuje silně heavy basovkou, kterou by mohla závidět leckterá dubstepová produkce, a jednoduchou ale nesmírně efektivní melodií tak trochu obšlehnutou z některého z nu-tranceových hitů Stephana Bodzina. Na rok 2008 chystá Dusty Kid album a už se dopředu mluví o tom, jak že je prý úžasné a různorodé. Watch Out.

Listen: Dusty Kid - Kore

08. Minilogue - Inca [Wir]

Jen málo tracků mě na party dostalo tak jako 'Inca'. Když tohle loni pustil Nick Warren v Roxy jako poslední skladbu, doslova jsem zíral s otevřenou pusou, co že to ten proggy veterán vyvádí. Jednak jsem od něj techno nečekal (natož nakonec) a za druhé mě i samotná 'Inca' na velkém soundsystému mírně šokovala. Zněla totiž ještě mnohem líp než doma. Dlouhá, temná, acidově-minimalistická jízda vrcholící breakdowny, které jako by si žily svým vlastním životem, je nezapomenutelný zážitek.

Listen: Minilogue - Inca

07. Slam - Azure [Soma Quality]

Pokud se dá vůbec někdy mluvit o nu-tranceu, pak v případě 'Azure' tenhle termín můžeme použít naprosto s čistým svědomím. Nosná melodie je založená na delikátních harmonických změnách, které vytvářejí jedinečnou melancholickou atmosféru. Track jako kdyby vůbec nepatřil do minulého roku, tohle je nadčasová hudba, která bude stejně 'silná' za deset let jako je dnes.

Watch/Listen: Slam - Azure

06. Daniel Mehlhart - Kamasutra [Karmarouge]

Další důkaz toho, že nejrůznější živé nástroje, ať už všelijaké trubky, lesní rohy, bubínky, piano, smyčce a bůhvícoještě přišly loni do módy. 'Kamasutra' je od začátku do konce hravá a sexy, nezapomíná na orientální nádech a zvážní jenom na chvíli v takřka plně emotivním breakdownu. Všechna ta zvuková cingrlátka, velký smysl pro detail a celková jedinečná kompozice z 'Kamasutry' dělají jeden z highlightů loňska, který si u mě pravděpodobně vyslouží titul 'nejroztomilejší skladba 2007'.

Listen: Daniel Mehlhart - Kamasutra

...příště finální top 5!

Top 20 Tracks Of 2007 (15 - 11)

2008-01-03T22:59:00.000+01:00

15. Chymera - Arabesque [Tishomingo]

Vypadá jako něco mezi ukrajincem a Ferry Corstenem, jmenuje se Brendan Gregoriy, je Ir, loňský rok strávil v podstatě jako bezdomovec a stihnul u toho vydat téměř desítku singlů. 'Arabesque' je jemňounké melodické techno s trancovou příchutí a jedno z těch, které se neobjevují každý den. Tlumená euforie jak má být.

Listen: Chymera - Arabesque

14. Roland Appel - Dark Soldier [Sonar Kollektiv]

Těžko popisovat track, který se zčistajasna vynořil v půlce roku a získal obdiv jak na taneční scéně, tak v nejrůznějších indie kruzích. Baladické sborové popěvky, sugestivní smyčce, hravý klavír, to všechno doplněné decentním beatem a basovkou. Nádherně pochmurné. Je to ještě vůbec house, techno? Co to vlastně je?

Listen: Roland Appel - Dark Soldier

13. Supermayer - The Art Of Letting Go (Ewan's The Art Of Getting Low Dub) [Kompakt]

Kolik kritiky se sneslo na hlavu samozvaných supermanů Michaela Mayera a Superpitchera, když po rocích remixové spolupráce vydali své debutové album 'Save The World'! Jednou ze skladeb, která to odnesla nejvíce, byla úvodní 'Art Of Letting Go', téměř čistý pop balancující na hranici dobrého vkusu a parodie. I když i tahle albovka patřila mezi moje oblíbence, přikvačil ale vzápětí mocný Ewan Pearson a svým magickým dotekem skladbu umocnil na druhou a udělal z ní božsky úchylný tech-house s takřka vánočími rolničkami. A ani k tomu nepotřoboval harmoniku.

Listen: Supermayer - The Art Of Letting Go (Ewan's The Art Of Getting Low Dub)

12. Apparat - Arcadia [Shitkatapult]

Sascha Ring (spolu s parťačkou Ellen Allien) loni konečně zavítal k nám do Čech a také vydal perfektní album s názvem 'Walls'. Rozmáchnul se na něm tolik, že se odhodlal i ke zpěvu a s falsetem ne nepodobným legendárnímu Thomu Yorkovi z Radiohead komplet odkňoural skladbu s názvem 'Arcadia'. Výsledek je elektronická balada té nejvyšší kvality, která si našla cestu na závěr několika špičkových kompilací (Fabric, At The Controls). Přebila nakonec i mého původního favorita: 'Fractales'.

Listen: Apparat - Arcadia

11. Somfay - Fricative White (From A Whisper To A Scream) [Archipel]

První z eposů téhle chart, a hned ten nejdelší: nestačí jen dlouhý název, stopáž se tu rovná času 27:47. Pomalu gradující ambientní techno je společně s albem od The Field tím nejupliftovějším, co rok 2007 mohl nabídnout. Tohle je hudba z míst, kam bychom se každý v představách chtěli dostat, ale naše smrtelná schránka nám v tom brání. Stačí jen na půl hodinky zavřít oči a nechat se tou pohádkou unášet. 100% neusnete.

Listen: Somfay - Fricative White (From A Whisper To A Scream)

Top 20 Tracks Of 2007 (20 - 16)

2008-01-03T21:13:00.000+01:00

Sice je už pár dní nový rok a všechny správné ankety a žebříčky jsou už zřejmě hotové a vystavené, ale snad tolik nevadí, když maličko přetáhnu.

20. Matzak - Dadaughter [Boxer]

Těžko říct, jestli letos francouz Matzak prosvištěl pod pověstným radarem zájmu nebo ne, jisté ale je, že vydal několik nadprůměrných singlů ve stylu melodického tech-houseu ala Border Community a také album Life Beginnings, které tak pěkně končí trackem 'Dadaughter'. Možná ne tak taneční jako jiná jeho tvorba, té melodii se ale horko těžko odolává. Rychle a s lehkostí sobě vlastní se vám dostane pod kůži.

Download: Matzak - Dadaughter

19. Stimming - 1000 Words In Autumn [Diynamic]

Poprvé a ne naposledy, co se tohle jméno objevuje v mojí top 20 za tento rok - crew labelu Diynamic v hlavním zastoupení pánů Solomun, Stimming a H.O.S.H. se totiž letos snad ani jednou nezmýlila a vydala řadu fantastických tracků. '1000 Words In Autumn' od Stimminga je součástí ke konci roku vydaného EP 'Four Seasons' a zároveň doslova sluchovým orgasmem. Na poslední chvíli se tahle zvukově vymazlená věcička vyhoupla i do mého osobního žebříčku.

Listen: Stimming - 1000 Words In Autumn

18. Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix) [Domino]

"Cause in the morning, there's a million names to choose from...Too young, yeah, we're too young..."
Ano, Craigův remix k 'Like A Child' je taky super a dokonce byl nominován na Grammy, ale v tomhle případě dostávají zelenou Hot Chip.

Listen: Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix)

17. Radio Slave - Bell Clap Dance [Rekids]

Radio Slave aka Matt Edwards tenhle rok dokázal, že je jednoznačně králem repetitivního techna. Asi nikdo jiný dnes nedokáže s takovou grácií opakovat jednu smyčku dokola a dokola, pomaličku přitápět pod kotel a přivádět clubbery do varu. 'Bell Clap Dance' ze závěru roku byla už jenom taková třešnička na dortu za velmi úspěšným obdobím tohoto Brita.

Download: Radio Slave - Bell Clap Dance

16. Nôze - Remember Love [MBF]

Piano is back! Tenhle rok rozhodně, deep house byl hlavní motiv prolínající celý ten minimalistický cirkus, který se dostal do popředí v minulých letech. Francouzští chlapíci skrývající se pod pseudonymem Nôze málokdy zklamávají a v případě singlu 'Remember Love' tomu nebylo jinak. Je to nezřízeně happy, místy to zní trochu jako Dr. Alban, ale jako celek je to zkrátka neodolatelné. Perfektní finisher klubové noci.

Listen: Nôze - Remember Love

(...to be continued)

Top 5 Mix Compilations Of 2007

2007-12-06T21:55:00.000+01:00

Konec roku se nezadržitelně blíží a s ním také přichází nevyhnutelné bilancování. Rozhodnul jsem se, že tentokrát nezůstanu pozadu, a tak bych rád postupně vybral ty nejzásadnější kategorie elektronické hudby a do nich to podle mě nejlepší, co tento rok přinesly.

5. Agoria - At The Controls
Francouzský klenot Sebastien Devaud, do jehož producentského repertoáru patří vše od melodického, tanečního techna přes electro až po minimalistickou elektroniku letos znovu dokázal, že když se mu pod ruku dostane mixák, umí svojí všestranností šokovat ještě víc. Platforma kompilací 'At The Controls', kterou už skrz svoje studia prohnali James Holden nebo M.A.N.D.Y., je pro eklektické hudební výběry jako stvořená (s výjimkou Claudea VonStrokea, který letos buď myšlenku této mixkompilace nepochopil nebo nic jiného než úchylně znějící tech-house hrát neumí) a Agoria toho dokázal skvěle využít. Především druhý disk nabízí širokou paletu hudby té nejvyšší kvality - letitou hitovku goth-rockových Bauhaus - Bela Lugosi's Dead neváhá Devaud umístit hned do úvodní pasáže, načež plynule pokračuje přes Fairmontův nu-trance, Burialův dubstep až třeba k electru od Planningtorock. Výběr tracků je zkrátka bezkonkurenční, na mixech pak vše stojí i padá. Najdou se tu skutečně geniální přechody, za pár mixů by se ale mohl červenat i amatérský bedroom dj. Celkově jde ale o velmi dobře zvládnutý, unikátní příběh, opírající se snad o všechny myslitelné hudební žánry.

Highlights: Jamie Woon - Wayfaring Stranger (Burial Remix), Roland Appel - Dark Soldier, Chloé - Be Kind To Me

4. Ricardo Villalobos - Fabric 36
Těžko letos hledat kompilaci, která by natolik zahýbala s naším vnímáním toho, co to vlastně kompilace je. Chilsko-německý minimal king se totiž rozhodnul, že nové CD pro Fabric namíchá z výhradně svého nového autorského materiálu a v podstatě si z něj udělá takové falešné album. Ricardo sám tvrdí, že za rozhodnutím je snaha vyhnout se hypeu, který by případné skutečné autorské album rozhodně provázel, někteří však jeho chování považují za arogantní a vyčítají mu jakési 'zneuctění' formátu mixkompilace. Buď jak buď, Villalobos svěřenou práci rozhodně neodflákl a nabídnul promyšleně sestavený materiál, u kterého použití fráze 'nevím, kde jeden track začíná a druhý končí' přestává být frází a stává se faktem. Jemné minimalové bublání nás pomalu uvede do dění, postupně se objevující více či méně zdrogované vokály pak víc než vhodně poslech ozvlášťnují a občas jako by si žily vlastním životem (především u schizofrenních žvástů dámy ve skladbě 'Andruic & Japan'). Že beat postupně přidává na síle si ani nevšimnete a při chilském národním 'Primer Encuentro Latino-Americano' se ke sboru přidá asi každý zcela automaticky.

Highlights: 4 Wheel Drive, Andruic & Japan, Primer Encuentro Latino-Americano

3. Lee Burridge - Balance 012
Série 'Balance' australského labelu EQ Recordings v současné době zřejmě nemá konkurenci. Pokud někde existuje naprostá kontrola kvality a výrazný talent oslovit 'ty správné djs', je to právě tady. Mezi ty pravé rozhodně patří i Lee Burridge, ostřílený lišák se svérázným smyslem pro humor a velkým citem pro hudbu. Jako jeden z mála si dokázal vždycky úspěšně vybrat z nejrůznějších koutů techna a houseu a udržet si vlastní zvuk. To v rozsáhlé třídiskové kompilaci jenom potvrdil a vytvořil mimořádný soundtrack ke své osobě, jakousi kompletní příručku použitelnou jak pro jeho dlouholeté fans, tak pro ty, kteří o něm slyší poprvé. Klidnější první CD obsahuje to nejmelancholičtější, co může dnešní tzv. minimal nabídnout, prostřední disk je plný neúnavného, pečlivě navrstveného a soudržného techna a poslední třetí porce je zkrátka odvaz a příklad Burridgeovy hravé stránky. Z úst samotného mistra: "Je to to nejlepší, co jsem kdy namíchal." A věřte tomu, že tady nejde o prázdné promo bláboly.

Highlights: Efdemin - Bergwein, Kollektiv Turmstrasse - Tristesse, Paul Ritch - Samba

2. Booka Shade - DJ-Kicks
Němečtí Booka Shade možná tento rok malinko polevili s masivním přísunem nových hitovek, které dřív solili jako na běžícím páse jednu za druhou, absenci ale plně nahradili osobitou podzimní interpretací kompilace DJ-Kicks. Pokud byste si měli vzpomenout, kdy naposled jste v rámci jednoho mixu slyšeli vedle sebe tracky od Briggite Bardot, Aphexe Twina a The Streets, pravděpodobně byste se dopracovali k tomu, že nikdy. Booka Shade vám tohle suverénně servírují a ještě mnohem víc - všechno to perfektně zapadá dohromady. Co na tom, že skladby od sebe dělí třeba dvacet a víc let... spolu dávají smysl. Jediné, na čem tu záleží, je to, aby mix bez zádrhelů a zábavně plynul, a to se daří na jedničku. Je to ten nejlepší výsměch všem, kteří si myslí, že bez těch nejžhavějších releasů se nemůže dobrý dj obejít a must-have pro všechny milovníky nadčasové hudby.

Highlights: Nôze - Slum Girl, The Streets - It's Too Late, Matthew Dear - Don & Sherri (Hot Chip Remix)

1. Luke Fair - Balance 011
Opět Balance a znovu naprosto zaslouženě. Kanaďan Luke Fair je jedním z mála djs, kteří dělají svoji profesi s velkou láskou a poctivostí a hledají v hudbě svoji tvář místo toho, aby slepě následovali trendy. Ani sám Fair neví, kolik hodin strávil hledáním těch správných tracků pro jedenáctý díl úspěšné kompilace, dle jeho výpovědí to však byla dlouhá neúnavná práce. Pokud lze soudit podle výsledku, prohrabal se Luke, jak je jeho dobrým zvykem, ve všech zákoutích deep funky house music, aby opět našel řadu hudebních drahokamů, třeba i pár let starých, o kterých když jste si zpětně našli info, tak jste se nutně museli chytat za hlavu a sami sebe se ptát, jak se mohlo stát, že jste tak nádhernou skladbu minuli. První CD je bezkonkurenčně nejlepší mix letoška, který obsahuje naprosto vše: taneční beaty, mrazení navozující střípky melodií a vokálů, dokonale harmonické prolínání tracků během jednotlivých mixů. Skladba 'War' od Juliena Jabrea nebyla nikdy použitá v tak dokonalém kontextu jako tady a ve spojení se 'sousedními' tracky 'Highlights' a 'Amphytrion' představuje naprostý vrchol djského umění. Pokud je druhá nabízená placka o něco slabší, pak o velmi málo, a v tomto případě se stále jedná o velký kompliment. Fair navazuje tam, kde v případě prvního disku skončil a celou kompilací dokumentuje klubovou noc podle svých představ. Tohle by měl slyšet asi každý, kdo to s taneční hudbou myslí aspoň trochu vážně.

Highlights: Hypnos - Red Light, Delgui - Highlights (Charles Webster Mix), Julien Jabre - War, Alexander Kowalski feat. Joris Voorn - She's Worth It, Elektrochemie LK - Lay Here, Humate - Curious

Post-Trance

2007-11-27T18:44:00.000+01:00

Před týdnem jsem začal psát tenhle článek, a dokonce jsem se dostal i přes zrádný úvod, ale nakonec jsem si po několika odstavcích uvědomil, že jediné, co tu dělám, je stopadesátýpátý nářek nad tím, co všechno je na dnešním tranceu špatně. Vzhledem k tomu, že to bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, jsem snad udělal dobře, když jsem rozepsaný text odložil a dneska už radši jenom zmáčknul delete.

Ale přesto: do už snad milionkrát propraných vod stejně budu muset aspoň na chvíli vstoupit, abych se dostal k podstatě toho, co chci říct - nebo výstižněji - na něco poukázat. Jak tedy vypadá konec roku 2007 v podání 'velké čtyřky' - tedy největších postav tranceu, zodpovědných za jeho raketový vzestup a také za jeho 'pád'? Ferry Corsten, přiznejme si, už téměř kompletně sklouznul do (také notně vyčpělého) electro-houseu, Tiësto je lehce přestárlá pop ikona, která se musí do velké míry spoléhat na podporu druhých, Armin van Buuren veřejně prohlašuje, že kdyby mu ASOT trademark tolik nevynášel, dělal by nejspíš 'takovej nějakej divnej ambient' a Paul van Dyk je živoucí tranceová kronika dokumentující celý vývoj, kterým tahle hudba prošla - od těžce undergroundových začátků až po nenáročný rádiový pop, který je karikaturou kdysi inspirativního stylu.

Takže se ptám: kde je vlastně trance, kdo ho vůbec reprezentuje a záleží na něm někomu ještě? Nebudu předstírat, že na výše jmenovaných velikánech stojí celá scéna, ale existuje dnes někdo, kdo by představoval takový potenciál jako měli ti pánové kdysi? Je trance už jenom volná příležitost pro lidi jako ex-Aquagen Wippenberg nebo Cosmic Gate/Nic Chagall, kteří se poté, co dance tucky přestaly být aktuální i na německé Vivě, zoufale potřebovali s 'aktuálnějším' soundem někde uchytit? Nebo tu je trance pro to, aby Seanové Tyasové a Tomové Colontoniové měli za co zaplatit nájem a koupit nové boty?

Je ovšem určitým fenoménem poslední doby skloňovat trance v tzv. serióznějších kruzích, a to nejen v případě nu-tranceového mini-boomu (v čele s tracky jako Slam - Azure), ale i mimo tuhle podivuhodnou škatulku. Co se děje v německém techno undergroundu, že jedny z jeho největších postav a zasloužilí veteráni Jörg Burger a Wolfgang Voigt vypustili minulý měsíc do světa vinyl s výmluvným názvem Bring Trance Back? Sami si můžete přečíst, že názvy samotných tracků pak už jen rozvíjejí celkovou prosebnou náladu. Tenhle vinyl naprosto vystihuje současnou atmosféru, tak jak ji vnímám já. Je to toužebné přání, tak trochu výkřik do tmy, chytání se jakékoli příležitosti jak vrátit tranceu důstojnost. Celé to neo-trancové šílenství je z velké části v podstatě konstruktem, uměle vytvořeným v hlavách music fans, kteří díky tranceu objevili elektronickou hudbu nebo k němu mají jiný citový vztah, i když to třeba navenek kolikrát neradi připouštějí. Nejen čeští žurnalisté jako spaceboss s oblibou hledají sebemenší zmínku o tranceovém revivalu, snad proto, že vidina comebacku starých dobrých časů je příliš lákavá. Projekt System 7, který v minulosti obohatili takoví velikáni techna jako Derrick May nebo Carl Craig v dnešních dnech obhospodařují Jam El Mar z bývalých Jam & Spoon nebo Son Kite/Minilogue a umělci jako Solar Fields přecházejí ze zdánlivě nepochopitelných důvodů z ambientních vod k tranceu. Jestli je to jen souhra náhod v kombinaci s nostalgií fanoušků nebo skutečný revival, zřejmě ukáže jenom čas.

Post-trance není další z hudebních žánrů, je to silně ambivalentní stav, ve kterém se trance momentálně nachází. Je to změť, ve které se není snadné vyznat a ve které se skloňuje slovo trance v souvislosti s tím, co se právě komu hodí. Bude zajímavé sledovat, jestli nakonec dojde k opětovnému sjednocení scény, nebo zda se bude dál rozšiřovat propast mezi těmi, kterým jde o hudbu a těmi, pro které je hudba pouze prostředkem k obohacení svého bankovního konta.

Love In November

2007-10-28T22:45:00.000+01:00

Trochu mě přepadla hrůza, když jsem zjistil, že už je to půl roku, co jsem naposledy 'oficiálně' namíchal nějaký ten promo setík. Už bylo načase! Letošní aktuální listopadová směsice tech/deep-houseu a trochy dubstepu a minimal techna snad ale bude stát doopravdy za to. Cíl byl vytvořit atmosféru, kterou vám dnes jen tak někdo nepředloží, a to za pomoci oblíbených tracků z nejrůznějších zákoutí taneční hudby. Doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo.

Tracklist:
01. Nick Solé - World Dubbing [Mojuba]
02. Sian - Apple Tree (Efdemin Remix) [Aus]
03. Taho - Shambhalla (Wink Interpretation) [Ovum]
04. Mala - Lean Forward [DMZ]
05. Habersham & Kazell pres. Paradise Rockers - One Thing [Influx Audio]
06. Hugo - Stel & Atan [Tuning Spork]
07. Loco Dice - Raindrops On My Window [Cadenza]
08. Ludovic Vendi - Sueno X [MiniSketch]
09. Pigon - Beau Monde [Dial]
10. Manuel Tur & DPlay - Lobata [Drumpoet Community]
11. Stereotyp - Keepin' Me (Fauna Flash Remix) [G-Stone]
12. H.O.S.H. - Themes, Rhythms & Harmonies [Diynamic]
13. Stimming - Liberaos [Diynamic]
14. Solomun - Black Rose [Sonar Kollektiv]

Download

Mirror Download

Burial - Untrue (album preview)

2007-10-22T14:37:00.000+02:00

Ano, zase. Ale co mám dělat, když mi pár desítek sekund tracku 'Archangel' doslova okamžitě vehnalo slzy do očí. To už se mi sakra dlouho nestalo.

Exkluzivní preview celkem 17ti tracků (z nichž většina jich je z připravovaného alba) smíchal Kode9 a vměstnal je do 15 minut. Je to rychlovka a občas je to výrazně ke škodě mixu, ale i tak jde o něco nadpozemského. Nemůžu se dočkat 5. listopadu.

Povinný odkaz na download

Tracklist:

BURIAL MIX - MIXED BY KODE9

Feral Witchchild
Archangel
Endorphin
Etched
Headplate
Homeless
Dogshelter
Archeron
Shell of Light
Stairwell
UK
In McDonalds
Near Dark
Afterglow
Sinkheart
Speed Ball2
Cold Planet
Stay

Jako světlo na konci tunelu

2007-10-04T18:43:00.000+02:00

Skoro by se už zdálo, že v dnešní době zahlcené tunami promo spamů bezvýznamných a netalentovaných pseudo-umělců, kteří se snaží ze všech sil vyrejžovat nějaký ten kousek slávy a money z právě nejvíc cool trendu, není možné najít hudbu v její nejčistší podobě. Z djs a producentů jsou ikony, jejichž profláklé tváře udělají často více rozruchu než jimi nově vydané elpíčko (či mp3 release na Beatportu) a my se při spojování jejich osoby s vlastní hudební produkcí nevyhneme předsudku. Ještě ale není všem dnům konec! Co by se dnes, kdy rychlost a množství informací představuje podstatu univerza, zdálo jako holý nesmysl, je, zdá se, realita. Otázka je, jak dlouho vydrží.

Dubstep je momentálně událostí undergroundu, a jak se nechal slyšet jeden z jeho ambasadorů, wonder kid Ollie Jones aka Skream, už teď je tohle pojmenování hudby nepřesné označení jednoho velkého kulturního fenoménu. Základ fúze hned několika stylů a hudebních vlivů - dubem, reggae, hip a trip-hopem počínaje a technem a minimalem konče, tvoří silně heavy basová linka a kluby v Británii, a postupně také po celém světě, začínají tomuhle novému a nespoutanému zvuku přicházet na chuť. Jeden z nejvýznamnějších labelů s názvem Hyperdub, v němž velí kápo Kode9, pak skrývá perlu, jejíž existenci jsem naznačil v prvním odstavci. Její jméno je 'Burial' a nikdo vlastně neví, kdo to je.

A v tom je ten háček (nebo aspoň jeho začátek). Člověk, o kterém nikdo (tedy zřejmě až na ty, kteří s ním úzce spolupracují) neví, jestli je to ten nebo ta, jak vypadá, kolik mu je a jak se jmenuje, fascinuje od podzimu roku 2005 dubstepovou (a nejen tu) veřejnost svojí silnou atmosférickou hudbou, a ta také zůstává jeho takřka jediným jazykem, kterým se světem promlouvá. Až na pár sporadických a vymodlených interview, které byste spočítali na prstech jedné ruky, za sebe nechává Burial mluvit hudbu a jeden záhadný obrázek. Fígl je v tom, že tohle všechno do posledního beatu vychází. Psychologie nedostatku informací a nulové reklamy totiž v alternativní sféře funguje jako magnet, který, pokud je vydávaný produkt dostatečně silný, k sobě přitahuje oddané fanoušky jako Tiesto silikonové blondýny. 'Hyperdub', na kterém Burial svoje desky vydává, volí právě tuto taktiku a spolu s výraznou kontrolou kvality releasovaného materiálu, sklízí největší úspěch.

Kombinace nesporného talentu, originality, nevídané muzikální syrovosti a nedostatku informací se tak jeví jako naprosto ultimátní a srdéčko toho nejnáročnějšího fanouška zákonitě musí zaplesat. Burialův stejnojmenný loňský debut byl plný špinavých zákoutí dešťem zalitého nočního londýnského předměstí; opuštěných starých zrezivělých továrních hal, a vůbec pošmourná atmosféra dominovala celému longplayeru. Chystané nové cd, které by mělo na pulty obchodů dopadnout 5. listopadu, pak slibuje hřejivější vibrace, unikátní práci s dámskými vokály a hořkosladké šeptání. Tímto směrem už také směřovaly poslední Burialovy produkce, nedávný singl Ghost Hardware se na 'Untrue' objeví, brilantní Unite pak zůstává licencované na kompilaci Box Of Dub. Právě druhá jmenovaná skladba je ale instantní klasikou a patří vůbec mezi to nejlepší, co tenhle rok na poli elektronické hudby vzniklo.

Burial - Unite

Hyperdub Records

Summer Of Love

2007-08-20T21:46:00.000+02:00

Vlastně asi jediný festival, na který jsem se letos rozhodl vypravit, mě nezklamal. Sice jsem bohužel promeškal na začátku údajně dobře hrajícího Click Joea, nebo dalšího Čecha Nippa, nepřišel jsem naštěstí o to hlavní, což je základ. Do areálu jsem vešel vprostřed setu Aphroditea na hlavní stagei a vysoký počet jako o život pařících lidí potvrdil oblibu d'n'b v Česku. Po pravé straně se krčila malinká Heavy Mental Disco stage, kde právě The Models DJs dokazovali, že míchat se dá i dvě hodiny v kuse bez toho, aniž byste srovnali jediný beat. Výběrem tracků se však pro mě, alespoň v první cca polovině 'setu' stali favoritem pro danou chvíli (zazněla např. parodie na Scootří 'Hyper Hyper' z novinkového alba Modeselektorů nebo ultimátní kolaborace Junior Boys - In The Morning (Hot Chip Remix)). Bpm běhalo nahoru dolů, koncepce žádná, ale z hudebního hlediska v ten moment nejlepší volba.

Při obhlédnutí areálu jsem omrknul všechny ostatní stage - na tranceové jsem zachytil chviličku Grednera, který hrál zřejmě svůj standard a později také kousek Buriana, který dokonce v ten moment nehrál žádnou hitovku, ale extrémně nudný a vyčpělý, mně neznámý, electro house. Jungle/d'n'b pódium jsem ani příliš neobhlížel, protože tohle není úplně můj šálek čaje, a na technu se (aspoň jak se mi zdálky zdálo) hrálo poměrně dost rychle a tvrdě.

Opravdové veselí tak začalo s příchodem Phila Kierana na Mental stage, který díkybohu zapomněl na svůj nu-raveový alias Alloy Mental, a poměrně nečekaně a pro mě i překvapivě, vybalil minimal techno a tech-house. Napřed navnadil trackem 'Freakside' od Shlomiho Abera, načež zařadil i 'Callisto' od Bodzina s Romboyem, což mi přivodilo menší orgasmus. Tuhle skladbu jsem na SOL opravdu nečekal a vprostřed minimalistického klikání se tahle naprosto luxusní melodická věc perfektně vyjímala. Kieran set vygradoval do údernějších rovin, kdy vypustil i jednu z nejenergičtějších techno věcí letoška - 'Noiser' od Audiona. Dobře naladěn jsem se ale už přesouval k hlavnímu pódiu, kde měl během několika minut začít svoje live vystoupení věčně rozcuchaný brit Nathan Fake.

Line-up však nabral jisté zpoždění, a tak jsem si ještě mohl vychutnat víc než půl hodiny vystoupení Audio Bullys. Překvapili mě, mělo to šťávu, bylo v tom poměrně dost energie. I když údajně to ani dle samotných hlavních aktérů nebylo úplně ono. S cca půlhodinovou sekerou se pak konečně s kalhoty u kolen přišoural Nathan, stoupnul za pult s notebookem a dalšími fidlátky a kontroléry a po psytrancovém (?!) vyplněním pauzy od pořadatelů mohla začít pořádně čerstvá hodinová dávka elektroniky. Fake začal obligátně - spojením vyseknutým z alba - Stops + Grandfathered, obojí v akčních live remixech. Obě skladby prolnul tak, že se mi zatajil dech. Po Audio Bullys obecenstvo na hlavní stagei poměrně prořídlo a Fake nehrál ani bůhvíjak tanečně, takže hodně lidí se zkrátka nedokázalo po dlouhou dobu nějak rozhýbat. Fakeovo live vystoupení bylo nepochybně skvělé - způsob, jakým tenhle klučina prolínal jednotlivé tracky, byl famozní a také bylo dobře, že jsme mohli slyšet hodně nového materiálu. Ze známých pecek zaznělo už jen 'You Are Here' , které ale zřejmě téměř nikdo přes tu hromadu efektů a filtrů nepoznal (ačkoli reklamu na O2 jsme snad viděli všichni). Nathan Fake pak skončil svoji show silnou acidovou skladbou, která snad už roztančila většinu přítomných. Následoval závěrečný efekt, sklapnutí notebooku a rychlý odchod ze scény.

Hlavní stage se opět zaplnila a opět za zvuků psytranceu všichni očekávali příchod německé dvojice Ellen Allien a Apparata. Výměna tentokrát netrvala už tak dlouho a lidi mohli brzy přivítat oba aktéry, tentokrát poměrně bouřlivě (bylo vidět, že tihle tu prostě už mají jméno). Stejně jako v případě předchozího Nathana Fakea se jednalo o live vystoupení, které ale mělo jasnější beatovou strukturu, a ačkoli si hlavně Sascha Ring aka Apparat pohrával s ven pouštěným materiálem, bylo to nepochybně (pro širší masy) více dance friendly. Stále to byla ovšem elektronická hudba toho nejvyššího kalibru - něco naprosto nezařaditelného, šlapajícího a přesto úchvatně emotivního - přesně jak to známe z loňského alba 'The Orchestra Of Bubbles' nebo i z Apparatových solových počinů. Vystoupení po hudební stránce nesmírně gradovalo a zhruba vprostřed jsme se dokonce dočkali i starého dobrého 'Sehnsucht'u z alba Ellen Allien. Poté také přišel 'Jet': track, který v sobě skrývá tolik emocí, že by se dal krájet - naživo to byl velký, skoro až dojemný zážitek. Ellen Allien si mimojiné nezapomněla vzít mikrofon, takže jsme se dočkali i jejího zpěvu (případné falše zanikly) a hitovek jako 'Way Out'. Závěr vystoupení těchhle dvou osobností německé scény byl perfektní, unikátní. Pro mě zážitek večera. Bohužel jsem toho už v tu noc moc nestihnul, vím jen, že Chris Liebing začal moc pěkně a pravděpodobně by mě v tanci udržel ještě dlouho.

Summer Of Love byl letos letním festivalem, jak má být, nabízel pro každého něco zajímavého a jako jeden z mála u nás, se snažil jít s dobou a prosazoval moderní trendy. Jen škoda, že se nedostalo např. na dubstep a techno stage musela vydržet povinný nápor schranzu, bez kterého by pravděpodobně někteří jen tak domů neodešli. Poptávka ale hraje svoji velkou roli a ta má v Česku určitá, stále poměrně pevně, stanovená pravidla. Z ohlasů, které se už na fórech objevily, mám pak pocit, že tuzemští party people se snad dělí převážně na dvě skupiny, z nichž jedna nedá bez hard techna/schranzu ani ránu a všemu, co je pod 140bpm a má rovný beat říká 'minimal', a druhá tráví celý čas akce zabedněná na stagei s trancem a dá přednost stokrát ohraným kolovrátkům Schulzovi s Marcem V před zajímavější a pestřejší alternativou. Jsem ale moc rád i za tenhle 'open your mind' přístup, který tu snad vypěstuje nebo podpoří základnu všemu otevřených kluberů, kteří budou moci ocenit kvalitní elektronickou hudbu, bez ohledu na to, jaké má tempo a kdo ji hraje. Jen houšť a větší kapky, Aleši Bleho.

Jako ochutnávky, a pro mě symboly letošního festivalu musím přiložit dva zmiňované highlighty:

Stephan Bodzin & Marc Romboy - Callisto
Ellen Allien & Apparat - Jet

Israeli Mafia

2007-08-20T21:21:00.000+02:00

Ne, nechci tu zabředávat do politiky a řešit blízkovýchodní krizi; to se jen ve státě Izrael urodilo povážlivě velké množství producentů, které si bratrsky vypomáhá jak se jen dá a vydává jeden kvalitní track za druhým. Vše to zřejmě začal Guy Gerber, který už má na kontě také debutové album, brzy se přidal Chaim, solící neúnavně jeden flák za druhým, Shlomi Aber, který prvotinu v podobě cdčka brzo vypustí do světa a - jako kdyby to nebylo málo - letos se přidali také pánové Gel Abril a Itamar Sagi.

A hned jejich premiérový vinyl 'Sparta / Weird BAO' stojí za zmínku, především Áčko celého vinylu, které je víc než dobrým proggy nu-tranceovým kouskem. Tihle dva se tedy víceméně připojují k již zavedenému izraelskému soundu, kterému vládnou pecky jako 'MySpace', 'Sea Of Sand' nebo 'Genesis'. Vydatná podpora djs jako Sasha, John Digweed i dalších značí, že z věčným konfliktem zmítané oblasti vychází velice silná generace producentů, která, pokud děj elektronické hudby přímo neovlivní, stane se zřejmě jeho silnou součástí.

Gel Abril & Itamar Sagi - Sparta [Be As One Imprint]

Album: Paul Hartnoll - The Ideal Condition

2007-08-14T21:13:00.000+02:00

Britský veterán Paul Hartnoll, kterého nejspíš většina EDM fans zná z jeho megaúspěšné kolaborace s bratrem Philem v projektu Orbital, na hudbu ani po rozpadu zmiňovaného 'bandu' nezapomněl a poté, co se nejprve loni připomněl premiérovým solo singlem 'Patchwork Guilt', vydal také letos koncem května autorské album. A album to není jen tak ledajaké. Doslova z něj čiší muzikantská vyzrálost a stejnou měrou také přiměřená rezignace na tvorbu nějakého zásadního veledíla (což v tomto případě vyznívá spíše sympaticky).

'The Ideal Condition' vás možná překvapí svojí netradičně pojatou rozmanitostí - už první tóny úvodní skladby 'Haven't We Met Before' jsou jako vystřižené z pohádkově filmového soundtracku, nesou však dostatečnou dávku důstojnosti a také nutnou porci elektroniky, která z celého soundu dělá něco jako moderní klasiku. Tato vznešená filmová hudba je jednou z tváří Hartnollova alba, není však jediná. Následující 'For Silence' je totiž ukázkovou moderní elektronickou baladou, kterou kreslí naléhavý hlásek zpěvačky Lianne Hall.

Paul Hartnoll se rozhodl pro naprosto souměrnou kompozici alba, a tak jsme svědky pravidelného střídání vokálních skladeb (opravdu známá jména tu zastupuje v rockovější skladbě 'Please' Robert Smith z Cure) a kouzelných instrumentálek. Autor se nikdy nepouští do žádného zbytečného muzicírování; všechno tu má svůj řád a naprosto dostačující délku (vždy mezi 4 - 5 minutami), Hartnollův cit pro skladbu, refrén a zajímavý motiv je všudypřítomný. Již zmiňovaný 'Patchwork Guilt' vyniká mezi instrumentálními songy poměrně čistou elektroničností a stabilním breakbeatovým rytmem a jako jediný tu poskytuje určitou přestávku od filmového nádechu. Nejvýraznější vokálním majstrštykem je pak zřejmě absolutní citovka 'Nothing Else Matters', která téměř dosahuje kalibru skladeb jako 'What Sound' od Lamb nebo 'Unfinished Sympathy' od Massive Attack. Stavět tady ale jednu vokálovku nad ostatní by bylo nefér; tady se nehraje na jeden hit a album v podstatě (také díky své střízlivosti) nemá slabé místo.

Pokud jste čekali, že po rozpadu tvůrčí dvojice budou bratři sami o sobě nějak slabší, byli jste na omylu. Letošní longplayer Paula Hartnolla je něčím, co by žádný fanoušek jakékoli hudby neměl minout; je z něj cítit muzikantská vyspělost a jistota, kterou oceníte, i když ji přímo vědomě nezaznamenáte. Takto vyrovnaných cédéček už letos moc nebude.

Jako ochutnávku jsem si nemohl odpustit právě asi největší tahák alba, ve které je ke slyšení sexy vokál Akayzie Parker:

Paul Hartnoll - Nothing Else Matters

Ztraceno v překladu

2007-08-09T19:37:00.000+02:00

Je lidskou přirozeností pojmenovávat a popisovat všechno, co vidíme a slyšíme kolem sebe. Dokonce i abstraktním jevům, kterým ani úplně nerozumíme, dáváme jména a vymýšlíme o nich příběhy. Ale neztrácí se touhle použitou racionalitou něco z toho neuchopitelného, co je nám předkládáno ve své ryzí podobě? Nemůžeme tak trochu ublížit umění, když se ho pokusíme slovy popsat?

V Británii narozený a v New Yorku žijící novinář Malcolm Gladwell se tohoto tématu částečně dotýká ve své poslední knize s názvem 'Mžik' (s podtitulem 'Jak myslet bez přemýšlení'). Ačkoli hlavním tématem jeho kapitol je především naše nevědomé chování a myšlení (které velmi často podceňujeme nebo vůbec nevíme, že ho neustále používáme) tak jsou tu také pasáže, které, pokud vztáhneme na svět a vývoj hudby, dokážou přinést poměrně hodně zajímavá vysvětlení některých jevů, které pokládáme za automatické, ale možná nikdy nevíme, proč se s takovou pravidelností dějí.

Kdybych vám teď řekl, abyste si před očima vybavili obličej Marilyn Monroe, pravděpodobně by vám to netrvalo příliš dlouho. Možná vteřinu, možná ani tu ne. Lidský mozek má totiž jednu z fantastických schopností, uchovávat si v sobě uložené desítky a stovky lidských obličejů a dalších věcí, které běžně zaznamenáváme. Kdybych vám pak řekl, aby jste Marilynin obličej slovy popsali, možná by vám to trvalo trochu déle a pro některé typické znaky byste marně hledali výrazivo. Je to proto, že v tu chvíli zapojujete svoji pravou mozkovou hemisféru a snažíte se fakticky uchytit něco, co tak úplně nelze. Kdybyste konečně onen obličej popsali, kolik lidí by pak z vašeho výčtu poznalo, o jakou osobu se jedná? Určitě ne všichni a pravděpodobně velmi málo. Něco, co do sebe ukládáme aniž bychom o tom přemýšleli, se najednou při pokusu o zprostředkování stává nezprostředkovatelným a na světě je potencionální dezinformace.

Proč tohle všechno? I hudbě přece dáváme názvy, jména škatulky. Pokud např. slovo 'progressive' ve spojitosti s Leftfield (progressive house) nebo Pink Floyd (progressive rock) znamenalo, že se jedná o hudbu, která někam posunuje daný žánr, přidává nové zvuky a mění zažitou strukturu (zkrátka je celkově 'progresivní'), dnes si obvykle pod přívlastkem 'progressive' lidé představí klidnější, mírnější a pozvolnější variantu příslušného hudebního směru a měřítkem je v tuto chvíli struktura tracku, nikoli jeho invenčnost a novátorství. Co na tom, že takový Markus Schulz recykluje už roky svůj Coldharbour sound a vytváří jednu z nejvíce klišé záležitostí taneční scény. Je to přece progressive trance.

Otázkou je, proč k takové změně ve vnímání tohoto pojmu došlo? Proč electro dnes už není breakbeat, robotické vokály a rap a proč trance vůbec není o tranzu a hypnotických stavech? Myslím, že za tím vším nedorozuměním můžeme spolehlivě hledat právě onen zmíněný konflikt racia a podvědomí. Je to určité prokletí lidstva, které je schopno vytvářet něco tak krásného a neuchopitelného jako je umění, ale zároveň, protože cítí neodbytnou potřebu dát všemu pro potřeby komunikace jasnou a konkrétní formu, všechno odsuzuje k nepochopení a odvádí tak pozornost od toho, co je podstatou.

Proto bychom měli pokaždé, když se setkáme s nějakým novým pojmenováním a uměleckým směrem hledat, za jakých okolností to či ono umění vznikalo, proč dostalo právě takové jméno, jaké byly jeho charakteristiky, a především - jak vypadalo nebo znělo. Je to ten nejmenší projev úcty, jaký můžeme umění prokázat.

Novinky od Minilogue a Dusty Kida

2007-08-05T21:33:00.000+02:00

Dva Švédové s psytrancovou minulostí (projekt Son Kite), kterou již zřejmě definitivně uložili k ledu, se v posledních několika letech skrývají především za společným aliasem s názvem Minilogue. A protože to, co dělají, patří mezi současnou absolutní špičku taneční muziky, je jenom dobře, že mají letos poměrně plodný rok. Pracují na vydání vlastního DVD a do světa pouští jeden track za druhým. Posledním z téhle řádky je zbrusu nové 'Space EP' vydané na labelu Traum, kde hlavně titulní skladba stojí za to. Nejedná se o nijak typický release švédské dvojice; obvyklá jazzovitost nebo lehké acid prvky tu chybí a ani délka není nijak závratná. Před sebou ovšem máme velmi vydařený 'spacey' tech-house s unikátně vystavenou melodií, ve které sice můžou na první poslech některé tóny působit maličko náhodným dojmem, ale zanedlouho začnou dávat smysl. Po poněkud průměrnějším releasu s názvem 'Orglar' jsou Minilogue opět ve formě.

Druhá aktuální záležitost je od, v poslední době rovněž velmi produktivního, Dusty Kida, známého také z projektu Duoteque. A naštěstí tu také platí, že téměř vše, na co tenhle chlapec sáhne, je zlaté. Jako kdyby nestačilo, že mu v těchto dnech vychází naprosto luxusní vinyl 'Kore/Psika', přichází Dusty Kid s další fungl novou záležitostí s názvem 'The Cat'. Přehlédneme dva remixy od Crookers a podíváme se přímo na original mix, který by pravděpodobně roztrhal na kusy i parket plný pacientů se spavou nemocí. Skladba srší energií a neotřelými samply, které nemusí znít na domácí poslech úplně lahodně, ale právě jako dancefloor smasher je tenhle kočkoidní nářez tou nejvhodnější volbou. Pokud si Dusty Kid udrží současnou formu a různorodost, má směle nakročeno k nejvyšším příčkám žebříčku nejzajímavějších nových tváří roku 2007.

Oba tracky si můžete poslechnout přímo tady:

Minilogue - Space
Dusty Kid - The Cat

Vectif: DJing není umění

2007-08-03T10:38:00.000+02:00

Z čerstvého rozhovoru s jedním z hlavních aktérů party Plastique, ostříleným djem Vectifem:

Myslíš si, že DJing je umění?
Ani náhodou. Pod slovem umění si představuji něco úplně jiného.¨

Dovolím si oponovat. DJing je vlastně taková hudební koláž: používání, a případné upravování, již hotového materiálu, a spojování jeho (třeba i zdánlivě nesourodých) kusů dohromady za účelem vytvoření nového, smysl dávajícího, celku.

Pokud budeme citovat první větu z vysvětlení hesla 'koláž' na cs.wikipedia.org, dostaneme: "Koláž je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století."

Proto: DJing = umění.

'Minimal' goes folk

2007-08-01T19:55:00.000+02:00

Je nesmírně zajímavé sledovat, s jakou až neuvěřitelnou pravidelností a spolehlivostí fungují trendy. Mají se samotnou hudbou málo společného, ale přesto jí na druhé straně neobyčejně ovlivňují. A v době internetových fór, blogů a magů si za ně můžeme už tak trochu my všichni. Nemusíme čekat na to, až nám ten a ten časopis odhalí, jaká že hudební móda se to bude letos léto nosit, vzestup a pád těchto pomíjívých sezónních záležitostí si okomentujeme sami.
Když se slovo 'minimal' začalo poprvé skloňovat v souvislosti s nadcházejícím velkým trendem, snažil jsem se už tenkrát přemýšlet o tom, jak bude vypadat jeho úpadek a co ho způsobí. Nedokázal jsem si tak úplně představit, jaký motiv nebo jaký hudební posun by musel nastat, aby se z tak veskrze komerčnímu publiku neprostupného muzikálního směru stalo něco, co bude natolik hloupé, aby dokázalo konvenovat prakticky komukoli. V létě 2007 už můžeme říct, že výsledek máme před sebou a předem určit jeho podobu by nedokázal asi nikdo.
Jen šílence, jakým zřejmě dj a producent Samim je, by totiž napadlo spojit aktuální, lehce housovatý, pseudo-minimal beat se zvuky kolumbijské harmoniky a skřeku opic. Ten stejný Samim, který se začátkem roku zapsal do podvědomí remixem skladby Piera Bucciho 'Hay Consuelo'. Skladby 'Heater', která zní jako vytažená zprostřed jihoamerické veselice, se ujal velký a uznávaný label 'Get Physical', který si sice tímto releasem velmi pravděpodobně šikovně finančně pomůže, po hudební stránce však, dá se říci, startuje dekadenci dalšího rozšířeného směru.
'Heater' má už teď ty nejlepší předpoklady stát se letošním letním megahitem: už teď jej hrají všichni od lokálních djs, po stars jako Sven Väth nebo Claude VonStroke (který se vzhledem ke svým vlastním sklonům pro úchylně znející skladby ujal jednoho z remixů). Skladba se má objevit hned na několika anoncovaných mix kompilacích, mimojiné snad také na 6. pokračování série 'In Search Of Sunrise' dje Tiësta. Výpočty si udělejte sami. Ohlasy jsou silně rozporuplné, od pobavených, po absolutně znechucené. Máme tu zkrátka něco, co ovlivní a zacloumá vnímáním celé elektronicko-taneční komunity.

A jak že ten 'zázrak' vlastní zní? Z tohoto videa byste si měli udělat dobrý obrázek.

Samimův aktuální set, který obsahuje hned dvě verze skladby 'Heater' můžete sosat zde a pokud byste potřebovali playlist (k mání i v pěkném grafickém znázornění) nebo se zkrátka chtěli pokochat producentovým blogem, zajděte sem.

Sasha s Digweedem v livesetu roku

2007-07-30T22:30:00.000+02:00

Říká se, že každý zvlášť jsou skvělí, ale dohromady umí kouzla a zázraky. Hrají téměř beze slov a přesto spolu dokáží vyprávět doslova elektronické pohádky. Jako kdyby chtěli tyto zkazky potvrdit, zahráli v polovině června na americkém Bonnaroo Music Festivalu tak monstrózně, že už dnes, ani ne s dvouměsíčním odstupem, můžeme hovořit o jednom z jejich nejvydařenějších zaznamenaných vystoupení a možná o jednom z nejlepších livesetů vůbec. Pokud jste neměli doteď tu možnost vyslechnout si takřka tříapůlhodinový příběh vyprávěný oběma harcovníky, máte příležitost vše napravit a set si stáhnout v horší (ale úspornější) 128kbps kvalitě, nebo v luxusním 320kbps. Nejedná se o line-in nahrávku, takže nebudete ochuzeni o reakce publika; 'God damn, fuck yeah' patří mezi ty nejšťavnatější.

Download:
Link 128kbps
Link 320kbps

Tracklist (stále ještě neúplný) vypadá takto:

Sasha & John Digweed - Live @ Bonnaroo Music Festival 16-06-2007 Manchester, Tennesse

01 [000:00] Dubfire - Ribcage

02 [008:00] Brazilian Girls - Last Call (Carl Craig Remix Instrumental)

03 [014:00] ID

04 [021:00] Sebo K & Metro - Transit

05 [027:00] ID

06 [034:00] Rejected - SL3

07 [039:00] ID

08 [048:00] ID

09 [056:00] Mistress Barbara - Barcelona (Holden Bell Dub)

10 [058:00] Mistress Barbara - Barcelona

11 [065:00] Layo & Bushwacka! - Ride The Train (Bushwacka! Remix)

12 [071:00] Audion - Mund Zu Mund

13 [079:00] UNKLE feat Ian Astbury - Burn My Shadow (Agoria Remix)

14 [087:00] Blackstrobe - I'm A Man (Audions Donation Mix)

15 [095:00] Siobhan Donaghy - Don't Give It Up (Carl Craig Dub Remix)

16 [103:00] Elite Force - You (Perc Dub)

17 [108:00] Rui Da Silva - The Whole Room Dematerialized (Matt Tolfrey & Inxec Remix)

18 [115:00] Petter - Freak 'N Love (Dousk Vectored Mix)

19 [120:00] Guy Gerber & Chaim - My Space

20 [127:00] Motiivi:Tuntematon - I Don’t Feel Good (When You’re Not Around)

21 [131:00] Purple Code - The Rising

22 [137:00] Chemical Brothers - Out Of Control (Sasha Remix)

23 [146:00] Sasha - C.O.M.A

24 [156:00] Chaim - Genesis

25 [162:00] Alex Metric - Breakin' Hearts

26 [167:00] ID

27 [172:00] Umek - Ricochet Effect

28 [181:00] Guy J - Save Me

29 [188:00] Cirez D - Tigerstyle

30 [193:00] Thom Yorke - The Eraser (Stretch & Vern Edit)

31 [202:00] Chemical Brothers - Do It Again (Oliver Hunterman Remix)

32 [213:00] Leftfield - Not Forgotten (Hard Hands Mix)

Vesmírný výlet aneb další hřebíček do rakve

2007-07-30T19:38:00.001+02:00

Pokud se alespoň trochu zajímáte o dění na taneční scéně v naší malé české kotlině, je velmi nepravděpodobné, že byste během posledního roku nenarazili na jméno nové ambiciózní agentury s názvem 'Clearvision'. Pokud je vaším milovaným stylem trance, možná jste zaregistrovali velkohubá prohlášení o nejdražším djovi planety (vážně, koho tohle vlastně zajímalo?) Paulu Oakenfoldovi, který zavítal na letošní megahalovku 'Amazing City'. Jestliže je vaším vyvoleným house či prog, nepochybně jste si všimli již několikátého neúspěšného pokusu českého promotéra o to, přivézt ostříleného veterána Sashu. A konečně, pokud si potrpíte na techno, možná jste nedávno mokli na festivalu s názvem 'Cosmic Trip', ke kterému se na zpravodajském serveru poslouchej.net objevil zajímavý rozhovor s jedním z hlavních mužů Clearvision, vždy maximálně ležérně se uculujícím Petrem Procházkou. Přeskočme poměrně nezajímavé popisy práce tzv. 'runnerů', které okupují valnou část první poloviny interview a přeskočme také cinty s tím spojené o tom, kterak je slovutný mistr Dave Clark opravdovou namistrovanou technostar s nosánkem hore. Podívejme se na otázku a především odpověď, která velmi pěkně a v kostce charakterizuje veškeré dosavadní působení jmenované agentury:

Poslouchej.net: Kdybys měl z pohledu návštěvníka zhodnotit průběh festivalu, co bys mi u knedlíku s pivem řekl? Hodně lidí zaskočil déšť, stejně tak jsem slyšel dost radikální kritiku na úroveň hudebníků....

Petr Procházka: Víš, každej jenom kritizuje a kritizuje. Tak to tady prostě v Čechách chodí.

Už první dvě věty jsou příslibem toho, že zde budeme svědky opravdu perel argumentace. Jak jinak, sveďme to všechno na český národ a jeho neschopnost cokoli pochválit. Zahrajme si na chudáčky, kteří se stali oběťmi masového a nespravidlého útoku nespokojených rozzuřených Čechů, bojovného to národa. Jak snadné.

Nikdo nevidí tu práci, co zatím je. Už jen dostat sem umělce a sestavit zajímavej line-up je dost náročné.

Když si půjdu koupit housku do obchodu a budu v ní mít zapečený kus myši, taky mě přece nebude zajímat, jakou techniku pekárna používá a jestli se zrovna pekař špatně nevyspal. Bude mě zajímat, jestli jsem za svoje peníze dostal to, co mi náleží a jestli jsem byl s tím výsledným produktem spokojený. Prochy zde pokračuje v hraní role chudáka s nevyřčeným podtextem zneuznalého lidumila: 'Ach, my se na vás tak nadřem a nikdo to neocení.'

Vím to sám z vlastní zkušenosti. Stačí, když máš za sebou náročnou cestu, několik vystoupení a podobně. Proto je na festivalu několik stageí a když mě něco nebaví, tak jdu jinam... Myslím, že si každý přišel na své, to rozhodně! A že přišel déšť? S tím přeci každý musí na open airu počítat. Např. v Anglii na festivalu Glastonbury prší skoro pokaždé a pokaždé tam jezdí desetitisíce lidí. Prostě pláštěnka na festival patří k základnímu výbavě.

A zde už nejde pouze o laciné nicneříkající fráze, ale téměř o obelhávání veřejnosti. Porovnávat se s vyhlášeným ostrovním festivalem je opravdu velké sousto i pro takové frajery jako jsou kluci z Clearvision! Pan Procházka tu totiž jaksi mimochodem zapomíná na to, že na vyhlášeném ostrovním festivalu se kvůli dešti nepřerušuje hudební produkce a že program běží dál. Opět je zde snaha zahrát vše na určitou nepřipravenost lidí ('přece si měli všichni vzít pršipláště') a o svých pochybeních se vůbec nezmiňovat, natož se za ně omlouvat. Určitého vysvětlení se ale přece jen dozvídáme na oficiálních stránkách agentury, kde se v tiskové zprávě praví:

Metro Main Stage se bohužel problémům s deštěm také nevyhnula. Své vystoupení musel zkrátit především Dave Clarke. Jeho manažer mu nechtěl dovolit kvůli dešti vystoupit dřív, dokonce hrozilo, že Dave odjede z Cosmicu bez jediné puštěné desky. I přes pauzu se částečně podařilo navázat na výbornou atmosféru, která před bouřkou na tomto pódiu panovala a ranní set Space DJz patřil k tomu nejlepšímu, co jsme mohli v historii všech Cosmic Tripů slyšet.

Dle interpretace Clearvision však znovu za vše může třetí strana, tentokrát v podobě choulostivého managera zhýčkané hvězdy.

Ne nadarmo se říká, že peníze obvykle padají do rukou těm nesprávným lidem a v případě Clearvision se jedná o naprosto učebnicový příklad. Rozpory v tom, co agentura hlásá a jak se ve skutečnosti chová, jsou od jejího vzniku na denním pořádku. Pečlivě nastrojená marketingová bublina, která tu nejprve vznikla, tak dostává další trhlinu v podobě opětovného potvrzení obrovského amatérismu pořadatelů. Aroganci, kterou se pánům jednatelům daří jen těžko v rozhovorech a vyjádřeních skrývat, dnes musí vnímat snad každý a spolu s neustálými faktickými pochybeními se jedná o nejzásadnější důkazy toho, proč akce agentury Clearvision s velkou pravděpodobností nebudou patřit mezi oblíbené zastávky českého clubbera. Agentura by si měla uvědomit, že lidé, a tedy potencionální zákazníci, nejsou jejich nepřátelé, ale že jsou naopak jejich jediným zdrojem obživy a někým, koho by si měli co nejvíce předcházet, hýčkat a poskytovat ten nejlepší možný servis. Zatím jsme svědky pouze chabého odmítání nastálé kritiky a zřejmé neschopnosti chybu si připustit nebo se z ní poučit. Problémem tu není náhlé selhání, ale kompletně špatný systém a způsob myšlení.

Pánové z Clearvision, vy jste tu pro lidi a ne lidi pro vás. Pokud si tohle neuvědomíte, čeká vás brzy zánik.